Děčín je ježek — píchá, ale uvnitř je hebký

Alice, tento rozhovor děláme krátce po pravidelném předzarafestím autorském čtení na (A)VOID Floating Gallery. To znamená, že literární festival Zarafest, konaný vždy na samém konci léta, je již za dveřmi. Mohla bys tuto akci představit?
 
Literární festival Zarafest je akce zaměřená na kulturu v širokém slova smyslu, takže se na něm setkáváme nejen s literaturou, ale i hudbou, výtvarným programem, performancí. Letos se koná již 25. ročník. Festival je třídenní, probíhá na různých místech v Děčíně: v Oblastní knihovně Děčín, Ukradené galerii Podmokly, v baru Plezír atd. Součástí festivalu je vernisáž, autorská čtení, divadelní představení, workshopy, literární procházka Děčínem s básníky Josefem Strakou a Vítkem Janotou, překladatelská přednáška. A na závěr každého večera koncert. Návštěvníci mají z čeho vybírat.

A co Zarafest letošní? Na co se mohou návštěvníci těšit? Chystáte něco speciálního? Zařadili jste oproti předchozím ročníkům něco nového?
 
Letošní ročník je, nadneseně řečeno, speciální celý, a to nejen stářím, ale i rozvětvenější organizací. Čtvrteční zahajovací den se odehraje v nově vznikajícím prostoru Plezír. Sobotní den se bude poprvé konat v Oblastní knihovně Děčín. Poprvé také spolupracujeme s Česko-německým fondem budoucnosti a Obcí překladatelů. A poprvé bude součástí Zarafestu Open mic, poprvé bude uvedena „Nevyžádaná rada“ (improshow), poprvé se bude na terase knihovny konat takhle velká akce, tak snad ne naposledy.

Čím bys osobně nalákala čtenáře našeho rozhovoru, kteří festival ještě neznají?
 
Asi vším, co jsem popsala. Ale co bych opravdu doporučila, je zařídit si ubytování. Ze Zarafestu se neodjíždí po jednom dni.

O Zarafestu se často mluví jako o festivalu komunitním. Rozumím tomu označení, sám jsem se opakovaně přesvědčil, že komunita Zarafestu je silná. Ostatně díky velkému komunitnímu nadšení a nasazení také funguje už čtvrtstoletí. Na druhou stranu, jedná se o festival s mezinárodním přesahem, konaný už dlouho a s pěknou řádkou zásadních jmen české literatury — a nejen literatury —, která jeho ročníky prošla. A tak si říkám: není přívlastek „komunitní“ až moc skromný? Jaké má Zarafest postavení na české kulturní a zvlášť literární scéně?

Označení komunitní může být vnímáno jako něco, co má pouze lokální význam, ale tak to u Zarafestu opravdu není. Komunitní je festival svou náladou, sdílením a vzájemnou náklonností účastníků. Dosah festivalu je celorepublikový. Každoročně na něm vídám skupinky z Prahy, Olomouce, Brna. Řada návštěvníků má festival jako dovolenkovou tečku za létem: potká se s přáteli, užije si kulturní zážitky, projde se děčínskými luhy a háji při literární procházce. V sobotu, když se schyluje k půlnoci, se pak tito lidé loučí ve vřelých objetích a slibují si, že za rok se zase sejdou. Nemyslím si, že by se to nedělo i na jiných festivalech, ale žádný jiný festival se nekoná v Děčíně, nejníže položeném městě České republiky. Ostatně významný je pro mě každý festival — obzvláště literární —, který má dlouhou tradici a nemá tendenci z různých důvodů končit.

Třebaže jde o komunitní dílo, poslední léta zdařilý průběh Zarafestu leží především na tvých bedrech. Jak ses vlastně k jeho organizaci dostala a kdo ti za ta léta nejvíce pomohl?
 
Kolem roku 2010 mne oslovil Radek Fridrich, zda bych se nechtěla zapojit do organizace, a to byl pro mě neskutečný okamžik. Tak trochu splněný sen. Zároveň ale přišel pocit velké zodpovědnosti vůči návštěvníkům, Radkovi a vůbec Zarafestu. To cítím dodnes. Nedá se ani říci, kdo mi pomohl nejvíce. Některý ročník jsem spoluorganizovala s H_aluzí, jindy s Anicí Jenski nebo Eliškou Kremlovou, samozřejmě také s Radkem Fridrichem. Posledních osm let je mým kolegou a zároveň přítelem Josef Straka a můj partner Michal Pytlík, jenž je i zaragrafikem.

Zarafest také není jedinou akcí tohoto typu, za kterou jsi kdy organizačně zodpovídala. Máš za sebou řadu literárních programů pořádaných v Praze…
 
V Praze jsme organizovali literárně a hudebně performativní akce s Tomášem Míkou. Dolní Žižkov, klub Blaze, naproti hospodě U Vystřelenýho oka. Literární pořad se jmenoval Severní pes, zvali jsme si různorodou směsici umělců a umělkyň. Kromě toho jsme pořádali literární akce s H_aluzí například na Avoidu či v Ponrepu.

Zmínila jsi literární časopis H_aluze, ve kterém jsi hrála důležitou roli. Vzpomínám, že k číslům vycházely i básnické sbírky, což tehdy řadě autorů pomohlo na svět. Jak vlastně H_aluze vznikla? A kolik jste toho společně vydali?
 
Leckdy jsme s redaktory H_aluze oblažovali obecenstvo historkou o vzniku časopisu. Někdo se narodí v kině, my jsme vznikli ve výtahu, po semináři tvůrčího psaní, které vedl Ivo Harák. Posteskl si tenkrát, že Pedagogická fakulta UJEP nemá žádný literární časopis, neb redaktoři revue Pandora již nebyli studenty. Spolu s kolegou Tomášem Sukem jsme se v tom výtahu dohodli, že nějaký časopis založíme. Následně na setkání v Mumii (Experimentální prostor Mumie) pak Tomáš přivedl Tomáše Čadu a Míšu Uhlířovou, a tak vznikl Literárně-kulturní časopis H_aluze, který existoval přes deset let, vycházel čtyřikrát do roka a asi od šestého čísla jsme ke každému výtisku přidávali sbírku zpravidla nezavedeného autora. Vyšly ale i překladové věci, divadelní text, kratší próza, povídky. Těch knížek je asi pětatřicet. Myslím, že budu mluvit za všechny redaktory, kteří se na sbírkách podíleli, že nejhezčí na té spolupráci byl proces vzniku sbírky — disputace s autorem a tak podobně.

Vykreslil jsem tě hlavně jako organizátorku literárního a kulturního života, ale vnímám tě v první řadě jako básnířku. Bohužel, k tvojí jediné sbírce, Kotrmelíně, se člověk jen tak nedostane. I já znám tvou tvorbu téměř výhradně z autorských čtení. Neplánuješ v budoucnu nějakou publikaci? Neplánovala jsi něco takového už po vydání Kotrmelíny?

Ano, v plánu jsem to měla, materiál na sbírku také mám a v dalším šuplíku se začíná vrstvit materiál na sbírku třetí. Ale k vydání druhé sbírky jsem se stále neodhodlala, nedokážu ji smysluplně poskládat a postupem času mám čím dál silnější pocit, že v ní něco chybí. Není kompletní a některé básně jsou příliš zbloudilé. Prostě ještě není uzrálá. Třeba nakonec těm sbírkám prohodím pořadí. Zároveň by mě lákalo texty více propojit s vizuální stránkou zamýšlené knihy — a nemyslím tím jen pár ilustrací. Výtvarníka na to mám, teď jde o vhodné načasování.

Když poslouchám tvoje texty, nemohu si pomoct, ale přijde mi, že je v nich přítomen Děčín — nejen přes motivy, jako je zámek či lodní doprava, ale i přes expresivnost, která má něco příbuzného s výrazovostí, s níž se setkáme i u Radka Fridricha či Tomáše „Midgiho“ Řezníčka. Kdosi, tuším, že Dan Jedlička, dokonce přišel s označením „děčínský expresionismus“. Ztotožnila by ses s takovým vymezením? Anebo je to jen můj dojem, kořenící v tom, že i já jsem z Děčína?

Děčín má svého genia loci, na tom by nebylo nic neobvyklého, to má spousta míst. Výjimečným je, protože ho má právě teď a pro nás. Vídám to v textech Radka Fridricha, Midgiho, Alexandra Pecha. Jako bychom si všichni prošli týmž primárním zážitkem. Místo, kde necháváme kus sebe, nás utváří. A Děčín je takový ježek — píchá, ale uvnitř je hebký.