Fascinují mě okraje, podivnosti a odlišnosti

Navzdory svému jménu jste rodilý Čech, ovšem máte kořeny v Sýrii a věříte v islám. Jakým způsobem to ovlivňuje váš život v Česku a vaši literární tvorbu? 

Myslím, že tyto skutečnosti jsou pro moji tvorbu zásadní, ale vlastně trochu mimoděk. Jsou mou přirozenou součástí, a tak se i do mých textů propisují. Je to ale velká výzva, každé mojí snaze o přiblížení islámu skrze poezii či články předchází mé vlastní hledání a poznávání. Sám se toho spoustu ještě učím. Pokud jde o život v Čechách, pravidelně se setkávám s otázkami na svůj původ, cítím v nich ale spíš zvědavost než nějaký předsudečný odstup. A navíc o tom mluvím rád. 

Narodil jste se v Jablonci nad Nisou a vyrůstal na severu Čech, v bývalých Sudetech — dle vašich slov „svérázný kraj, svérázní lidé“. V čem tkví onen svéráz? A odtud pramení váš zájem o periferie nejrůznějšího druhu?

Zkusím nějak shrnout své myšlenky, nad kterými poslední týdny uvažuji. Mám pocit, že na Jablonecku, kde jsem vyrůstal, není příliš lidí s velkým generačním majetkem. Spousta těch, kteří zde žijí, se přistěhovala teprve po druhé světové válce a jejich startovací čáry byly vesměs stejné. To však nezabraňuje majetkovým nerovnostem, jejichž původ bych ale zasadil teprve do 90. let.

Ekonomická transformace na krajině zanechala hluboké rýhy, zároveň jsou opuštěné textilky a fabriky uprostřed hustých lesů silně imaginativní prvky. Čím jsem však starší, tím víc si uvědomuji prekarizaci lidí, se kterými jsem vyrůstal. Nedostupnost školství, pracovních příležitostí a rozvinuté infrastruktury ovlivňuje místní kvalitu života. Odmítám tvrzení, že by lidé v pohraničí volili antisystémové strany z nějakých iracionálních, pudových důvodů. Navíc se domnívám, že jde o velmi pestrou, interkulturní oblast.

Fascinace okraji, podivnostmi a odlišnostmi pramení zejména v mé nekonečné neschopnosti o pochopení světa, ve kterém žiji. 

Vaše debutová sbírka Možnosti přehlíženého se dočkala nominace na Cenu Jiřího Ortena, jejíž porotu mimo jiné zaujalo vaše propojování dvou kultur. Nemá přítomnost motivů a výrazů spjatých s Blízkým východem vliv na srozumitelnost básní pro tuzemské čtenáře? 

Do určité míry možná ano, ale já bych českého čtenáře nepodceňoval. Zároveň věřím v posouvání hranic našich vědomostí a povědomí o nás samotných. Babylonské zmatení jazyků by nemělo být překážkou, ale výzvou! 

Zmíněné ocenění nakonec získal Lubomír Tichý, tomu jste asi vítězství přál? Ostatně právě on připravil pro Český rozhlas Vltava rozhlasovou úpravu vaší sbírky a vy jste zase zařadil jeden jeho text do svého výběru ve vltavském Básnění… 

Lubomír i Apolena jsou skvělí básníci a ještě lepší přátelé. Myslím si, že nikdo jiný si nominaci na Magnesii Literu či Cenu Jiřího Ortena (a v Lubomírově případě i vítězství) nezasloužil víc. 

Vy sám jste zkušený slamer a své básně jste načetl i pro audioknižní edici Přemlat. Jak se vám poslouchaly vlastní texty v podání Terezy Slámové a Miloslava Königa na Vltavě? A nakolik berete už při samotném psaní v potaz to, jak básně vyznějí při hlasitém čtení? 

Byla to pro mě velká pocta! Sám mám pořady na Českém rozhlase (i v České televizi) věnované poezii a literatuře moc rád a pravidelně je sleduji. Tudíž jsem měl radost, že jsem mohl svou tvorbou také trochu přispět. 

Při psaní básní popravdě na jejich veřejné čtení nemyslím. Možná se ale přeci jen podvědomě snažím pracovat s jejich rytmem a plynulostí, jak jsem zvyklý z psaní slamů. 

Slam poetry se v Česku těší značné oblibě, čím si to vysvětlujete? A dají se v této oblasti vysledovat nějaké současné trendy? 

Těch důvodů bude víc. Myslím, že je pro diváka atraktivní skutečnost, že nás může za naše vystoupení bodovat, a tím být aktivní součástí večera. Říkáme mu tím, že máme důvěru v jeho úsudek ohledně naší tvorby. Roli ale hraje i fakt, že jsme schopni podniknout slamovou exhibici téměř kdykoliv a jakkoliv. Nemusíme na naše vystupování společně trénovat, nepotřebujeme ani žádnou techniku. A tak prostřednictvím slamu přibližujeme živou kulturu lidem kdekoliv, kde o to stojí. My přijedeme za nimi, ne oni za námi. V neposlední řadě je to ale také díky skupině lidí, kteří se slamu věnují a organizují ho. Žijí pro něj často na úkor vlastních potřeb a volného času. Posouvají ho dál, vkládají do něho své ambice i tvůrčí představivost. 

Pokud jde o trendy, myslím, že jejich sledování je ve slamu mnohem obtížnější než v tištěné literatuře. Slam poetry je zkrátka performativní žánr. S koncem představení zanikne i jedinečnost okamžiku, kdy se množina cizinců setkala, aby si poslechla básničky. Památka na něj zůstane pouze v naší paměti. Každopádně si myslím, že slam neztrácí nic na svém politickém náboji, na angažovaných tématech ani na snaze popsat komičnost našeho každodenního bytí.