Hodná holka, silná žena, mamka, oběť a mrcha

„Během dětství a dospívání jsem vkládala na blog fotky hubených žen, jak kouří a při tom vypadají nádherně smutně. Dnes mi šestnáctiletá dívka na TikToku vysvětluje, jak k sobě mám být něžnější a jak upřednostňovat své potřeby, jak si vytyčit hranice, milovat své tělo, rozpoznat dotěrnost a jak neklást selhání systému za vinu sama sobě,“ píše Sophia Fritz ve své nyní do češtiny přeložené knize Toxická feminita (2025).

Dnes již umíme o něco lépe rozeznat systémovou nerovnost, máme k dispozici pojmy, studie a publikace, kterým se daří odhalovat její konkrétní podoby. Současné knihy typu V pasti pohlaví (2023) Silvie Lauder či Neviditelné ženy (2024) Caroline Criado Perez mapují genderové nerovnosti a upozorňují na zásadní rozdíly ve finančním ohodnocování či politické reprezentaci. Co nám tedy může další zdánlivě podobná a provokativně pojmenovaná kniha nabídnout?

Německá autorka Sophia Fritz se v Toxické feminitě nesnaží mapovat již známé struktury, které vytváří neúměrný tlak na ženy a další marginalizované skupiny, s vědomím jejich přítomnosti se naopak pokouší posunout diskusi zpět do „vlastních řad“. Upozorňuje, že kritika patriarchátu je zcela legitimní formou vzdoru proti stávajícímu společenskému uspořádání, ale zároveň je oslabována mechanismy, které reprodukují stopy systému, po němž vyžadujeme změnu. Tyto mechanismy Fritz slučuje pod hlavičku pojmu toxická feminita, kterou chápe jako formu sebedestrukce skrze chování či myšlení, jež si osvojujeme prostřednictvím kulturních vzorců a společenských praktik.

Tradiční dichotomie ženy andělské a ženy-monstra není jen literárním schématem, ale i hluboce zakořeněným kulturním modelem. Tyto dvě archetypální postavy sloužily k udržování patriarchálního řádu a dlouhou dobu vymezovaly úzké hranice ženské existence. Fritz tuto binární konstrukci aktualizuje a rozšiřuje. V jejím důsledku se rodí toxicky feminní: hodná holka, silná žena, mamka, oběť a mrcha. Těchto pět prototypů, adaptivních modů, představuje z nouze vzniklé strategie pro všechny, kteří ze stávajícího systému neprofitují. Nevycházejí už pouze z vnějších označení, ale i z vnitřní reakce na dlouhodobý společenský tlak.

Zatímco hodná holka nevyčnívá a vždy souhlasí, ve svých vztazích je často neupřímná, její sebehodnota pramení z potvrzení druhých, a přestože jí „milý přístup otevírá dveře, taky nedokáže žádné zabouchnout“. Silná žena je vybroušeným zoubkem do klapajícího kola kapitalismu. Mamka je rozená pečovatelka a vždy ví, co dělat. Pod rouškou vlídné péče se ale emočně probojovává do nadřazené pozice. Oběť cítí kolektivní tíhu systému, ale nezastane se obtěžované dívky v tramvaji. Mrcha je ohrožením pro zbylé čtyři. Každá z nich nese známky vnitřního přizpůsobení a zároveň spoluúčasti na systému, který je formoval. Autorka se prostřednictvím jejich analýzy zmocňuje mizogynního slovníku a odhaluje jeho systematické zakořenění v ženské identitě. Právě zvědomění přejatých rolí a snaha o jejich dekonstrukci patří k nejsilnějším stránkám celého textu. Je ale validní ptát se, zda je cesta k rovnosti dlážděna potřebou ještě hlubší sebereflexe. Jedním z autorkou navrhovaných východisek je i apropriace (přivlastnění) tohoto slovníku. Obdobně jako dnes užíváme dříve hanlivý pojem queer (divný) v osvobozujícím duchu, stejný potenciál se snad nabízí i pro mrchu (bitch). Ostatně v angličtině už má autorkou tematizovaná „bad bitch“ ambivalentnější náboj než česká „proradná mrcha“.

Ve feministickém diskurzu je často zdůrazňováno, že osobní je politické, a tak i Fritz skrze vlastní zkušenosti přiznává spoluúčast na reprodukci toxických vzorců a nezřídka se napadá za svou zvnitřněnou mizogynii. Zároveň deklaruje svou výchozí pozici „bílé, křesťansky vychované, středostavovsky privilegované ženy“, čímž se hlásí k progresivním přístupům, které otevírají cestu k upřímnější debatě o společenských problémech tím, že mluvčí předem otevřeně řekne, z jakých pozic ve své argumentaci vychází.

Textu rozhodně nechybí značná dávka sebereflexe, je ale na pováženou, nakolik přiznaná osobní zkušenost odráží její širší systémovou podobu. Nárok na pravdu si ale Fritz neuzurpuje, naopak se vydává cestou rozhovorů s odborníky, četných odkazů na feministickou literaturu a popkulturních referencí. Vedle Virginie Woolf, Sary Ahmed či Virginie Despentes tak stojí album Reputation zpěvačky Taylor Swift, seriál Srdcerváči autorky Alice Oseman nebo slavný monolog „It is literally impossible to be a woman“ (Je doslova nemožné být ženou) z filmu Barbie režisérky Grety Gerwig. Ačkoliv nejde o formu nijak inovativní, pro text působí funkčně. Její riziko možná tkví v balancování na hraně mezi snahou o širokou reprezentaci a nepřehlcením čtenářstva a v „nedotažení“ některých podnětných poznatků, ze kterých mohl text vytěžit více, což je místy i případ Toxické feminity.