Velká francouzská revoluce pro naši dobu

Kniha o levicové revoluci u české veřejnosti jistě vyvolá podezření. Po zkušenosti komunismu je to pochopitelné. I česká žurnalistika si však začíná všímat, že levicová perspektiva v naší politice chybí. Tváří v tvář vzájemně provázaným fenoménům rekordní nerovnosti, bytové krize a probíhající ekologické katastrofy opouštíme friedmanovskou pohádku o volném trhu jako univerzálním řešení společenských problémů. Proto jsme čím dál častěji svědky povzdechů nad úpadkem levicových stran. Zároveň je však zjevné, že naše inteligence je ochotna přijmout jedině levici nemarxistickou. Při sebemenší zmínce o marxismu jinak inteligentní autoři propadají hysterii a uchylují se k plytkému osočování. Příkladem budiž nedávná glosa Jindřicha Šídla o Jeremym Corbynovi, kde byl celý výkon tohoto politika redukován na několik zahraničněpolitických vyjádření (s jejichž nebezpečností ovšem souhlasím). Paradigmatický je výrok Martina C. Putny v doslovu ke knize Piera Paola Pasoliniho Zuřivý vzdor. Pasoliniho popisuje jako intelektuála, který používá v druhé polovině dvacátého století již neadekvátní marxistickou terminologii a „který si odmítá uvědomit, že na této terminologii byl vybudován nejděsivější režim dvacátého století“. Nic než intelektuální hysterie nemůže tak inteligentního autora jako Martin C. Putna přivést k myšlence, že si Pasolini nebyl vědom základů komunismu v marxistické terminologii. Pasolini to ví, ovšem ví také to, že tato terminologie je stále aktuální a pro kritiku společenských procesů nepostradatelná. (Připomeňme, že současný ruský režim je vystaven mimo jiné na křesťanské terminologii — ta tím není diskreditována.) Problém je pro českou touhu po nové levici to, že bez marxismu žádná neexistuje. Levice bez Marxova náhledu, že cílem ekonomického režimu, kterému říkáme kapitalismus, je maximalizace zisku pro majitele výrobních prostředků, nikoli svoboda, demokracie či udržitelnost výroby, není levice. Druhá polovina dvacátého století byla obdobím, kdy žil kapitalismus s těmito hodnotami v symbióze. My žijeme v období, kdy se dostávají do konfliktu.

Jean-Luc Mélenchon, francouzský politik, bývalý prezidentský kandidát a jeden z vedoucích členů Nové lidové fronty, ve své knize vychází právě z tohoto konfliktu, přičemž si všímá, jak byl vyhrocen překotným vývojem lidstva v posledních dekádách. Radikální růst obyvatelstva vede k neustálému rozšiřování výroby. Proto je pro přežití lidstva zásadní, jaký systém výroby zvolí. Protože ten současný staví zisk nad udržitelnost, snižuje za účelem rychlejší cirkulace životnost výrobků, těží z životního prostředí rychleji, než se dokáže obnovovat, a vytváří nadbytky, kterých se pak neekologicky zbavuje. Vyrábět tímto způsobem pro osm miliard lidí je neudržitelné, jak pocítí například už příští generace obyvatel New Yorku, který se do konce století octne částečně pod vodou. Současný způsob výroby navíc nepřetěžuje jen životní prostředí kolem nás, ale též lidský biorytmus. Mélenchon proto klade důraz na problém času. Prodlužování denní práce a zintenzivnění noční práce, v kombinaci s časem dopravy, který je opět diktován potřebami výroby — například v podobě kolon nákladních vozů —, vede k redukci všech ostatních časů: času odpočinku, společenství, osobní kreativity.

Druhým specifikem současnosti je přesun obyvatelstva do měst. Po celou historii lidstva žila většina lidstva na venkově. V roce 2007 se tento poměr poprvé obrátil. Moderní městské obyvatelstvo je pak zcela závislé na takzvaných networks. Jde o všechny typy sítí, bez nichž nelze vést plnohodnotný život. Od vodovodů a silnic až po platební kartu v mobilním zařízení. Právě restrukturalizace těchto sítí má být cílem revoluce, tedy osvobození lidu jím samým (u Mélenchona nenalezneme žádné revoluční elity a předvoje). Revoluční strategie má tři části: část odporu, fázi ustavovací a fázi konstituční. V první fázi lid začíná spontánně klást odpor vůči systému, který manipuluje sítě (a tím i náš čas) ve svůj prospěch, tedy čistě za účelem maximalizace zisku. Ve druhé fázi se utváří hnutí s definovanými politickými nároky. Ve třetí části jsou tyto nároky demokraticky prosazeny. Poznamenejme, že Mélenchona sledování této strategie — v návaznosti na hnutí žlutých vest, které je pro něj hlavním příkladem spontánního odporu — dovedlo k volebnímu vítězství v roce 2024 (které však Macron díky prezidentskému systému neutralizoval prosazením vlastního premiéra). Výsledkem revoluce má být restrukturalizace „sítí“, která je uvede do souladu s cykly životního prostředí a s nároky lidu, zformovanými v ustavovací fázi. To ovšem vyžaduje zrušit nadvládu logiky zisku.

Mélenchonova kniha by nás mohla přivést k pochopení, že hodnoty svobody a demokracie dnes není nutné chránit pouze proti vnějšímu nepříteli (dnes primárně Rusko), ale musíme je vydobýt v kulturním a politickém souboji se systémem, který staví zisk nad všechny ostatní hodnoty. K pochopení, že se neobejdeme bez kvalitní levice, tak můžeme přidat pochopení, že levice se neobejde bez Marxe a bez radikálního narušení statu quo.