Poslouchej věci, jak se dějí

Básnický pohled stavějící do centra pozornosti zdánlivě bezvýznamné předměty našeho každodenního života není v české poezii neobvyklý. Podobně jako Jiří Wolker chce Jitka Srbová pozorovat malé věci z jejich vlastní perspektivy a komunikovat s nimi. Častým básnickým prostředkem je personifikace, ale použití tohoto termínu je v případě sbírky Přímluva za malé věci nevhodné, neboť autorka je rozhodně nechce polidšťovat; její svět malým věcem patří a člověk jím jen prochází, často ho ničí nebo opotřebovává: „svět v ulicích je vetchý člověkem“. Její malé věci rozhodně nezůstávají zapomenuty a stranou; jsou aktivní a plné života.

Podobně jako u Wolkra nebo třeba u Františka Halase je pohled na malé věci pohledem důvěrně dětským, ostatně některé básně věnovala Jitka Srbová své dceři. V mnohých jako by jí ukazovala svět kolem, přibližovala jí ho a zároveň se sama učila pohlížet na všední jevy jejíma očima: z bezprostřední blízkosti, nezatížená naučeným kontextem. Výsledný obraz je nezvyklý, trochu magický, výraznou roli v něm hrají emoce. Procítit a prožít, ne popsat a změřit. Když Jitka Srbová píše o rodině, domově, lásce a touze, cítíme z jejích veršů jistotu a radost. I domov se skládá z malých věcí („kolik soli patří do polévky“), láska z malých okamžiků, v nichž blízcí lidé společně a naplno prožívají krásu a barevnost života.

S poezií Jitky Srbové si již neodmyslitelně spojujeme motivy krajiny. Stromy, květiny i živočichové jsou konkrétní, přesně pojmenovaní (často botanickými a zoologickými názvy), nejsou kulisou, ale účastníky a tvůrci dění: „Na konci března / si trnky postavily v polích / bílé domy“. Občas v básni nepoznáme, zda jejím mluvčím je člověk, nebo strom. Hranice mezi člověkem a přírodou, která ho obklopuje, se stírá, časté jsou motivy prorůstání, prolínání. Neustálé střetání volné krajiny a prostoru zabydleného lidmi, které má občas charakter zápasu („ze všech pórů vyrážejí zvědi travin“), a nesmírná úpornost, s níž se život dere kupředu, připomene sbírku Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel. Nemůžeme mluvit o ekologických básních, ale příroda zabíraná člověkem, špatně vymyšlená města a zahrady, ze kterých mizí malé věci — rostliny, hmyz i haraburdí zděděné po předcích, všechny tyto obrazy z básní Jitky Srbové nás nutí o ekologické problematice přemýšlet.

Co vlastně jsou ty malé věci, o nichž je ve sbírce řeč? Třeba řebříček, plechovka od masa, oblázek se stopami šnečího slizu. Zvířata a ptáci, nazývaní po způsobu sv. Františka sestrami a bratry. Věci v zásuvkách starých skříní či uložené do sklenic. Nepojmenované bytosti, za jejichž neurčitostí si můžeme představit štěbetající skřítky či zlomyslné tvory s vyceněnými hřebíky. Mohou uchovávat naše vzpomínky nebo nám komplikovat život rozsypanou rýží, prasklými dlaždicemi, lišejníky v okapu. Jsou nesmírně důležité, protože vytvářejí náš svět. A také je třeba, aby zůstaly malými — takové totiž jsou nepřehlédnutelné a jsou s námi v těsném kontaktu, na rozdíl od kulturního dědictví a světového dluhu.

Básnický jazyk Jitky Srbové je bohatý, ale jasný a přehledný. Cítíme snahu přesně a bedlivě pojmenovávat, nepřekrýt pravou podobu a význam věcí básnickými ornamenty. Zdrojem její obraznosti jsou konkrétní vizuální vjemy a fyzické prožitky, metaforika zdůrazňuje bezprostřední kontakt („Potřebujeme rozkousat známé souvislosti, / rozemlít je v dásních.“) a materialitu věcí („Vzduch se třese zvukem tvárnic“).

Stejně intenzivně a bezprostředně, jako prožívá radost a slast, vnímá básnířka i smrt, bolest a úzkost. Neutíká před nimi, ale nenechá se jimi ovládnout. Neuzavírá se do uměle vytvořené bubliny domácí pohody; spíš vyjadřuje jistotu, že žádný stav světa nemůže člověku zabránit, aby byl šťastný. Jistotu, že kolem sebe vždycky najde dostatek malých věcí, v nichž může najít oporu a sílu. „Tato báseň je šťastná, / jinou pointu nemá.“

Víra v sílu života a přírody je zdůrazněna v poslední části sbírky s názvem „Přijde jaro“. Autorka si s tímto tvrzením pohrává — jaro je nejen obnovením života, ale i obdobím, v němž se naplno, někdy ničivě projevuje síla přírody, může být ilustrací toho, jak se přirozené touhy střetají s konvencemi a předpisy, je to období epidemií a krizí. Ale čas přírody je kruhový („není smrt, jen možnost semen“), pochybnosti jsou smyty jarním deštěm, touha po živých, čistých barvách vítězí: „Vyléčím se.“ „Slabost pukne.“