Ostravští autoři hromadně utíkají do vnitřního exilu

Letošní MAČ symbolicky ohraničují pořady (1. července v Ostravě a dnes v Brně), které uvádíte s Filipem Klegou — v obou případech se jedná o čtení řady básníků a básnířek vybraných napříč generacemi pro jejich sepětí s dotyčným regionem. Jakou roli hrálo z dramaturgického hlediska téma tohoto ročníku, tedy exil? 

Přáli jsme si s Filipem Klegou, aby i na české scéně bylo trochu exilového utrpení. A tak jsme vyzvali autory a autorky napříč generacemi, aby přečetli nějaký dosud nepublikovaný text (proto se pořad jmenuje Literární suroviny), který reflektuje jejich vnitřní exil. Vyloučili jsme tak sice brněnské rodáky, kteří se z města nikdy neodstěhovali, ale zato jsme oslovili spisovatele, u nichž očekáváme určitá traumata spojená s nezakořeněností na mapě republiky. A to může být hodně trýznivá zkušenost. Jsem třeba zvědav na rukopisné texty Víta Slívy, který celý tvůrčí život přemítá, zda patří více do Slezska, anebo do Brna. Básník J. H. Krchovský se sice této akce nezúčastní, protože má jiný program, ale napsal mi: „Na toto, pro mě fatální a bolestné téma bych mohl mluvit i sedm hodin. Anebo raději mlčet.“ Jak asi známo, jde o jeho rozkročení mezi Prahou a Brnem. 

Vnitřní exil v dnešní pořád úžasně demokratické České republice sice pro mladší a střední generaci není důsledkem nějaké totality, ale smutek spojený s kočováním od města k městu se může podobat pocitům zahraničních exulantů z letošního MAČ. S těmi jsem připravil velkou anketu pro festivalový časopis a téměř všichni se přiznávají, že ztratili domov, ale nový úplně nenašli. Ať už jsou z Komorských ostrovů, Kuby, Albánie, Sýrie, Myanmaru, Egypta, Bangladéše, či Angoly. A dokonce i v případech, že se mohou vrátit domů, protože politický důvod exilu pominul, už ta cesta zpět vlastně není možná. 

A jak se k exilu stavíte vy sám? 

Existuje i vnitřní exil, který souvisí s politickou situací v Československu, stačí být ve věku nad padesát let, což se týká i mé osoby. Když komunisté za normalizace vyhnali rodiče ze západočeských Klatov, kde se narodila maminka a v roce 1967 i já, tak po přestěhování do Ostravy v roce 1975 už jsem se nikde necítil úplně doma. Nejlépe mi tak bylo o prázdninách u babičky v Klatovech, ale po zbytek roku to býval takový dětský exil. Ale to jsou storky starého básníka, i mnohem mladší kolega moderátor Filip Klega by však mohl vyprávět, jak trpí rozkročením mezi Ostravou a Brnem. Anebo Dominik Bárt, zakladatel edice debutů Mlat. Ostravák v Brně, který o tomto městě na severu už raději ani moc nemluví. 

Ještě snad obecně. Vnitřní odsun má v Československu i bohatou politickou historii, například po roce 1945 došlo k vysídlení jihomoravských Chorvatů do Jeseníků, bohatých sedláků z Polabí někam do Sudet, neposlušných Maďarů z jihu Slovenska také do českého pohraničí, pražských buržoustů daleko za velkoměsto, stejně tak se hýbalo s kulaky, řádovými bratry a sestrami, s obyvateli nově vyhlášených vojenských prostorů nebo pohraničních pásem u železné opony. Za normalizace se zase šibovalo s odpůrci sovětské okupace z roku 1968, což byl případ mých rodičů. Komunisti pořád někoho vystěhovávali, ale následky si často nesou i děti a vnuci takto šikanovaných. 

V jednom rozhovoru jste řekl, že celý život odmítáte publikovat sbírku básní v tradiční podobě, aby v české poezii nebylo přemotýlováno (zavedeným básníkem je váš starší bratr Petr a poezii se věnoval i váš otec Günter), a snažíte se dělat poezii jinak. Nakonec jste svou první oficiální sbírku Struska vydal až v roce 2019, a to v podobě básnického komiksu majícího dva spoluautory, jimiž jsou kreslíř Petr Szyroki a grafik Jan Čumlivski. Jak se ten nápad zrodil a jak obtížné bylo ho zrealizovat? 

Tak básníci si toho navymýšlejí. Nemohou psát, protože kape voda z kohoutku nebo je ruší vrabci či dálnice. Berte to s rezervou. Komiks byl hospodský nápad a nějak už nešel zastavit. Obtížný byl především v tom, jak sladit text s obrazem, což vedlo občas k tomu, že jsme to s Petrem Szyrokým skoro vzdali. Zachránil nás geniální grafik Jan Čumlivski z pražských Vinohrad. Dva slezští tvůrci prostě potřebovali nějakou herdu do zad z velkého města, což se stalo. Takže opožděné poděkování mistru Čumlivskému. 

Jste také editorem dvou objemných básnických antologií, v nichž vedle básní figurují také zprávy z dobového tisku — výboru ostravské poezie a poezie o Ostravě s názvem Briketa a antologie Šnyt na téma piva v poezii a poezii v pivu. Jaké nečekané objevy, setkání nebo problémy vám jejich příprava přinesla? 

Byl jsem moc rád, že mi do Šnytu poskytl jeden svůj vězeňský text Alexander Eret. Právě jeho totiž v roce 1988 soudce Robert Fremr poslal na šest a půl roku do vězení. V posledním komunistickém politickém monstrprocesu, neboť Eret měl podle obžaloby řídit protistátní skupinu, která zničila několik sovětských náhrobků na pražských Olšanech. Jenže Eret na krchově v inkriminovaný čas vůbec nebyl, a když ho na konci léta 1987 zatýkali, zrovna makal na povinné úvodní brigádě, kterou zahajoval studium Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě. Eret v básni z kriminálu, které dal název Pivní zvratky a poskytl antologii Šnyt, mimo jiné napsal: „Co můžeš v týhle zemi? / Chlastat? / Mrdat? / Ale když chceš prostě jenom žít / musíš držet hubu.“ 

Nesoudnost soudce Roberta Fremra, který před rokem 1989 odsoudil také nejméně 170 emigrantů za nedovolené opuštění republiky, nechápu. Chtěl se prodrat do funkce soudce Ústavního soudu, což jsme mu snad trvale znemožnili, ale nerozumím české společnosti, která Fremrovi aktuálně toleruje, že nakonec usedl do funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze.

Ostrava, s níž vás prý pojí nenávistná láska, hraje významnou roli ve vašem životě i tvorbě. Jak se váš vztah k ní vyvíjel a jak hodnotíte její dnešní kondici z čistě literárního hlediska?  

Hassliebe, je to tak. Pekelné město, z něhož jsem nedokázal utéct, protože ho zároveň miluji. Pokud jde o jeho literární kondici, tak ta je v posledních nejméně třiceti letech standardně (ne)stabilní. Autorů bylo vždycky dost, jenže hromadně utíkají do vnitřního exilu, v poslední době Ostravsko opustili třeba Nela Bártová, Dominik Bárt a teď definitivně odchází do Prahy i velmi talentovaná pětadvacetiletá ostravská beatnice Barbora Sebera. Historicky jsme přišli třeba o celou generaci autorů kolem původně vendryňsko-třinecké revue Weles (Bogdan Trojak, Vojtěch Kučera a další), do Prahy nedávno odešel i skvělý básník Jan Delong. Ostravské nakladatelství Bílý Vigvam sice aktuálně vydává inspirativní knihy, ovšem emigranty (Nela Bártová) anebo rovnou cizince (Nela Haluzová, Apolena Vybíralová či Iryna Zahladko). Někteří literáti sice v Ostravě zůstávají, ale ta migrace je pořád zásadní.  

V loňské anketě Tvaru jste prohlásil, že šílenství patří k psaní, potřeba chrlit texty je druh terapie a sám sebe považujete za obdobného blouznivce, který prostě pořád musí chrlit nějaké texty. Z čeho se tedy vypisujete? 

Z ostravského šílenství. 

Pod názvem Fragopolis: 8 miliard obyvatel právě vyšel váš „průvodce Prešovem a zbytkem světa“, jak zní podtitul knihy, která vznikla během vašeho pobytu v dotyčném městě na východě Slovenska. S tím záměrem jste tam už odjížděl? A čím vás Prešov zaujal? 

Je to projekt brněnských Větrných mlýnů Second City, takže Dora Kaprálová vyjela napsat knihu do Mariboru, Dominik Bárt do Vratislavi, Lubomír Sůva do Göttingenu a já do Prešova. I když v knize Fragopolis město Prešov občas líčím na hraně korektnosti, zamiloval jsem si ho. V mnohém se podobá Ostravě, můžete tam z historického náměstí vyrazit trolejbusem na konečnou stanici Bajkalská, ale ve druhém směru na Sibiřskou. Prostě ze Sibiře na Sibiř. V těchto dnech se tam sice pokusili přejmenovat Čapajevovu ulici, ale neprošlo to. V Prešově mají i Engelsovu a Októbrovou na počest Velké říjnové socialistické revoluce, ulici Zápotockého i Engelsovu. V Ostravě zase máme Čujkovovu na počest sovětského generála, který v takzvané zimní válce zaútočil v listopadu 1939 na nic netušící Finsko, takže bychom mohli mít i Putinovu ulici. Anebo máme ulici Gustava Klimenta, to byl do roku 1953 člen předsednictva ÚV KSČ, ve vysoké funkci tak sloužil režimu v době nejhorších stalinistických procesů. Dekomunizaci se nedaří v Ostravě ani v Prešově. A s nadsázkou říkám, že tahle města už jsou vlastně připravena na případnou novou okupační vlnu z Kremlu. 

Jde vlastně o literární reportáž, kde text doprovázejí vaše vlastní fotografie a která se opírá o řadu rozhovorů s místními obyvateli. Překvapivě mnoho prostoru je tam vedle historie, politiky nebo literatury věnováno náboženství, a to i z pohledu dneška. Doslova píšete, že ateista je v Prešově podivín, v něco tu věřit musíš… 

A do toho socialismus a vyhraněný slovenský nacionalismus, to jsou také zásadní podoby víry. Přijal mě evangelický biskup i řeckokatolický archimandrita, pravoslavný pop i františkánský mnich, potkal jsem členy scientologické církve, věřící z romské sekty Devleskero Kher (Boží dom) nebo z náboženského hnutí AllatRa či bratry a sestry z Jednoty českobratrské, kteří si v Prešově postavili kostel za Gustáva Husáka v roce 1981. Nevěřící je ve městě podezřelý, ale já věřím v poezii, pluralitní demokracii, v hospodské pábení a ve svoji ženu Elli, takže jsem v Prešově nebyl za nepřítele. A nejlepším textem v knize Fragopolis je báseň mojí ženy. O koulích z tisů na prešovském náměstí.  

Stejně bohatý jako z hlediska náboženských konfesí Prešov byl a stále je i co do počtu v něm žijících národností, odráží se to nějak v tamním kulturním nebo společenském životě?  

Slováky už jsem zmínil v souvislosti s národovectvím. Spřátelil jsem se s Rusíny, kteří mi vyprávěli o deportacích do Sovětského svazu po roce 1945. Nějaký čas jsem strávil se židovskou komunitou, tamní synagoga je pořád místem modliteb. Měl jsem obrovské štěstí, že mě přijal maďarský šlechtic Štefan Körtvélyessy, který původ svého rodu vyvozoval od královského rodu Arpádovců v 10. století. Bohužel, loni v prosinci zemřel, takže se této knížky nedožil. Snad nejvíce na mě ale zapůsobilo setkání s jiným rodem, který žije na prešovském náměstí už zřejmě od 13. století. Jsou to Kriegerové čili Csatáriové, potomci Němců, kteří přišli do Prešova se středověkou kolonizační vlnou. A stále bydlí ve stejném domě gotického původu.  

A jak se do existence města otiskla válka na nedaleké Ukrajině, případně současný kurz slovenské politiky? 

V neděli jsem se vrátil ze Lvova, kde se letos podařilo uspořádat MAČ alespoň po čtyři večery. I ve Lvově znějí sirény a v sobotu tam pohřbívali hned 12 padlých vojáků najednou. To jsou silný zážitky, takže před rakvemi pokleknete s davem místních úplně automaticky. A zatímco doma zrovna každý den neuvažuji nad tím, že nás tito vojáci brání před Putinem, který pomalu postupuje na Západ, tam se padlým hluboce klaním každou vteřinu. Na Ukrajině mají jasno. Ozbrojený soused vtrhl na sousední oplocenou zahradu, posekal tam ovocný sad a povraždil sousedy. Aby nepozabíjel i další sousedy, musí se vrah zastavit. V Prešově je to jako v Ostravě. Ruskou invazi hodně lidí odsoudí, ale vzápětí často slyším: „Kdo ví, jak to bylo. Co ti Američané? Je to domluvený byznys, válka je výhodná pro Kreml i Washington…“ Co na to říct? Stačí zajet do Lvova a dát se do řeči třeba s jednačtyřicetiletým Mykolou Šotem, který v boji o město Časiv Jar přišel o všechny čtyři končetiny. Na Slovensku teď ale vláda premiéra Fica dělá všechno pro to, aby solidaritu obyvatel s trpící Ukrajinou co nejvíce oslabila. A něco podobného nás potká, když v podzimních volbách v Česku necháme zvítězit Andreje Babiše.