Dva ztracenci v rozmrdaném světě

Po strhujícím úspěchu feministického manifestu Teorie King Konga (2005) a románové trilogie Život Vernona Subutexe (2015—2017) česky vychází i poslední román Virginie Despentes Cher connard (2022), do češtiny přeložený pod poněkud nešťastným názvem Čau debile. Próza analyzující současnou společnost s minuciézní přesností, osvobozujícím nadhledem a ironickými nuancemi.

„Čau debile, četla jsem, co sis dal na instáč. Jako by se mi na rameno vysral holub a letěl dál. Člověka to pošpiní a strašně otráví.“ Když se herečka Rebecca Latté rozhodne reagovat na urážlivý post spisovatele Oscara Jayacka, nevypadá to zrovna na začátek přátelské konverzace. A přece se z invektiv a občas ufňukaných mailů postupně rozvine vztah na dálku, který bychom klidně mohli považovat za přátelství.

Rebecca zažila dlouhou periodu slávy, lidé ji dosud poznávají na ulici, fotí se s ní v metru, a stejně ji po padesátce žádný režisér do filmu nechce obsadit: „Kinematografie se mnou má problém — nechce mě, neví, jak naložit s mým věkem, tělesnou konstitucí ani povahou. […] Chceš vědět, co to je, když tě někdo zruší? Promluv si s herečkou v mém věku.“ Čtyřicátník Oscar napsal několik skvěle prodávaných románů a teď je v háji, protože ho bývalá markeťačka Zoé Katana oprávněně obvinila ze sexuálních nátlaků. A pořádně to rozmázla na svém ostře sledovaném blogu.

Dva ztroskotanci si po celé měsíce vyměňují dopisy, v nichž komentují svůj život, společenskou situaci, rodinné vztahy, dospívání na předměstí provinčního města, drogovou závislost, s níž se oba potýkají a snaží se z ní dostat, přehnanou péči o duševní pohodu, která nakonec člověka zabalí do vatičky lhostejnosti, nebo zvrhlost filmového i knižního průmyslu, která se jich obou bytostně dotýká. Na přetřes přicházejí i témata, která Despentes zachycuje doslova v přímém přenosu, ať už se jedná o MeToo, nebo pandemii a lockdowny.

Vyprávění plyne méně hladce než v Životě Vernona Subutexe, esejistický styl místy přebírá nadvládu a brzdí děj, ale epistolární román, ve francouzském názvu implicitně přítomný, si to svou podstatou vynucuje. Despentes se subverzivně zmocnila žánru, který dnes zajímá spíše akademiky. V 18. století, kdy pod tvrdou cenzurou dohasínajícího absolutismu nebylo bezpečné psát otevřeně, epistolární forma umožňovala kritiku politických poměrů i společenských mravů. Jenže zatímco vikomt de Valmont a markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí se od spiklenectví přesunou k otevřenému vyhlášení války a vzájemně se zlikvidují, Rebecca s Oscarem se s odzbrojující upřímností jeden před druhým pomalu obnažují. Na dálku se sbližují, paradoxně také díky fyzické izolaci. A nakonec se vlastně uzavře i propast mezi Oscarem a Zoé Katanou, protože „pandemie rozmrdala všechno na planetě — ale nám, nám pomohla“.

Právě konsenzuálnost a vstřícnost vůči mužům se románu ve francouzských médiích vyčítala. Marion Olité ji staví do souvislosti se spisovatelčinou pozicí na literárním poli: „A to je na úspěchu a moci to strašné: když je jednou máte, začnete se děsit, že byste o ně mohli přijít. Tak se srovnáte do řady.“ Možná, ale podobná snaha o dialog a vzájemné přijetí jsou patrné už v Subutexovi a do jisté míry i v Teorii King Konga. Zdá se mi, že Despentes mnohem spíš než na muže jako takové míří na mocenský aparát patriarchátu. A že její „Zvedáme se a mizíme“ z článku uveřejněného po ocenění Romana Polanského Césarem v roce 2020 nutně nevylučuje „Uklidníme se a probereme to“.

Autorka si znovu dopřála luxus rozpustit se jako reflexní kapalina do jednotlivých postav — prosakuje do Rebeccy, jejíž sžíravost a (sebe)kritika jsou víc než nakažlivé („Sama se nudím, připadám si jako dobře posekaný trávník v satelitním městečku. Chci vrátit čas. Sekání dobroty mě rozčiluje. Jóga? Jen přes mou mrtvolu.“), v postech Zoé Katany dešifrujeme autorčiny feministické postoje. A dovoluje si být i Oscarem, čteme ji v jeho slabostech, ale i v jeho denunciaci zbabělosti a rozpadlosti západního světa. Jazyk Despentes se často přirovnává k rapu nebo k rocku a i v Čau debile je všechno, jen ne nudný. I tentokrát sahá do nejrůznějších rejstříků, od slangových názvů pro drogy klidně přeskočí do knižních projevů. Nevím, jak to překladatelka Petra Zikmundová dělá, ale jako by se naladila na stejnou vlnu — její překlad je svébytným, naprosto přirozeným organismem.

„Všichni v branži vědí, že smažím. […] vystavuju se nebezpečí místo nich. A když mě při tom pozorují, připadají si zprostředkovaně taky trochu neposlušní,“ svěřuje Rebecca Oscarovi. A s knihami Virginie Despentes je to stejné — člověk může na chvíli mít pocit, že svět sice není spravedlivý, ale že stojí za to se do něj vrhnout po hlavě. A nejen v pohodlí křesla se cítit jako rebel.