Andersen v Praze

Když se na konci 18. století dostávají do módy líčení sentimentálních cest, vstupuje do literatury i popis svérázného prostředí interiérů rozmanitých kolových povozů, v nichž se odehrávají nejrůznější setkání a konverzace. Ať je to fiakr Laurence Sterna, kibitka Alexandra Nikolajeviče Radiščeva, tarantas Vladimira Alexandroviče Solloguba, nebo třeba dostavník, v němž cestuje Kulička Guye de Maupassanta.

Situace, ve které je na malém prostoru namačkáno několik různorodých lidí, kteří se kodrcají cestami předminulého století, jistě předjímají podobná aranžmá například z vlakových kupé, taktéž později hojně literárně zpracovávaných a umožňujících lecjakou povedenou zápletku. Nicméně extrémní tělesná blízkost cestování v kočáře, stejně jako nahodilost pasažérského uspořádání a v neposlední řadě i fyzická náročnost takové dopravy způsobují, že v sobě celý proces nese něco až iniciačního. Konstelace takové jízdy může odstartovat procesy, jejichž vyústění přesahují horizont vratkého povozu, a magie toho, co se kdysi odehrálo v kočáru, má sílu nás zasáhnout i dnes.

V létě roku 1834 se ani ne třicetiletý Hans Christian Andersen vracel po měsíčním pobytu ve Vídni, když předtím procestoval značnou část Itálie, zpátky domů do Kodaně. Jeho cesta vedla pochopitelně přes České království a přes Prahu. Ve svých vzpomínkách Pohádka mého života zachycuje po letech následující pozoruhodnou událost, jejíž podivnost mě už dlouho provází: „V dostavníku nás byla namačkaná spousta, vůz drkotal a kymácel se, náhoda nám však po svém pomáhala na to zapomenout, přinesla do vozu humor, to znamená nemálo komických osob.“ Jako z nějakého panoptika se tam tedy objevuje věčně nespokojený stařík, stěžující si na všechno možné, od mizerné kávy po zkaženou mládež, jež vládne světu. Dále je zde upovídaný špinavý Žid, líčící dokolečka svou cestu do Dubrovníku, spekulující o tom, jaké by to bylo výhodné, být královým komorníkem, a v záchvatu inspirace náhle cosi píšící na cár papíru. Při večerní zastávce v Jihlavě rozlámané a hladové osazenstvo vystoupí, aby si obstaralo něco k jídlu, a když se vrátí, zjistí, že nejlepší místa už mezitím obsadili dva noví cestující. Jde o mladou dámu a jejího manžela, který ovšem okamžitě usnul s hlavou na jejích ňadrech. Žena byla podle Andersena „zosobněná výmluvnost, hovořila o umění a literatuře, o vybraném vzdělání, o četbě básníků a jejich pochopení, o hudbě a gymnastice, o Calderónovi a Mendelssohnovi, o knihovně svého otce, o shledání s ním, a když jsem se jí tázal na českou literaturu, znala se se všemi významnými spisovateli té země, oni chodí k jejímu otci, v jeho knihovně je všechna novější literatura“. Celý tento letmými tahy načrtnutý noční výjev má v sobě cosi pohádkového: pozoruhodná žena s „andělskou hlavou“ svého manžela na prsou, který se jen na krátko probudí, aby vypil šálek kávy, pronesl starý vtip a zase usnul, a obraz jejího otce vynořující se z konverzace jako paprsky vycházejícího slunce, zvlášť když žena zve mladého Andersena na návštěvu „k otci, abych viděl jeho knihovnu a snad se setkal s duchovním spřízněncem“.

Ačkoli měl básník v úmyslu pokračovat hned druhý den v cestě do Drážďan, nakonec se rozhodl zůstat v Praze pár dní. Pozvání do „největšího domu na náměstí“, kam viděl vcházet dámu z kočáru, jaksi visí ve vzduchu, a tak se tam Andersen skutečně vypraví. Ke svému překvapení ale zjistí, že v přízemí domu o té rodině nikdo neví, stejně jako v prvním poschodí. Taktéž ve druhém nikdo o muži s velkou knihovnou ani neslyšel. Ve třetím poschodí se marné pátrání opakuje, a navíc začne být tísnivě evidentní, že nikdo další nežli ti, které Andersen během svého bloudění podlažími poznal, už v domě nebydlí. Pak se ale ukáže, že „až docela nahoře“ má v podkroví pár komůrek nějaký starý Žid. Básník tedy stoupá dál a popisuje, že stěny na schodišti už byly jen z hoblovaných prken. Jako by tedy opouštěl úroveň normálního městského bydlení a ocital se v nějaké půdní nadstavbě. Zde konečně klepe na nízké dveře opatřené kouskem papíru… Otevře mu starý muž v ušpiněném županu a Andersenovi v malém nízkém pokojíku za ním padne do oka především na podlaze stojící „veliký vak na šaty plný starých knih“. Když se ptá na dámu z dostavníku, ozve se z malé postranní komůrky výkřik, a když tam pohlédne, vidí ji, „jak tam stojí v hlubokém negližé a jak s rukama vysoko nad hlavou zápolí při oblékání s pěknými černými hedvábnými šaty na cestu“. Absurdní scénu mísící překvapivé zjištění, trapnost odhalení, komičnost figur a podivnost celého výjevu uzavírá Andersen konstatováním: „Takhle se tedy rozplynula celá ta záplava slov z dostavníku — podkrovní komůrka a pytel knih!“

Co je na této vzpomínce, zapadlé kdesi v básníkových pamětech a zachycené spíš jen jako cestovní kuriozita, tak fascinujícího? Je to snad pouze onen prvoplánový rozpor mezi dojmem, který dáma vyvolala svými nočními řečmi, a realitou, v níž žije? I kdyby tomu tak bylo, nemohu se zbavit pocitu, že líčený příběh v sobě obsahuje cosi mnohem znepokojivějšího a tragického, co otevírá stavidla ještě úplně jiné rovině úvah. Celé vyprávění totiž vyvolává dojem spíše podivného snu než popisu skutečné události. Snu téměř kafkovského, evokujícího intenzivní pocit zahanbení, trapnosti, nepatřičnosti a odsouzení. Že celá věc nemůže skončit dobře, začínáme tušit už během marného procházení domem. Z patra do patra se stupňuje náš vnitřní neklid a svíravé očekávání, jak to dopadne, jaksi středoevropsky zvědavě připravené na nejhorší. Bezděky nám v paměti vyvstává právě Proces a Kafkův popis první cesty pana K. k soudu. I zde jde o dům „neobvykle prostranný“, to hlavní je ale procházení K. podlažími a vyptávání se obyvatel na „truhláře Lanze“, aby se posléze ukázalo, že soudní síně leží až úplně nahoře, že jde v zásadě o jakési galerie v podkroví („Mnozí si přinesli polštáře, které si dali mezi hlavu a strop síně, aby se neotlačili.“). Andersenovo procházení a stoupání domem anticipuje a stupňuje trapné odhalení falešnosti celého velkolepého obrazu, který vznikl během noční cesty dostavníkem („setkáte se s duchovním spřízněncem“) — čím víc pater pod sebou Hans Christian zanechává, tím je závěr a soud nevyhnutelnější! Tato schod za schodem se stupňující hrůza má kvality noční můry a zároveň strukturu hlubších duševních procesů, neboť souvisí se symbolikou výstupu a stupňů, po nichž se jde. V jiném kontextu, ale přitom velmi příhodně k tomu Mircea Eliade cituje z Deníku spisovatele Juliena Greena pozoruhodný zápis ze 4. dubna 1933: „Ve všech mých knihách se pojem strachu či jakéhokoli silnějšího pocitu zdá být nevysvětlitelným způsobem spojen se schody. Všiml jsem si toho včera, když jsem procházel přehled všech románů, které jsem napsal. Ptám se, jak jsem tento efekt mohl tak často opakovat, aniž jsem si to uvědomil. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že mě pronásledují na schodech.“

Takový typ výstupu, podobně jako sestupu, pochopitelně připomíná psychoanalytické noření se do podvědomí, zvláště když zde existuje jakýsi mezistupeň, na kterém se říká, že dál (výš/hlouběji) už nic není — aby se ovšem vzápětí ukázalo, že „tam“ je vlastně ještě několik komůrek. Je přitom zjevné, že už jde o jinou rovinu skutečnosti, tak jako se ve snu C. G. Junga o sestupu do nevědomí mění historický charakter místností a zdiva sklepení nebo v Andersenově popisu obložení stěn schodiště.

Klíčovým motivem celého příběhu je nicméně poznání, že opěvovaný učenec, literát a přítel spisovatelů je stařík ve špinavém županu a jeho velká bibliotéka je pouhým pytlem starých knih. Je to tedy celé doopravdy pouze anekdota o ješitnosti, přetvářce, vychloubání a nesoudnosti? Je snad možné, že trojice krásné dámy, otce a ospalého manžela „andělské tváře“ je skutečná a opravdu nejde o postavy veskrze symbolické, snové, archetypové? Může realita stvořit něco tak fantastického? Identifikoval někdo tyto postavy české kultury třicátých let 19. století? Navíc se nemohu zbavit dojmu, že závěrečný soud, který se nad vším vznáší, není jen partikulární, trestající a ponižující jen dané osoby, ale že je možná hlubší, vztahující se jaksi na českou literaturu jako takovou, která tím byla z pohledu projíždějícího Andersena odhalena, obnažena, načapána „v hlubokém negližé“!

Co se vlastně skutečně odehrálo v nočním dostavníku na cestě z Jihlavy do Prahy? Jaké hlasy se zde probudily k životu a co našeptaly senzitivnímu mladému dánskému spisovateli? Jakkoli nechci upadnout do povrchní psychoanalýzy národní literatury, nelze nepomyslet na pocity méněcennosti na jedné straně a velikášství na straně druhé, které provázely ranou fázi národního obrození. Divili bychom se příliš, kdyby byl příběh, vyprávěný Andersenem, ve skutečnosti noční můrou, jež se zdála onoho léta takovému Josefu Jungmannovi či Ladislavu Čelakovskému? Nepodceňujme sílu události, při které básník projíždí v dostavníku českou zemí! Ono nekonečně trýznivé stoupání do schodů a stále trapnější vyptávání se po rozlehlých podlažích, nebydlí-li zde náhodou ten slavný literát se svou velkolepou knihovnou — není to ve skutečnosti noční můra jakékoli „malé“ literatury?

„Vak na šaty plný starých knih“ — jaký dojem tento obraz vlastně vyvolává? Hrůzou spisovatele není zdrcující kritika, protože té se dá čelit, dá se vytěsnit, racionalizovat či potlačit. Pravou noční můrou je označení jeho tvorby za „ubohost“, neboť při takovém soudu nezůstává pro jakoukoli obranu skoro žádný prostor. A obraz vaku plného knih, stejně jako celého básníkem líčeného výjevu jednoznačně inklinuje k hodnocení ubohosti. Ubohosti, která se rozpíná mezi otcem, zabydleným ve svém špinavém županu a starých knihách jako snad symbolu ješitné vázanosti na mrtvé tradice, pasivně nijakým manželem „andělské tváře“, jež zakrývá zoufalou duševní prázdnotu, a krásnou dámou, snažící se od této reality odvést pozornost „zosobněnou výmluvností“, která je ovšem pouhou maskou, stejně jako elegantní cestovní šaty, jež se ale zaseknou nad hlavou ve skoro až kunderovsky trapném momentu odhalení.

Netuším, co má celá Andersenem zaznamenaná příhoda znamenat, co v ní je báseň a co pravda. Intenzita jejího působení, to, že se k ní v myšlenkách už několik let opakovaně vracím, je mi ale znamením, že nese jakousi vnitřní sílu, které stojí za to věnovat pár stran úvah. Aby se noční můra, jež se zhmotnila kdesi mezi Jihlavou a Prahou, mohla konečně osvobodit a nechala už literárního poutníka na pokoji.