Status umrlce

„Česko má zatím 13 registrovaných umělců,“ informovaly Novinky.cz na začátku srpna. Účelem bizarního titulku samozřejmě bylo, aby jej rozklikl co nejvyšší počet uživatelů — nikoli těch, kteří se zajímají o kulturní politiku, ale takových, kteří se rádi pohorší. Vyšlo to: oněch třináct registrovaných umělců přilákalo několik set komentářů pod článkem. Byť proběhlo i pár jiných, toto byla příznačně dosud ta nejintenzivnější „diskuse“, která k nově spuštěnému statusu umělce proběhla.

Od 1. července je skutečně možné registrovat se na stránkách Ministerstva kultury jako umělec či umělkyně. Je k tomu potřeba vykonávat jednu z vyjmenovaných činností alespoň dva roky z předešlých tří, doložit to uzavřenými smlouvami a uhradit správní poplatek tisíc korun. Pokud registrace proběhne úspěšně, lze se následně ucházet o tvůrčí stipendia. Ta by měla být vyhlášena během podzimu a nahrazují předchozí systém stipendií, který na Ministerstvu kultury fungoval od roku 2006. Žadatel o stipendium musí splňovat několik dalších podmínek: nemůže studovat v prezenčním programu, nemůže být v pracovněprávním vztahu přesahujícím poloviční úvazek a především: a) jeho výše příjmů z umělecké činnosti tvoří alespoň polovinu výše jeho celkových příjmů za posledních dvacet čtyři měsíců a b) současně nepřesáhla výši průměrné mzdy.

Jak si to rozumí s realitou literárního provozu? Bohužel špatně. Podmínky jsou nově nastavené tak, že okruh lidí, kteří o tvůrčí stipendium mohou žádat, se v případě literatury výrazně zužuje. Stipendia v rámci statusu umělce totiž na rozdíl od těch předchozích kladou pracovněprávní i finanční mantinely. Zjednodušeně řečeno, nejsou pro ty, kteří mají jiné zaměstnání, ani pro ty, kteří si literární činností vydělají málo, nebo naopak moc. Na první pohled to dává smysl: kdo si k penězům přijde jinde, ten nepotřebuje podporu; kdo má literaturu jen jako koníček, nebo naopak prodá vyšší desítky tisíc výtisků ročně, nemá žádat o veřejné peníze. V principu správná úvaha se bohužel zcela rozbíjí o neznalost reality. Většina českých autorů je nucena mít běžné zaměstnání právě proto, že na malém trhu a ve finančně podhodnoceném sektoru prakticky není možné uživit se jen z prodejů knih nebo návazných aktivit. Pokud mají vyšší než poloviční úvazek, jsou nyní automaticky diskvalifikováni a kruh se tím uzavírá vskutku magicky: opatření, které autoři a autorky učinili kvůli špatným podmínkám k tvůrčí činnosti, jim nyní znemožňuje tyto podmínky zlepšit; jsou po zásluze potrestáni za to, že literaturu roky dotují ze svých druhých příjmů.

O něco málo lepší je v tomto směru situace těch, kteří fungují jako OSVČ. Budou muset pečlivě počítat, jestli příjmy z tvůrčí činnosti tvoří alespoň polovinu jejich celkových příjmů v posledních dvou letech. Bude to podle všeho záležitost pro kutily. Už proto, že většina nakladatelů vyplácí autorské honoráře jednou či dvakrát ročně, typicky na začátku následujícího roku, a významně kolísají podle toho, zda autor v předchozím roce vydal knihu, nebo ne, zda ji vydal na jaře, nebo na podzim, případně jak úspěšná byla. Příjmy za poslední dva roky tak snadno mohou být dvojnásobné, nebo naopak poloviční oproti příjmům za poslední dva roky vykázaným o několik měsíců později. Hodně vrásek jistě způsobí také to, co všechno se vlastně kvalifikuje jako autorský příjem: honoráře z prodejů a z autorských čtení, podlicence a prodeje práv do zahraničí podle všeho ano, ale co třeba odměna za seminář tvůrčího psaní nebo za přednášku na univerzitě? A proč mají smůlu redaktoři, pokud se v jiných oborech mohou hlásit dokonce i převážně technické profese, jako osvětlovači nebo třeba klapka?

Žádný systém samozřejmě není dokonalý a před architekty statusu umělce stál těžký úkol definovat podmínky napříč mnoha různými profesemi. Nikdo nevidí do praxe všech oborů, ale právě proto by bylo dobré se podívat, jak si s tím poradili v zahraničí, případně vzít vážně poznámky profesních organizací. To se v případě literatury stalo v minimální míře. Výsledkem je, že většina českých držitelů Magnesie Litery nebo jakékoli jiné ceny se sice za tisíc korun může stát registrovanými umělci, ale nárok na to žádat o tvůrčí stipendium mít nebudou. V předchozím systému sice šlo žehrat například to, že Ministerstvo kultury do všech možných odborných komisí nominuje stále ty stejné členy, notorické komisaře, ale o samotné stipendium alespoň mohl žádat kdokoli. Nezní to jako změna k lepšímu, jestliže komise zůstávají, ale zhruba devadesát procent autorů je teď ze hry a priori. Mimo jiné všichni básníci! Ministerstvo se dušuje, že rozhodně nemíní rozhodovat o tom, kdo je a kdo není umělec, zavádí nicméně metodiku, která z možnosti žádat o stipendia vyřazuje celé skupiny tvůrců.

Nevyhnutelně tak vyvstává otázka, jaký to vlastně má smysl se jako umělec či umělkyně registrovat. Bez návazné sociální politiky nebo daňové rozvahy slouží zatím registr hlavně k tomu, aby si stát vůbec udělal přehled o těch, které by v ideálním případě někdy v budoucnu mohl podpořit. To v pořadu Akcent na stanici ČRo Vltava potvrdila i ředitelka odboru umění, knihoven a kreativních odvětví Zuzana Zahradníčková. Obávám se však, že metoda sběru dat založená na tom, že participanti zaplatí za to, aby je mohli poskytnout, patrně nepřinese očekávaný výsledek. Oněch třináct registrovaných umělců po prvním měsíci od spuštění (a čtyřicet po dvou měsících) lze jistě přičíst prázdninám nebo tomu, že spuštění nedoprovázela žádná informační kampaň. Ale i tak je to číslo poněkud nešťastné. Aby z toho nakonec nebyl status umrlce.