Dokud otec žil, ani mě nenapadlo jít se svým psaním ven

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že byste si těžko vybral lepšího otce než svého tátu. Jaký tedy byl spisovatel Jan Balabán rodič? 

Rozhodně to nebyl ten typ otce, co by nechával péči o děti výlučně na matce. I přes rozvod a četné problémy, kterým musel čelit, se snažil, abychom zůstali v kontaktu. Bral jsem ho jako někoho, komu se můžu s mnoha věcmi svěřit a naleznu u něj útěchu, radu i pomoc. Naše osobní blízkost měla i některé stinné stránky, které reflektuji ve svém Románu pro pitomce. Kdybych to měl nějak stručně shrnout, Jan Balabán byl rodič velmi milující a i přes některé své problémy velmi zodpovědný. 

Letos v dubnu tomu bylo patnáct let, co váš otec Jan Balabán zemřel. V jakých chvílích otcovu přítomnost postrádáte nejvíc? A vracíte se k některým jeho textům?  

Jakkoliv to může vyznít divně nebo zle, otcovu přítomnost jako takovou nepostrádám. V prvních letech po jeho odchodu se mi občas stýskalo, oplakal jsem ho a celou tu záležitost zpracovával mnoho let, ale nemohu si vzpomenout, kdy naposledy, nebo jestli jsem si vůbec někdy řekl něco jako „kdyby tady byl, jistě by věděl, co dělat“ nebo něco v tom smyslu. Asi je pravda, že čas nakonec všechny rány zhojí. Čas a duševní práce na sobě. Samozřejmě na otce rád vzpomínám, hovoříme o něm s mou sestrou i matkou i s jeho přáteli, zejména s Ivanem Motýlem a Petrem Hruškou. 

Kniha, ke které se co dva nebo tři roky vrátím, je Kudy šel anděl. Mám tam jednu oblíbenou pasáž s tryznou za Tondu Gonu, kterou si čas od času rád přečtu. Nejde ani tak o nějaké ideové vyznání nebo životní výpověď, jako spíš o jazyk a způsob, jakým je napsaná. Prostě se mi líbí, jak ta řeč plyne. Jako hořká a těžká výpověď, prosycená kletbami a nadávkami, kterou si ale člověk může ulevit a nadechnout se na další cestu.  

Přinášel vám coby začínajícímu spisovateli fakt, že jste synem oceňovaného prozaika, nějaká pozitiva či negativa? 

Myslím, že samotná skutečnost, že mám příjmení Balabán a znám se s některými lidmi na ostravské i širší kulturní scéně, mi leccos usnadnila. Kdybych se tak nejmenoval, potřebné úsilí pro vytvoření Románu pro pitomce a jeho publikaci by bylo, po mém soudu, o mnoho těžší. A kdo ví, jestli bych takovou šanci vůbec dostal. 

Současně ale ta samá skutečnost pro mě dlouhou dobu znamenala velké břemeno. Vždycky jsem něco psal, ať už básně, písňové texty, hudbu, povídky, nebo — zejména v posledních letech — příběhy a reálie ze svého fikčního světa. Dokud otec žil, ani mě nenapadlo jít s tím ven. Zejména proto, že jsem nechtěl být srovnáván s otcem. Z toho důvodu jsem se v minulosti hlavně snažil najít svoji cestu v hudbě a mnoho tvůrčích sil jsem věnoval své kapele Anselm. Myslím si, že by to nebylo fér, aby mi někdo říkal nebo vyčítal, že nepíšu tak jako otec, nebo že se naopak moc snažím psát jako on a podobně. Řada spisovatelů, kteří začínají psát, prochází procesem autorského zrání a nemá nad sebou stín v podobě oceňovaného či slavného příbuzného, ze kterého by museli vystupovat. To ve svém případě považuji za určitou nevýhodu, která byla příčinou toho, že jsem se k psaní „na ostro“ s jasným cílem publikovat odhodlal až na konci čtvrté dekády svého života, zatímco jiní spisovatelé už v tom samém životním období za sebou mívají několikero pomyslných skalpů na opasku v podobě úspěšných knižních publikací.   

V nakladatelství Větrné mlýny vám právě vyšla již zmíněná kniha s lehce provokativním názvem Román pro pitomce. Jaká vlastně byla geneze vašeho poměrně pozdního debutu? A mělo jeho psaní i autoterapeutický rozměr? 

Román pro pitomce je výsledkem mojí snahy prolomit mlčení a udělat, co je třeba. Budou mě srovnávat s otcem? Dobře. Jdu s tím a napíšu to tak, jak nejlíp umím. Takhle nějak jsem si to řekl. 

Začalo to všechno tím, že jsem v létě roku 2023 přijal pozvání Ivana Motýla na Literární suroviny. To je pořad, který probíhá každý měsíc v ostravské galerii Nibiru, kde básníci i prozaici mohou veřejně předčítat ze své tvorby. Ta ovšem nesmí být nikde předtím publikovaná. Napsal jsem text, který se posléze stal první kapitolou Románu pro pitomce, a ten jsem zde přečetl. Reakce přítomných byla veskrze pozitivní a to mě namotivovalo pokračovat. Zejména Ivan Motýl mě velmi povzbuzoval v dalším psaní a nakonec ustanovil na Literárních surovinách pravidelnou rubriku Rukopisný seriál, do které mě obsadil. Tím zajistil, že jsem pokračoval v psaní, abych každý měsíc mohl přečíst další část. A tak se stalo, že po roce, kdy jsem pravidelně vystupoval v rámci Literárních surovin, postupně vznikl Román pro pitomce.  

Pokud jde o autoterapeutický rozměr mého románu, ten je nepochybný. Rád říkám, že Román pro pitomce je můj terapeutický text. Je to jakási sumarizace mé snahy se nějak vyrovnat a poučit ze svého dosavadního života, dát tomu všemu dobrý smysl, abych mohl snáze nalézt další cestu vpřed.   

Podle básníka a literárního historika Petra Hrušky, který vaši knihu redigoval, „některým lidem tohle psaní patrně přijde drzé, drsné, nespravedlivé a nepatřičné“. V čem tkví jeho kontroverze? 

Kontroverze tkví v tom, že se nesnažím věci naznačovat, ale říkat je rovnou tak, jak jsou a jak je moje postavy cítí. A to v mnoha případech může působit velmi drze a nepatřičně. Zvláště u těch lidí, kteří mají tendenci vytvářet z obyčejných smrtelníků bezchybné hrdiny a třeba i nevědomě kolem nich budovat jakési kulty osobností. Američané věru výstižně říkají: „Never meet your heroes.“ Myslím si, že Román pro pitomce zčásti je takovým setkáním s hrdinou, které nemusí pro daného hrdinu dopadnout úplně lichotivě.   

Označil byste svou knihu za román autobiografický? Kolik toho má postava hrdinova otce Martina Vrány společného s Janem Balabánem?

Román pro pitomce je bezpochyby z velké části autobiografický, protože většina děje i postav jsou reflexí toho, co jsem sám přímo i nepřímo zažil. Přijde mi trochu zarážející, že vás zajímá více postava hrdinova otce než hrdiny samotného, ale chápu, že jméno Martin Vrána k takové otázce velmi vybízí. 

Kolik toho má Martin Vrána s Janem Balabánem společného, se nedá vyjádřit číslem nebo nějakou jinou kvantifikovatelnou metrikou. Řekl bych, že mnoho, ale současně může být Martin Vrána vzhledem k Janu Balabánovi v určitých ohledech trochu nadnesený nebo nadsazený, nebo dokonce dětinský. Může v určitých situacích říct nebo si myslet něco, co by Jan Balabán neřekl nebo si nemyslel. Jak ostatně řekl sám Jan Balabán před lety v pořadu Před půlnocí na ČT: „Je třeba si uvědomit, že každá literární postava — dokonce i v autobiografii — je postavou literární.“ Martin Vrána je v mnoha ohledech reflexí postavy mého otce, ale stále se jedná o postavu literární. A jako takovou je třeba ji chápat. Plní funkci v příběhu a spoluutváří ten příběh.    

Nakladatel váš román označuje za generační zpověď. Co je tedy pro vaši generaci příznačné a v čem se nejvíc liší od generace svých rodičů?

Myslím si, že generace našich rodičů, což je generace X, popřípadě Husákovy děti, byla velmi ovlivněná a velmi definovaná pádem železné opony, sametovou revolucí a nepřebernými možnostmi, které se po roce 1989 otevřely lidem, kteří v té době byli dvacátníci a třicátníci. Od našich rodičů jsme často slýchávali, že máme možnosti, jaké oni v mládí neměli, a že je musíme všechny využít. Což oni z velké části udělali. Jenomže pro moji generaci, tj. mileniály, se zvláště s nástupem internetu, sociálních médií a otevřených hranic nabízené možnosti staly spíše tyranií volby, která mnohdy vyústila v nečinnost. Člověk měl tolik možností, že se nakonec raději rozhodl stáhnout a neudělat nic. 

Je to podobný efekt, jako když si přečtete výbornou knihu a potom ji začnete vehementně doporučovat svým přátelům, a čím více ji doporučujete a všude o ní mluvíte, tím spíše si ji vaši přátelé nepřečtou. Takže když vám celý svět okolo říká „cestuj, studuj, dělej byznys, dělej kariéru, bav se, zažívej věci“, může zde zafungovat podobná reverzní psychologie. Román pro pitomce je v mnoha ohledech o této reverzní psychologii a o touze člověka objevovat si věci sám pro sebe a pro své osobní důvody. Volba musí vyjít z touhy srdce, nikoliv v důsledku vnějšího tlaku nebo proto, že nějaká příležitost prostě jenom existuje.  

Vedle literatury a hudby jste zapálený i pro videohry. Čím vás fascinují? Lze je považovat za jakousi syntézu různých druhů umění, podobně jako třeba film? 

Dá se říct, že videohry jsou se mnou v podstatě celý můj vědomý život. Unikátnost mé generace je v tom, že jsme byli svědky vývoje tohoto druhu umění, kdy se z velmi jednoduchých her, které působily spíše jako rébusy nebo hlavolamy, postupně vyvinula celá jedna větev umělecké exprese. Dnes máme herní tituly, které vypráví velmi intenzivní a komplexní příběhy, odehrávající se v rozlehlých fikčních světech vyobrazených v nádherné grafice, doprovázené mistrovsky složenou hudbou, ale na rozdíl od všeho ostatního umění, které vnímatel jen pasivně přijímá, umožňují aktivní účast. Hráč tak má možnost stát se součástí světa hry a spoluutvářet příběh. Dříve se o filmu hovořilo jako o definitivní formě umění, protože v sobě spojuje literaturu, vizuální umění a hudbu. Videohry toto tvrzení po mém soudu vyvrací, protože k tomu všemu navíc dodávají přímou participaci vnímatele, díky čemuž je mu umožněno mnohem více se vnořit do fikčního světa dané hry a takříkajíc se stát součástí uměleckého díla. To je po mém soudu na videohrách ta nejvíce fascinující věc. Čili nepochybně jde o syntézu různých druhů umění, podobně jako u filmu, ale jejich hlavní kouzlo tkví v tom, že se v nich lze doslova zabydlet, zatímco u ostatních forem umění nakonec vždycky stojíme vně díla.