Můj úkol je šířit středoasijské literární bohatství

Umíte mnoho jazyků a vaše první literární kariéra byla překladatelská. Jak jste se z překladatele stal spisovatelem?

Má překladatelská činnost částečně vzešla z mé lásky k různým jazykům — což je ve střední Asii celkem běžný jev. Skoro každý tu mluví dvěma nebo třemi řečmi. Podstatnější ale bylo, že má poezie tehdy byla na sovětské poměry příliš dekadentní, a neměla tedy sebemenší šanci na vydání. Tak jsem své pocity a svůj pohled na svět vyjadřoval skrze díla Verlainova, Rimbaudova, Lorcova, Mandelštamova a další.
Zároveň jsem do ruštiny překládal uzbeckou a perskou klasiku, vedle současné uzbecké literatury. To první jsem dělal pro svou duši, to druhé pro peníze. Mezi sovětskou inteligencí to bylo běžné. Jmenujme Annu Achmatovovou, Semena Lipkina, Josifa Brodského a další, jejichž vlastní tvorba byla potlačena, a aby měli z čeho žít, dali se na překladatelství.
Pro mě se překládání stalo jistým druhem literární akademie. U klasiků jsem se naučil řemeslo a přesnost — a legrační je, že ze současných literárních paskvilů, co jsem překládal pro peníze, jsem se naopak učil, co nedělat. Během perestrojky v 90. letech jsem konečně mohl vydat i svou vlastní tvorbu, zejména prózu.
Že jsem s překládáním přestal, mělo ještě jednu specifickou příčinu. Jak se mi prohlubovalo porozumění různým jazykům, došlo mi, že každý jazyk má svou vlastní sadu nástrojů a každá nabízí jiný způsob popisu a výkladu skutečnosti. Ruština například používá tři slovesné časy — minulý, přítomný a budoucí —, zatímco uzbečtina má více než třicet jemných gramatických časů. Překladatelé samozřejmě nacházejí řešení, jak takové rozkoly přemostit, ale jsou často strojená nebo opisná. Narůstající uvědomění těchto rozdílů byl další důvod, proč jsem překladatelské činnosti zanechal.

Bezmála čtyřicet let se věnujete novinařině. Jak to ovlivňuje vaši tvorbu?

Abych to řekl literárními termíny, než jsem se stal novinářem, byl jsem zarytým členem faulknerovského tábora. Ale s novinářskou zkušeností jsem začal doceňovat i hemingwayovskou školu. Někdo by si mohl myslet, že tito dva nobelisté byli literární protiklady a protivníci. Faulkner kdysi o Hemingwayovi prohlásil: „Ještě se nestalo, že by použil slovo, které by si čtenář musel jít vyhledat do slovníku.“ Hemingway na to odvětil: „Chudák Faulkner. Opravdu si myslí, že velké emoce se rodí z velkých slov?“ Postupem času jsem si začal cenit stručnosti, jasnosti a prostoty při psaní — obzvláště v angličtině, kde mám vyjadřovací paletu mnohem menší než v rodné uzbečtině nebo mém macešském jazyce, v ruštině.
Další významný posun vzešel z porozumění rozdílu mezi fikcí a nonfikcí, i toho, v čem spočívá jejich silná stránka. V roce 2002 jsem se například stal prvním západním novinářem, kterého vpustili napsat reportáž z Jaslyku, nechvalně známého uzbeckého vězení, které se nachází uprostřed pustiny a kde člověk zanechaný napospas nepřežije déle než osmnáct hodin. Reportáž jsem napsal, ale něco nepopsatelného mě stále znepokojovalo. Pak mi v Británii došlo, co mě tak trápilo. Bez ohledu na hrůzy vězeňského života — dozorce, samotky, tresty — měli vězni alespoň střechu nad hlavou, jídlo třikrát denně a týdně koupele. Zatímco lidé na svobodě byli vydáni všanc stejně kruté krajině, ale bez veškeré podpory. Vyvolalo to pronikavé otázky: Co skutečně znamená svoboda? Kdo je na tom lépe? Co se s tím dá dělat?
Tyhle otázky mě hryzaly, bezmála mučily, podobně jako dozorci mučili vězně. Až když jsem napsal fikci, novelu, byl jsem schopen se s těmi otázkami na papíře popasovat a alespoň do jisté míry se od nich osvobodit.

Vaše knihy jsou v Uzbekistánu na indexu a od roku 1992 žijete v cizině. Proč a jak k tomu došlo?

Někdy dostávám otázky, které naprosto přesahují mé bezprostřední schopnosti a znalosti. Například tuto otázku by bylo potřeba položit uzbeckým úřadům, které mé knihy a mé jméno už nějakých třicet let zakazují. Osobně k tomu nevidím žádný důvod. Mé knihy nejsou ani protivládní, ani protiuzbecké. Prostě jen popisují dějiny života Uzbeků, obyvatel Uzbekistánu a dalších národů. Mohu jen spekulovat, proč úřady mou tvorbu pokládají za podvratnou. Psát upřímně a věrně popisovat se jen zřídka shoduje s tím, jak by moc chtěla realitu zobrazovat. Podle oficiální propagandy teď Uzbekistán například zažívá takzvanou „Třetí renesanci“. Ve skutečnosti ale bylo několik milionů Uzbeků nuceno odejít do ciziny — povětšinou do Ruska — a tam vykonávají nekvalifikované práce, jen aby se uživili. Uzbekistán se také řadí ve Spojených státech amerických mezi první země v počtu žádostí v loterii zvané Zelená karta. To je poněkud jiná „renesance“.
A jak jsem v roce 1992 opustil Uzbekistán? Působil jsem jako místní produkční při natáčení dokumentu BBC o vzestupu islámského radikalismu v Uzbekistánu. Zatímco jsem byl se štábem BBC na cestách, byl napaden můj dům. A jak se často děje u lidské agrese — na rozdíl od agrese zvířat nebo i hmyzu — vedlejší škody byly větší než přímý útok. Chudáka mou manželku, která neměla nic do činění s mou novinářskou nebo literární činností, těžce zbili a ona strávila měsíc v nemocnici. Pokud jde o mou osobu, bylo proti mně zahájeno trestní stíhání, takže nezbylo než utéct. Přátelé ve Francii nám na tři měsíce nabídli útočiště, ale tento odchod už trvá déle než třicet let. Nikdy jsem netušil, že by paměť moci mohla být tak dlouhá — a tak nemilosrdná.

I když jste strávil podstatnou část svého života v Evropě, velká většina vašich románů se odehrává alespoň zčásti ve Střední Asii. Je to pro vás forma vytváření ztracené vlasti, nebo je v tom jiný záměr? Nebo je v tom stesk po domově?

Čím víc přemýšlím, proč píšu pro čtenáře, mezi kterými nežiji — a o tématech, jak říkáte, která se možná týkají spíš jich samotných — tím víc si uvědomuji, že jsme se narodili do jistých jazyků a naše mozky jsou na ně napojeny. A že jako spisovatelé sloužíme především těmto jazykům, spíše než konkrétním čtenářům. Dáváme si v těch jazycích výzvy, rozvíjíme je, ohýbáme je a rozšiřujeme jejich schopnost popisovat svět způsobem, kterého nebyly dost možná dříve mocny.
Tím ale neříkám, že všechny moje romány jsou o Střední Asii. Například můj román Gája aneb Královna mravenců se odehrává v Eastbournu v hrabství Essex v Anglii. Podobně témata mých zatím nevydaných románů Amber aneb Dobré ráno, půlnoci a Skotské tance nemají se Střední Asií nic společného — i když ten druhý je psán uzbecky.
Když odhlédneme od námětů, pokud jde o techniky psaní a vypravěčství, jsou středoasijské literární tradice pozoruhodně košaté. Stačí jen vzít v potaz, že nejdelší epos v dějinách lidstva, Manas, je kyrgyzský. Nebo že Příběhy tisíce a jedné noci, ačkoli jsou známé také jako Arabské noci (obvyklý anglický název — pozn. překl.), tyto nadčasové příběhy Šeherezáda vyprávěla králi v Samarkandu — který je také ve Střední Asii. Pochopil jsem, že je můj úkol šířit středoasijské literární bohatství do jiných jazyků a zprostředkovávat je čtenářům po celém světě.

Vaše romány ale nejsou jen velká vyprávění o Střední Asii a její mnohovrstevnaté, multikulturní historii a o životě lidí obyčejných i neobyčejných. Jsou v nich také básně. Jakou roli hraje ve vaší tvorbě poezie?

V této věci jsem věrný středoasijským literárním tradicím — i když po svém. Kočovný prvek středoasijské kultury zastupují eposy jako třeba už zmíněný Manas, nejdelší básnická skladba světa, zhruba dvacetkrát delší než Homérova Odyssea. Ale klasická literatura usídlených středoasijských civilizací se také o básnické formy významně opírá, třeba veršované romány, například Lajlá a Madžnún, Chosrau a Šírín, Kniha o Alexandrovi a další. V těchto tradicích patří poezie k dominantnímu způsobu vyprávění. Když odhlédneme od Báburových pamětí z přelomu 15. a 16. století, první středoasijský román v próze vyšel až na začátku 20. století.
Ve své tvorbě poezii uplatňuji dosti specificky. Na rozdíl od klasických románů, kde dlouhé veršované pasáže tu a tam proloží prozaická vysvětlení, je můj přístup odlišný. V mých knihách se poezie objevuje tu a tam v rozsáhlejších vyprávěních v próze a tím se posouvá nálada nebo se umocňuje citový apel. Takové básnické momenty fungují jako vánek — jemný, takřka nepostřehnutelný, a přece schopný proměnit náladu příběhu.

Vaše romány, psané uzbecky nebo rusky, byly přeloženy do mnoha jazyků, ale zatím žádný do češtiny — a to i přesto, že žijete více než pět let v Praze. Proč je tomu tak podle vás?

První část otázky by měla popravdě směřovat českým překladatelům a vydavatelům. Sám za sebe si ale myslím, že v tom sehrála významnou roli pandemie. Přistěhoval jsem se do Prahy v únoru 2020 a v březnu už pandemie vypukla naplno. Přijel jsem s mnoha literárními a uměleckými kontakty, ale kvůli restrikcím jsem se nemohl s lidmi z literární scény setkat. A pak se pomalu, ale jistě z tohoto odstupu stala nová norma.
Ve hře je ovšem ještě něco podstatnějšího, co se týká nakladatelského světa — převládající komerční zájmy. Vydavatelé vůbec mají tendenci upřednostňovat knihy, které budou vydělávat. Následkem toho se často rozhodnou přeložit a vydat masový nebo populární titul z dominantních literárních trhů. Umělecká literatura, a zejména pak literatura psaná v takzvaných „menšinových“ jazycích, rozhodně neslibuje finanční návratnost — takže motivace ji vydávat není mnoho. Samozřejmě tu dost zobecňuji. Jistě existuje mnoho nakladatelů, kteří sledují víc než komerční cíle. Mohl bych jako příklady jmenovat všechny své vydavatele. A nepochybuji, že takoví existují i v České republice — a snad třeba tento rozhovor i u některých vzbudí zájem o mou tvorbu.

V srpnu vychází vaše kniha My, počítače: román o gazelu v nakladatelství Yaleovy univerzity ve znamenitém anglickém překladu Shelley Fairweather-Vega. Jaké literární plány máte teď?

Především se Shelley plánujeme v rámci propagace románu literární turné po Spojených státech. Začne v New Yorku na konci října na přehlídce Words Without Borders, a dá-li Bůh, skončí na konci listopadu. Pokud jde o ediční plány, tak mí italští, polští a španělští nakladatelé vydávají překlady mých starších knih. Můj německý nakladatel, Matthes & Seitz, má v plánu na příští rok vydat můj nový hyper-román Ruská matrjoška. Britsko-nizozemské nakladatelství Glagoslav pak vydá můj povídkový román s názvem Googlování duše.
A v mezičase pracuji stále na několika nových románech.