Číst bez předsudků

To, že Jiří Hort předvádí, co zná a umí, zní jako dobrý příslib. Pokud se k tomu ale přidá poznámka, že významnou část jeho tvorby zastupuje žánr haiku a že autor dlouhodobě působí na serveru Písmák.cz, přivede to určité (podle mého názoru značné) množství čtenářů k pochybnostem. Haiku — existuje dnes snad nějaký nadužívanější žánr? Nota bene žánr sice s dlouhou tradicí, ale aktuálně uzurpovaný a rozmělněný amatérskými básníky. A server Písmák — nepřechází jej snad kritici a básníci v lepším případě mlčením? Je na místě nenechat se takovými a podobnými předsudky hned zaslepit.

Bez jakéhokoli zaslepení lze pro začátek konstatovat, že Hortova sbírka patří mezi ty výrazně členité a tematicky různorodé. Obsahuje celkem sedm oddílů, v nichž najdeme básně na nejrůznější motivy. V první řadě je tu několik motivů univerzálních. Básník kontrastuje stáří a dětství — vzpomíná jako starý člověk na svá dětská léta, tematizuje vztah dědečka s vnoučaty. Anebo vzpomíná na domov a rodný dům. Proti tomu stojí tematická oblast lokální či poměrně partikulární. Básník se věnuje své domovské Ostravě. Úzké zaměření několika básní na téma dětských domovů či připomínky historických momentů z první půle 20. století v celkovém ladění sbírky pak poměrně překvapí. Není to snad na škodu, nicméně jde o prvek, který značí nižší míru péče o celek knihy a prozrazuje autorův modus „hobby-psaní“.

Přesto jde o jednu z mála možných výtek — jinak Hort píše, lze-li ten výraz použít, jako profesionál. Jeho texty mají osobitou a netriviální obraznost, bývají „šifrované“, což však neznamená, že by byly cíleně zašifrované tak, aby nevydaly žádné tajemství. Mimořádnou Hortovou ctností pak je, že nejrůznější trpké skutečnosti (jež mu nabízí například osudy sirotků) umí reflektovat bez nadbytečného sentimentu, například báseň „Sklízení“: „Jakmile všechny uložila, sledovala na zápraží poslední namodralý pruh // Pán Bůh ještě sklízí ze stolu… říkávala. // Nescházel nikdo.“ To je o to cennější, že řada textů je vlastně vzdáním pocty prostému člověku (srovnejme např. báseň ze začátku sbírky).

Jestliže autor zaujme obsahovou stránkou své poezie, platí to možná ještě víc o stránce formální. Autor často užívá „vynález“ dvojbásně, tj. dvou textů, které se v zásadě vejdou na stránku a jsou od sebe odděleny větší mezerou než jednotlivé verše či sloky. Texty jsou v obsahu vedeny jako jedna báseň, nicméně jejich oddělení vybízí k přečtení každé zvlášť, což vnáší do textu významový rozštěp. Zpětné látání pak představuje speciální čtenářskou-interpretační zkušenost hry s jiným řádem souvislostí.

Dvojbásně se vyskytují hojně v prvním oddílu „Ostravě“, nejvíce a nejproduktivněji však v oddíle „Oddenky“, který také využívá formy haiku. Haiku hraje u Horta význačnou roli — každý oddíl jeho sbírky je uveden jedním trojverším, jež není nějakou „línou“ básní, ale zpravidla chytře vymyšleným textem. Ještě lépe pak vyznívají v dvojbásni. První stojí takto: „Zvedl zrak / k nástropním freskám — / varhany“; a druhá pak: „Spadané listí / u Karla Hynka Máchy — / marné volání“. Každá z obou básní má svou obraznost a své téma, obě jsou lokalizované v docela jiných prostorech — a přece působí spřízněně: voláním, ozývajícím se jako echo v kostelních zdech. Anebo máchovským zaměřením na poslední věci. Spojení funguje i přes náznak: „Uprostřed stolu / sklenička od hořčice — / první sněženky“, píše se v jiné básni, na niž reaguje trojverší: „Ještě jednou / než zmizím za rohem — / maminka“.

Nezbývá než konstatovat, že „písmáckou“ poezii nejen že nelze šmahem odepsat, ale že je možná na místě ji radikálně přehodnotit a uznat, že se v ní mohou vyskytovat autoři vysoce nadprůměrní. Ostatně, když si čtenář otevře Hortův profil na Písmáku (a2a2a) a „prokliká“ se hlouběji, zjistí, že zde působí například i velký objev loňského roku a nositel několika ocenění, Miroslav Hlaučo (mimochodem, jako Hort též pozdní debutant). Na Písmáku zkrátka něco je — anebo tam naopak něco není, kupříkladu toxicita literární obce či bojůvky o místo na výsluní (dlužno dodat, že na Písmáku se publikuje primárně pod přezdívkami). A tak možná existuje nějaká paralelní česká literatura, jež byla stranou pozornosti a o níž se nyní nenápadně dovídáme.