Vřešti tiše

V dubnu vydalo nakladatelství Paseka knihu Miloše Hrocha Šeptej nahlas. Autor v osmi kapitolách rozebírá kariéru pětice kapel — Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Naked Souls, Here a Sebastians — jež po sametové revoluci svým jedinečným zvukem zasáhly mezinárodní posluchačstvo mimo jiné v Československu, Spojeném království a Švýcarsku. Dílo propojuje autentické zdroje z minulého století s filozofickými a psychologickými koncepty, přičemž se pokouší veškeré události zasadit do širšího historického kontextu, čímž připomíná lovesongovou odyseu Hudba srdce (Paseka 2024) Karla Veselého. Ve spolupráci s ním Hroch před lety sepsal obdobně komponované Všechny kočky jsou šedé (Paseka 2020), zamyšlení nad sklíčeností populární hudby. Nyní se zaměřil na pražskou a vyškovskou indie alternativu skloňovanou po roce 1989 v souvislosti se žánrem shoegaze.

Narativy o socialistické šedi, revolučním nadšení a devadesátkovém vystřízlivění jsme slyšeli nesčetněkrát, a proto je s podivem, že se Hrochovi podařilo v tomto ohledu přijít s ne zcela zmapovanou a takřka pozapomenutou perspektivou. Existuje-li něco jako „národní povaha“, Češi jsou podobně jako mnohé další malé postkoloniální národy posedlí svým obrazem zvenčí. Z toho důvodu si nebývale ceníme krajanů, kteří to za kopečky někam dotáhli, čímž chtě nechtě reprezentovali svou zemi původu. O to zvláštněji tak působí fakt, že se zahraniční úspěchy porevolučních kapel zvukově spřízněných s britskými shoegazovými interprety dnes již tolik nepřipomínají, a to i přes nostalgický comeback žánru v pozdějších desetiletích. Nebýt tak Hrochovy knihy, mnozí by o některých těchto tvůrcích dodnes neměli ani ponětí.

Šeptej nahlas však nepojednává pouze o shoegaze. Naopak celkově zachycuje poměry na tuzemské alternativní nezávislé hudební scéně, stejně jako její reakci na polistopadový příliv nejen kulturního kapitálu ze Západu. Samotný shoegaze reprezentuje pouhý společný jmenovatel, jenž pro některé symbolizoval několikaletou tvůrčí fázi, pro jiné zase jen referenční bod „scény“ poslepované ne vždy nutně žánrovou spřízněností, ale občas jenom post hoc hudební kritikou a koncertním pořadatelstvem. Úvodem zmínění Toyen kupříkladu navazovali na československou novou vlnu skupin jako Letadlo (později Jižní pól) a poslední uvedení Sebastians se zase zcela oddali acidové euforii „madchesterských“ Happy Mondays či Stone Roses. Právě svou otevřeností a progresivismem se tato scéna odlišila od jiných českých kontrakulturních proudů, hlavně úzkoprsého disidentského undergroundu.

Z autorovy pečlivé práce s materiály lze rozpoznat Hrochovy zkušenosti s akademickým výzkumem subkulturních zinů. Tady již nemůže být řeč jen o publicistice, ale o kvalitní ozdrojované novinařině, která rozplétá příběh české hudební indie alternativy přelomu osmdesátých a devadesátých let, podaný z různých pohledů a v zásadě bez příkras. Vybraní interpreti se shodují, že ačkoliv za kopečky byla v mnoha ohledech skutečně „tráva zelenější“, povětšinou se nedokázali ubránit tomu, aby je v zahraničí neredukovali na východoevropské kuriozity z kafkovské Prahy. Šeptej nahlas se umně vyhýbá upadnutí do tenat idealizované mýtotvorby a raději skládá z dobových rozhovorů, publicistických textů a současných ohlédnutí co nejvýstižnější reportážní koláž. Orálně-historickému rozměru knihy ubírá pouze to, že ne každý projevil o interview zájem a někteří se jej naneštěstí ani nedožili.

O natolik instrumentálně, sonicky a produkčně specifickém žánru, jako je shoegaze a jeho předchůdci a odnože, přece jen mohou nejzasvěceněji hovořit především samotní účastníci koncertů a nahrávání, kteří mají o zakomponovaných nástrojích a postupech co nejlepší přehled. Snad i proto Hroch v knize nejčastěji klopýtá, když se nemůže spolehnout na slova pamětníků a pokouší se popsat protřásanou hudbu a instrumenty sám. Na nepřesně přeloženou „tremolo paži“ (s. 123) již poukázali jiní, ale za poněkud zvláštní lze označit také „bubny s blánami ze zvířecí srsti“ (s. 43). Na živém albu Letadla skutečně místy zaznívá saxofon, ale konkrétně ve skladbě „Smějeme se ve městě“ slyšíme spíše klávesy hrající s efektem klarinetu (s. 46—47). Nemáme zde přitom co dočinění jenom s hudebními škobrtnutími: na základě současných vědeckých poznatků se nedá říct, že by LSD na rozdíl od MDMA vyloženě „pumpovalo“ do mozku serotonin (s. 208).

Drobné a spíše výjimečné vady nicméně Šeptej nahlas na kráse nijak zvlášť neubírají. Jestli se knize něco daří, tak je to učinit zadost snad všem zahrnutým aktérům, ať už se na vzniku díla podíleli, anebo ne. Knižním názvem Hroch odkazuje na vokály shoegazových kapel, které jako by šeptaly nahlas. Vezmeme-li však v úvahu jejich mnohdy velmi hlasitou produkci a postupnou ztrátu zájmu o ně ze strany hudebních médií a vydavatelství, posluchačstva a často i samotných členek a členů — dojde nám, že možná ve skutečnosti spíše vřeštěly tiše, poněvadž se jim nepodařilo přehlučit popularitu grunge a elektronické hudby. Český shoegaze ani tito interpreti ale ani pak neupadli v zapomnění a vděčit za to mohou jak fanouškům a nadšencům typu Miloše Hrocha, tak současným pokračovatelům Favorite Obsession.