K fenoménu blbství

Není nikdy jednoduché psát o něčím životním díle. Pokud se toto dílo navíc týká janusovské splynuliny Jaroslav Hašek — Josef Švejk, stojíme před otázkou, jak tento gargantuovský pohyb ducha zachytit a to podstatné v něm poctivě zreflektovat. Předkládaný konvolut textů Sylvie Richterové obsahuje bez nadsázky několik desetiletí pečlivého bádání nad autorem, jenž výsostným způsobem dělí čtenářskou (a v minulosti čeřil též kritickou) obec. V úvodním provazujícím textu „Můj nekonečný Hašek“ Richterová upozorňuje čtenáře a čtenářky, že její eseje sahající od roku 1983 až po současnost — psané navíc ve třech jazycích — nemají znamenat definitivní interpretační tečku za Švejkem, ale naopak pobídku k jeho novému (v podání Richterové experimentálnímu a komparatistickému) čtení. Organickou nadstavbou je pak sledování trajektorií posthaškovské komiky založené na mystifikaci a smyslu pro nesmysl. Autorka ji identifikuje například u malých forem Semaforu či Divadla Járy Cimrmana; ale oceňuji zejména zmínku o Milanu Lasicovi a Júliu Satinském, jejichž skeč o objevu první gramofonové desky ze dřeva ze čtvrtého století v okolí Čadce je důstojným dědicem Haškových koláží fiktivních zvířat.

Již v úvodním textu připomíná autorka svůj klíčový pojem sémantická slepota, jejž chápe jako synonymum idiocie. Tento termín — poprvé užitý v roce 1983 — se prolíná většinou textů a slouží jako součást mechanismu, kterým Richterová Haškovo dílo nasvěcuje. Před tím však bylo potřeba zbavit postavu Švejka století interpretačních nánosů, ideologického balastu a zjednodušující lidovosti. Se slovesem švejkovat, které se stalo pevnou součástí českého lexikonu a je dodnes používáno k popisu našeho národního charakteru, Richterová účtuje nesmlouvavě, neboť „svědčí o hlubokém nepochopení Haškova románu“. Její výklad Švejkovy úředně potvrzené blbosti coby destruktivní, ale ve své podstatě nezištné a čisté síly, „jež rozkládá smysl všeho, s čím přijde do styku“, nabízí nový pohled na Švejka jako modelovou postavu. Richterová na více místech připomíná, že přisuzovat mu platnost lidského charakteru je nesprávné. Švejk nemá psychologickou hloubku, zjevné motivace, dokonce ani nepodléhá fyzikálním zákonům, což mu umožňuje přežít pro ostatní devastující výbuch skladu třaskavé bavlny. Je modelovou postavou v tom smyslu, v jakém o desetiletí později pojal Václav Havel svého Ferdinanda Vaňka. Svým konáním nutí ostatní postavy, aby jednaly způsobem, jenž ukazuje absurdnost zkostnatělého systému či krutou nesmyslnost války, strhává závoj sémantické slepoty a tím ji exponuje. Uplatňovat na takovouto postavu měřítka lidské etiky je proto zavádějící, neboť od Švejka-zrcadla se bezúčelně odrazí nazpátek, tak jako všechno, s čím přichází do kontaktu.

Odhlédneme-li na okamžik od Švejka, můžeme Richterové knihu v širším ohledu brát i jako cenný příspěvek k teorii komiky a funkci smíchu v lidském prožívání. Jak upozorňuje už na začátku knihy, smích má „noetickou hodnotu“. Zjevuje nám dosud nepoznané významy, kontrasty a zejména protiklady. Richterová tak chápe komiku — jejímž fyziologickým korelátem smích bývá — v intencích teorie inkongruence postulované Immanuelem Kantem, podle které je zdrojem komiky náhle poznaný nesoulad mezi očekávaným a skutečným. Dle mého soudu klíčové jsou i pasáže reflektující to, co bychom v Haškově díle mohli označit za černý humor, ačkoli sama Richterová tohoto termínu neužívá. Explicitní popisy krvavých obvazů a hromadných hrobů na frontové linii se u Haška střídají se Švejkovými nesmyslnými projevy k mužstvu, které ukazují blbství důstojníků i celé válečné mašinerie, jíž oddaně slouží. Smích, který takové scény mohou vyvolat, se může zdát krutý. Smějeme se odlidštěné hydře, jež popraví nevinného kvůli číslům ve výkazu. Oprávněně tak Richterová píše v jedné mrazivé větě, že Hašek „zaslechl z budoucnosti smích surovce v koncentráku“. Za myšlenkové jádro knihy je pak v tomto pojetí možno považovat autorčinu otázku, která nabyla palčivé naléhavosti po roce 1945: „Je možné stanovit hranici mezi smíchem krutým a smíchem, který krutost odhaluje?“ Richterová nenabízí jasnou odpověď, její kniha ale patří k tomu nejlepšímu, co si k tématu můžete přečíst.