Čtyři dny autorského čtení ve válce

„Odnesou ho a amputují. Vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se zastřelí,“ píše Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid, což je stále jeden z nejnaturalističtějších válečných románů. V největší ukrajinské nemocnici, kde operují nejtěžší zranění, panují obdobné poměry. Ve špitálu Unbroken ve Lvově to někteří vzdávají, jiní vstávají z mrtvých. Měsíc autorského čtení ve Lvově je také zraněný. Někteří literáti píšou, jiní mlčí. Jedni přemítají o parazitování na válce, druzí o povinnosti ty hrůzy popsat.

Ruská invaze jistou množinu autorů zcela paralyzovala a od února 2022 téměř nic nenapsala. Třeba ani stránku. Нічого. Čtyři večery, na které se koncem července smrskla ukrajinská část Měsíce autorského čtení (MAČ), ukázaly, jak válka cloumá i literárními invencemi a schopnostmi tvořit.

Otevřená zlomenina literatury

Už na prvním obnoveném válečném ročníku v létě 2023 jsem vyslechl ceněnou ukrajinskou spisovatelku Katerynu Kalytko. Tehdy se jí nedařilo znova se rozepsat. „Jako bych prodělala těžký otřes mozku,“ vyprávěla o šoku z ruské invaze. Psaní vyměnila za autorská čtení v zákopech a na frontu jezdila i několikrát za měsíc. Nakonec opět sedla k psacímu stolu a loni vydala básnickou sbírku, jejíž název reflektoval i ono dočasné mlčení: Відкритий перелом голосу. Otevřená zlomenina hlasu.

Divadlo Lesji Ukrajinky v Horodoské ulici v centru Lvova, konec července 2025. Už potřetí během ruské invaze je to azyl pro MAČ a válka stále hlouběji vrůstá i do ukrajinské kultury. Drony a rakety zabíjejí lidi, spalují domy, města i duše přeživších. „Nevidím na konec současných bojů, zato kolem sebe pozoruji určité vyhasnutí. Mám strach z tvůrčího vyhoření celé generace autorů, zatímco plameny války budou hořet dál,“ přemítá na pódiu básnířka, pedagožka a literární vědkyně Halyna Kruk. A vzápětí připustí, že je to i osobní příběh: „Někteří autoři si prostě museli dát pauzu a také já sama teď téměř nic nepíšu. Co se týče mých emocí, z velké části jsem vyhořela. Vůle psát zmizela.“
Padesátiletá spisovatelka, autorka šesti sbírek i povídkové knihy, rozvíjí řadu teorií o soužití múz a zbraní a také hovoří o literárním zneužívání válečných obětí. „Sama jsem si stanovila určité hranice, za které prostě nejdu. Cítím, že by to bylo neetické a nemorální, ale zároveň se obávám, že v literatuře už dochází k parazitování a komercionalizaci války. Jenže čtenář válečných příběhů potřebuje stále silnější emoce, což nakonec vede k cynismu,“ přemítá a znova se dušuje, že už téměř nepíše.

Píše, ale v úplně jiném tempu než před okupací. Loni vydala sbírku a na festivalu čte i z rukopisů, byť žádný není letošní. „Když někdo zahyne ve válce, je to pro literáty pochopitelně výzva, aby obraz smrti zachovali pro budoucí paměť. Díky technologiím a sociálním sítím dostáváme dnes navíc všechno téměř v přímém přenosu, ale já si myslím, že spisovatel potřebuje od války odstup.“ Někdy se ovšem neudrží, tak napsala o své studentce, které po náletu pomáhala najít tělo jejího manžela. „Našli jsme pouze jeho ruku, a proto pohřbila jen ji.“

Žena, která pochovala jen ruku
se ze všech sil drží za tu ruku

drží se za ni, když kráčí městem
a vidí jiné šťastné páry…

S velitelem Gruzínské legie

Po celou dobu tak nemám úplně pocit, že jsem na literárním festivalu. I na pódiu se totiž především diskutuje, a o dost méně čte. Navíc všemi ukrajinskými texty prostupuje válka, proto ty české často působí nepatřičně. Není se čemu divit, jelikož byly sepsány v úplně jiném světě. V míru.  
Festival není jen setkáním pro autory a jejich čtenáře, v sále sedí i český kriminalista Petr Pojman, který se na Ukrajině podílí na odhalování zločinů proti lidskosti a identifikuje oběti z masových hrobů. V publiku se seznamuji také s Andryjem Lucynou, americkým Ukrajincem, který se dobrovolně přihlásil do armády a dva roky bojoval v první linii, přičemž prošel i peklem u Bachmutu. A v jiném křesle v Divadle Lesji Ukrajinky sedí i Mamuka Mamulašvili, velitel Gruzínské legie, která válčí na ukrajinské straně.
Starosta Lvova Andrij Sadovyj je festivalu MAČ nakloněn a úřad jeho účastníkům nabízí i něco jako „doprovodný program“. Není to ale návštěva některé z historických knihoven ve městě či setkání s lvovskými literáty, kteří se do omezeného festivalového programu nevešli. Je to náhled do války. Ukazují nám i nejnovější typy ukrajinských dronů, které navrhli lvovští vývojáři. Mohu si je i vyfotografovat, ať prý Rusové vidí, co jim přiletí z ukrajinského nebe.  

Bez končetin, a zatím i bez aut

V Nemocnici svatého Pantaleona ve Lvově spatříme hodně bolesti. Špitál má i druhý název, který vznikl až po ruské invazi a v ukrajinštině zní Незламні. Anglicky se uvádí jako Unbroken a do češtiny ho lze přeložit jako Nezlomní či Nezničitelní.

Zahlédnu tam tvář znetvořenou válkou, z níž se dívá pouze jedno oko. I veterána v péči fyzioterapeuta, kterému schází nohy a zbývá mu jen pravá ruka, která usilovně zvedá činku. Ale mohu o tom napsat? Není to parazitování na obětech války? „Proto jste tady, pište,“ povzbuzuje literáty Solomija Jakubečko z vedení nemocnice. Nejspíše si představuje běžnou reportáž, ale co když o pacientech toužím napsat básně?

V novém pavilonu, který pro špitál postavila německá vláda, se vyrábějí protézy. Jednačtyřicetiletý Mykola Šot čeká na parkovišti, aby předvedl, jak řídí svůj Citroën. Šoférovat dokážou miliony Ukrajinců, Mykola ale v bitvě o město Časiv Jar přišel po výbuchu miny, která přiletěla z ruského minometu, o všechny čtyři končetiny. Ve špitále jej naučili zhruba po roce a půl ovládat umělé ruce i nohy. „Jezdit autem, to je pro mě zásadní věc. Řídil jsem dvacet let, je to něco jako symbol svobody. Zajet si, kam chceš a kdy chceš,“ vypráví Mykola.

Také stovky dalších válečných invalidů by si mohly splnit stejný sen, většinou ale nemají peníze na zánovní vůz, který se pro potřeby válečných veteránů lehce upraví. Mykola zvládá i manuální řadicí páku, jen ji technici museli prodloužit. Na jeho vůz se složila celá rodná vesnice, což se každému nepodaří. Po návratu ze Lvova učiním několik pokusů, zda by nějaká tuzemská společnost pacientům špitálu Unbroken nemohla darovat částečně ojeté vozy. Bez ohlasu, spíše jsem působil jako kriminálník napojený na ukrajinské podsvětí. Chce to profesionály, takže nyní takovou humanitární pomoc organizuje brněnská Nadace Partnerství, i když zatím též bez reakcí.  

Přijel jsem do Lvova na Měsíc autorského čtení, tak si čtu i nápis na tričku, které si dnes vzal Mykola: „Jen bojovat znamená žít.“ V ukrajinštině: „Лиш боротись значить жить.“ Encyklopedie říká, že jsou to verše ukrajinského básníka 19. století Ivana Franka, o němž ruská carská cenzura psala, že autor zobrazuje situaci Ukrajinců v „nejpochmurnějším světle jako ty, kdo jsou v zajetí, vězení, řetězech a umírají hlady“. A proto Franko už v té době vyzýval národ, aby povstal proti utlačovatelům a vybojoval si svobodu.

Román o SBU a koňak v Zabihalce

Básník a prozaik Andrij Ljubka na MAČ přináší i humor, byť mrazivý. Spisovatel žije v Užhorodu čili v někdejším Československu, rád se proto hlásí ke společnému odkazu meziválečné literatury, k Haškovi, Kafkovi, Čapkovi, Vančurovi i dalším. Nedávno dopsal fikci s autobiografickými prvky, podle všeho dost haškovskou. Вечір у Стамбулі čili Večer v Istanbulu je válečná novela, která vypráví, jak ukrajinská tajná služba SBU láká užhorodského spisovatele k podpisu spolupráce výměnou za odklad povolávacího rozkazu.  

Byl jsem naverbován tak šikovně, že jsem si ani neuvědomil, jak jsem se stal agentem ukrajinských tajných služeb. Mohlo by se zdát, že jde o malou laskavost. Nikdo mě ale nevaroval, že mě za ni můžou zabít, pokud něco nepůjde, jak má. A já, blboun, nedomyslel, že pokud všechno půjde, jak má, stejně mě odklidí, aby zametli stopy.

Andyj Ljubka je zvláštní postava ukrajinské literární scény a já asi nejsem v divadle jediný, kdo si není úplně jist, jak to má s tajnými službami. Po čtení vybírá peníze na automobily pro armádu, už stačil shromáždit téměř čtyři sta terénních vozů, většinou jde o pick-upy Mitsubishi.

Ve válce již zemřelo přes dvě stě padesát ukrajinských spisovatelů. Je to možná drsné srovnání, ale jako by v České republice za tři a půl roku vymřela celá Asociace spisovatelů, která má necelých dvě stě členů včetně Kateřiny Tučkové, Jaroslava Rudiše, Michala Viewegha a dalších literárních hvězd, jež jsou součástí organizace. 

Básník Maksym Kryvcov sepsal v zákopech celou sbírku a nakladatel mu ji v druhé půli roku 2023 doručil přímo na frontu. Autor měl radost a podotkl, že devadesát procent básní v knize vypráví o smrti. A v polních podmínkách psal i po vydání sbírky. „Tohle je bunkr velikého zrzavého kocoura,“ tak zněl první verš rozsáhlejší básně, kterou autor zavěsil na Facebook 4. ledna 2024 a jejímž hrdinou byl frontový mazlíček, který žil s vojáky v polním opevnění. Už tři dny po zveřejnění těchto odlehčených veršů ruské zbraně Kryvcova navždy umlčely. Bylo mu 33 let.

V centru Lvova potkávám pohřební průvod, k poslednímu rozloučení nesou vojáci hned dvanáct rakví. „Když začala válka, poklekl před padlými celý Užhorod. Dneska chodí za rakví jen rodina vojáka, hrozně jsme za ty roky otupěli,“ podotkne Andryj Ljubka. Nad městem houkají sirény, ale do krytu se jde schovat málokdo, i když i ve Lvově ruské výbušniny zabíjejí, ale zhruba „jen“ jednou za měsíc. V bufetu s přezdívkou Zabihalka (jen si tam na chvíli zaběhneš) v ulici Stěpana Rudanského si objednávám zakarpatský koňak a pivo. V bláhové představě, že ty obrazy smrti nějak vymažu z paměti, ale místo toho je pouze na chvíli rozmažu. A ráno se opět probouzím v zemi, v níž už možná probíhá válka, jež se může každou chvíli přehoupnout ve třetí světovou. A celé se to děje pouhých 480 kilometrů od Ostravy, kde jsem doma.