Nevadí, že maš mamu za dverami

Přestože se vysokoškolský časový harmonogram od toho středoškolského značně liší, dosud se mi v některých obdobích nepovedlo přeřadit — a tak nyní na konci srpna pociťuju stejnou umdlelou melancholii jako náctiletý. Uháním před těmito pocity na bicyklu po okolních vesnicích a maloměstech, ale marně — každou chvíli se zračí v pachu rozježděných špendlíků, v učitelích šinoucích se domů z přípravného týdne a v podmítnutých strništích. Jako nejnaléhavější ale spatřuju přítomnost dospívajících, kteří se s nadcházejícími dny budou muset popasovat doopravdy — a speciálně těch, u kterých tuším, že pro ně institucionální výskyt není ničím laskajícím. Posedávají (po jednom, po dvou, nikdy ne ve skupinkách) na autobusových zastávkách a zásobovacích rampách — se vzdorovitě výrazným make-upem a piercingy na obličeji, navlečeni i během třicetistupňových veder v obrovských tmavých mikinách nebo v jiném oblečení, které zakryje kůži končetin. S letmým pohledem na ně přemýšlím o tom, jestli se od rána do večera courají po venku jen tak z prázdninového rozmaru, nebo se rozvlekle vyhýbají místu, kterému děti z jiných rodin říkají domov. Když je míjím, odkudsi — ani ode mě, ani od nich — zaznívá hudba.

Na východoslovenského interpreta vystupujícího pod názvy sídliskové emo, spánok v lese letargie a nejnověji marek jsem poprvé narazil v nějakém tiktokovém editu a zaujal mě již mimohudebními rysy — třeba značným souladem image autora a posluchačstva (což není na tiktoku žádná samozřejmost — dosud mi vrtá hlavou, jak je možné, že většina lipsyncových videí na písně plné sexistických klišé pochází od dívek). Komentáře pod markovými písničkami jsou plné vypsaných veršů, které „hit different“ — jako kdyby daný posluchač poprvé zaslechl něco výstižného, co se mu v duševní motanici dosud nedařilo verbalizovat. Pod skladbami tematizujícími emoční labilitu zase někteří uživatelé oznamují, že jim podobně utrápení spoluposluchači mohou klidně napsat na instagram. Zdá se, že na markovy fanoušky má jeho hudba zásadní, ale také dvojsečný dopad. „S kamoškou nám to zachránilo životy si najlepší,“ čtu si v komentářích pod skladbou o sebepoškozování s názvem Uspávanka, ale když scrolluju dál, narážím na i poměrně odlišnou odezvu: „zarezal som si aj za tatka aj za mamku aj za babku a deda ):“ I kvůli tomu marek velkou část písní ze streamovacích aplikací smazal.

Ale o čem vůbec marek, jehož hudba spojuje zvuky „od post-punku cez trap až po korene alternatívneho ema“ (jak se píše v jednom z mála ohlasů mimo sociální sítě), zpívá? Především o lásce. O náctileté lásce, které životní východiska nevěští mnoho dobrého: „umenie sa nerodí / zo spokojných rodín / z bohatých zázemí / z lásky pod imelím / spievajú ho vtáky na strechách panelákov / spievajú ho nemé dvojizbové byty“. Od ideálů se zde neustále ustupuje (nevadí společná drogová závislost, nevadí, že „máš mamu za dverami“, nevadí mrznout, když je to ve společné bundě), aby se nakonec zjistilo, že nejlepší představa lásky se rodí právě mezi špinavými chodníky a zrezivělými klepadly na koberec. Určující tvárný princip takových skladeb představuje neustálé kmitání — mluvčí prudce přepíná mezi různými fázemi vztahu, takže nejvroucnější (až přeslazená) vyznání náhle střídají pasáže působící jako přepisy naštvaných hlasovek čerstvě po rozchodu. Ukazuje se, že oddání se druhému člověku má také zpětný ráz — a sebevětší rozpuštění v milostném citu nakonec vede (obzvlášť během vratkého dospívání) k sobě samému. Opět se to vyjevuje v ambivalentní podobě: „mama sa pýta kde som / áno zas som za ňou šiel / ona vo mne vidí niečo / čo som v sebe nenašiel“, ale také: „nenávidím ako vyzerám v odraze tvojich očí / nenávidím ako sa správam keď sme spolu“. Jedny oči jako vzpruha i znechucení.

Navzdory bolavé introspektivnosti nejsou markovy texty založeny na identitární příslušnosti a obejdou se i bez psychologizujícího jazyka metajícího diagnózy. Vedle adresných vyznání a zoufalých výkřiků pracují zejména s konkrétním popisem všedních úkonů a událostí, které vlivem různých těžkostí nabývají vymknutého charakteru. Zpívá se zde o snaze schovat pořezaná stehna při převlékání na tělocvik, o výhledu z okna připomínajícím šedý zákal nebo o Mezinárodním dni dětí, během nějž kvete jedna jediná rostlina — fialka jako modřina na dětském těle. Zjevný důraz na prožitek prostoru (tísnivého a neumožňujícího odrazit se jinam, o čemž vypovídá i opakující se metafora „betonové trampolíny“) se promítá také do práce s vloženými audio materiály — jako intra v písních zaznívají hlášení o zpoždění vlaků, zpravodajství o nedostatku míst v psychiatrických léčebnách či pasáže z animáků.

Možná překvapivě (vzhledem k autorovu postpubertálnímu věku) v řadě skladeb probleskává dětství — ani ne tolik v konkrétních vzpomínkách, spíše jako oblast pro čerpání metafor („si voskovka ja nos / pol do pravej pol do ľavej nozdry“) nebo jako abstraktní rajská zahrada, z jejíchž vyhlídek sešlo: „chceli sme od života viac / kam to všetko preklzlo? / mladý nie je astronaut / mladá chodí v oplzlom“. Toto předčasné ohlížení v sobě spojuje paradox teenagerů, kteří v některých (zpravidla těch problematických) oblastech dospěli velmi brzo, ale zároveň ještě nestihli vyrůst z infantility: „chladný ketamín ju hladí / ako rodič jemne prechádza jej vlasmi / mazlí sa a asi sa jej sníva lebo v izbe zhasli / a jej chudú špinu obopína prázdny pocit konca prázdnin“.

Dopisuju tento sloupek prvního září ve vlaku, který uhání přes takřka celé Slovensko. To je příhodná okolnost — „míňam po staniciach svoje verše / zapísal som každú koľaj od Spišskej až do Trenčína“. Zrovna odjíždíme z Nové Spišské Vsi, z města, „kde vyhorel dom dôchodcov hneď pri požiarnej“, jak o něm marek zpívá ve skladbě mmmmmmmmm. Zarezervoval jsem si sedadlo v protisměru jízdy, abych mohl jednotlivé body krajiny podržet v očích co nejdéle od prvního zahlédnutí, nicméně vlak ujíždí neúprosně dál a ze zorného pole nakonec zmizí i nezateplené bytovky, které figurují na obálkách některých markových alb. Stále ale odkudsi zaznívá hudba — ta, kterou vlastně ani neposlouchám, ta, která vychází z pro mě vzdálené zkušenosti, ta, kterou si každopádně nedokážu nevybavit.