Rozrušit dobu, vztyčit nové prožívání

Dvě století před Albertem Einsteinem prohlásil David Hume, že neexistuje univerzální čas, který by nebyl nějakým způsobem odvislý od vnímání pozorovatele. Vytvořil tak z času ryze osobní záležitost: provázal ji se světem okolo, živým i neživým. Středověk katapultoval akt časoměření v západní Evropě do pozice veskrze sdílené zkušenosti. Masivní hodiny umístěné na samých vrcholech věží protkávaly život ve veřejném prostoru pravidelně úhlednými stehy. Švy rozpojilo až sedmnácté století a pomalu se rozšiřující výskyt kapesních hodinek. Čas se vymanil ze sevření sdíleného prožívání, stala se z něj ryze osobní záležitost. Hodinky v té době nebyly zdaleka tak přesné jako o několik století později, a tak se čas — i svět — lišil nositel od nositele. Malé přístroje kolonizovaly prožívání a otevřely dveře kapitalistickému času industriální revoluce. Nadržuje výkonu a protežuje neudržitelné přesvědčení, že každý obstojí jen sám za sebe.

Německý filozof Walter Benjamin v eseji nazvaném „O pojetí dějin“ z roku 1940 zmiňuje střelbu během Červencové revoluce v roce 1830. Lidé stříleli na hodiny ve snaze utéct nastolenému kalendáři. Šlo jim o to, označit začátek nové doby — chtěli zatknout starý čas. Aktéři zatoužili, na rozdíl od malých hodin a jejich osobních časů, posunout se do jiné doby společně. 

Nebezpečí osobního, kapesního času pomyslně připomíná jedna z nejslavnějších scén éry němého filmu. Herec Harold Lloyd se v ní ve filmu Safety Last! z roku 1923 křečovitě drží ručiček velkého ciferníku umístěného na výškové budově. Nebezpečí, které divákovi podsouvají jeho bezbranně viklavé pohyby, podtrhuje vědomí neutuchajícího dopravního ruchu pod ním. Lloyd se sice času drží zuby nehty, je to ale neudržitelné sevření. 

Když v dubnu minulého roku vztyčili studenti Columbijské univerzity na půdě školy tábor v solidaritě s probíhající palestinskou genocidou, pokusili se, stejně jako střelci v dobách Pařížské komuny, rozdělit dobu a zatknout čas. Těsně předtím, než okupaci násilně rozpustilo vedení školy za doprovodu policejního sboru, protestující přejmenovali jednu z univerzitních budov. Z Hamilton’s Hall se po vzoru šestileté Hind Rajab, kterou zabila izraelská vojska, stala Hind’s Hall. Protestující zatkli starý čas opírající se o koloniální pořádky probíhající etnické čistky. Švy jejich sdíleného prožívání vytvořily dočasnou časovou skulinu. Vymezili se tak vůči genocidě, na níž se univerzita spolupodílí. Ukázali, že pokud se na čase podílíme společně, můžeme změnit svět.