Zestárnout dobře

V žádném případě se nejedná o neprobádanou oblast — v posledních letech vznikla řada databází (vypíchl bych promakané projekty z Žiliny či Trnavy) či monografických publikací (zmapováno má Plzeň, Trenčín či Prešov), konají se naučné procházky a vybraná díla se dočkávají kýžené restaurátorské péče. Nezměrné dokumentační shromaždiště pak představuje facebooková skupina Vetřelci a volavky. Stačí v ní několik minut scrollovat a představa „normalizačního“ sochaře jakožto producenta rudoarmějců a Klementů Gottwaldů se v cuku letu hroutí — převažuje abstrakce nad figurací, explicitní agitace v závalu soch s neutrálním či vitalistickým nábojem probleskne málokdy. Státní kontrola v oblasti umění samo sebou vedla k určité homogenizaci a nespočet skulptur by šlo odmávnout jako fádní kousky, na stranu druhou vzniklo (především na konci 60. a 80. let) nemálo realizací, o jejichž estetické působivosti nemůže být pochyb.

Nezamýšleným důsledkem státního dohledu byl poměrně kuriózní stav, kdy se těžiště nejodvážnějších výtvorů přesunulo z centra na periferii, kde schvalovací komise zřejmě tolik neprudily. Dnes tak lze při potulování po východním Slovensku narazit třeba na mozaiky Imricha Vaneka, které k obrazu „šedivé normalizace“ nemohou stát ve větším kontrastu. A třebaže je počet realizací v přímé úměrnosti ke stavebnímu boomu, zkrátka nepřišla ani maloměsta či obce. Vybavuju si, jak jsem si v dětství v rodné vsi donekonečna lámal hlavu nad tím, co má ztělesňovat prapodivná keramická plastika před zdravotním střediskem, nebo jak jsem „dezinterpretoval“ abstrahovaný (dnes nezvěstný) reliéf na stěně tělocvičny a místo volejbalistů jsem si na základě obrysů představoval lítá rytířská utkání. V současnosti ve vesnickém prostoru dominují především jednotvární dřevění vodníci nebo pamětní kameny na počest plastových oken a zateplených fasád — a obávám se, že ty v sobě neskrývají zrovna nekonečný imaginační potenciál. 

Musím se ale přiznat, že mi ve výsledku ani tolik nesejde na tvarové propracovanosti, motivické originalitě či kvalitě restaurátorské péče. Uhlazené dobové snímky čerstvých realizací mě nechávají vesměs chladným. Paradoxně mám vzrušení z „vetřelců“ spjaté především s atmosférou, v níž se slévají atributy různých časových rovin. Třeba když spatřím maloměstskou skupinu puberťáků navlečenou v konfekci ze Sheinu, která znuděně posedává na polorozpadlé abstraktní plastice před bývalým centrem občanské vybavenosti s kabřincovým obkladem a devadesátkovými polepy doznívajícího maloobchodu, zatímco se z neúměrně hlasitého repráku ozývá Yzomandias nebo PTK. Zanedbanost a zapomenutost, ještě v mimoděčném spojení s odlehlými reáliemi, mi připadá příznačná — máme před sebou typ skutečnosti, který byl pevně svázán s určitým obdobím a s nímž se záhy už moc nepočítá, ale který se zároveň stále nějak tak protlouká dějinami. Svou přítomností přitom své okolí výmluvně nasvěcuje.

U „vetřelců“ došlo k jakési dvojité ztrátě — účelu i účinku. Umění samo o sobě zjevný účel neimplikuje, ale zároveň předpokládá určitý otevřený účinkový potenciál, který se realizuje v okamžiku interakce s vnímatelem. O čem ale svědčí situace, kdy se o „normalizačních“ realizacích už ani nepřemýšlí jako o umění, jak dokládají mimo jiné reliéfy zaskládané regály s podsedáky nebo řada soch v dezolátním stavu?

Zmiňovaný projekt Vetřelci a volavky svým názvem odkazuje ke dvěma častým typům plastik, přičemž výraz „vetřelec“ poukazuje na tvarovou podobnost s vajíčky mimozemských tvorů ze stejnojmenného sci-fi hororu. Nakonec je ovšem takový název přiléhavý i z jiného hlediska — všechny ty neužitečné, zašlé patvary působí v čím dál víc komercionalizovaném a duchamorně standardizovaném veřejném prostoru doopravdy jako vetřelci. Z neprovokativních ozdůbek pozdního socialismu se stávají subversivní entity. Myslím, že máloco zestárlo tak dobře.