Výkřik rukou zní celé dny

**

z pronikavé tmy
vyskakují rybí oči
hvězdy a vítr
směrovka oceán
jdu touto cestou
až po kotníky
v brouzdališti paměti
na hladině květiny
otisky cupitání Ducha svatého
slyším
jak se vesmír
hroutí do sebe
uvnitř
je hodinový stroj
ale jen ty znáš jméno
světélkující
na stěně tvého bytu

16. 6. 2018 — Fisterra

***

vložené stránky
z neznámých diářů
probuzení ze snu
stopuji sám sebe
trochu žíznivý
malá hrst hladu
má být navěky jiný
kdo se poníží
a kdo ne
zatínám pěsti
doutnají mi pohyby
cvakám zubama
čelisti běsů
uvítám se sám

21. 7. 2018 (Anchoa — momentka)

***

všechno ve mně vyhasíná
sbírám zbylé uhlíky
a znovu je podpaluji
jako listí ze stromů
i ve mně cosi opadává
stíny se dlouží
i noci jsou delší
zatmění nepočítám
ne že bych se měl za co
omlouvat to jen nejasný pocit
viny
vkrádá se když usínám
v náručí alkoholů
v zšeřelém pokoji
smrdím jako zdechlej pes
vyju tiše
smetám vlastní srst
světlo proniká skrze zavřená okna
domáhá se výpalného
v tu chvíli mezi papírem a tužkou
zeje vnadná mezera
a něco
se vznítí

***

dávno opuštěný chodník
horečka zimnice horečka
vyslovit tvé jméno
je ztratit řeč
výkřik rukou zní celé dny
alkohol nechci Ofélie
krm mě bolestí
co se mi hnusí zapíšu
jsem chladný žár
neschopný zapálit cigaretu
vločky sněhu explodují
ve snu plivu na okno
myju si ruce
a zase usínám

***

hukot v hlavě
rozbij to zrcadlo
jedním dechem
dodávám
nejsem to já
z plastelíny
splácaná postavička
ve spánku moře
rozšiřují se kruhy
po lesklé hladině
nahoře
světlo
v nohách tma

***

je to dech
ta drobná harmonie
slepé úmysly kyslíku
lapám ten příval
ústa otevřená
ve změti slov
zapálím jazyk
hořící jej pozřu
ranou z milosti
rozpletu uzel prstů
křížovku šlach a
kostí
žíravina očí
rozleptá tvé zrcadlo
kdesi v dálce
nic tě nezachrání

***

podhoubí snů rozžíhají mapu světa
z postele
vidím nebe bílé jako mléko
kontrasty stínů
dodávají obrysy divokým vizím
otvírám dveře
jimiž vchází zvěř
čenichy tiskneme k sobě
na rypáku tiskařskou čerň
zůstává na paměť
i já zůstávám
přikovaný k matraci
to by bylo
přestat se třást
přivítat vše co přichází
s náručí otevřenou
zavírám dveře
zbývají okna
pak oči

***

pro A. V.

nafialovělé prázdno
zakalené oči
vědomí ubývá jak Měsíc
mívám kaleidoskopické vidění
věcí každé ráno v pozoru
vynechám rozcvičku
zaleju kafe
třeskuté snídaně
že nevíš co s nimi
sejmi to roucho, Pane
budeme nazí
běhat chodbami
ústavních činitelů
budím se včas
abych opět zeslábl
v hlavě veletoče
rozmetám to svinstvo
rozhraním Slunce
Slunce rozhraním

Básně vybral Pavel Šuhájek.