Život mezi prohrou a výhrou

Americký politický filosof Michael J. Sandel upozorňuje, že úspěch je málokdy výsledkem úsilí jedince. Přitom dnes žijeme ve společnosti, která právě individuální úspěch cení nade vše. Jenže představa, že člověk si úspěch bezvýhradně vysloužil svým přičiněním, zastírá fakt, že cesta k vítězství nikdy není záležitostí jednotlivce. Mají-li ti úspěšnější možnost neustále se utvrzovat v soběstačnosti a přesvědčovat okolí o svých zásluhách, hrozí, že ti méně úspěšní budou opomíjeni a zneuznáni. Navíc: „… tím je pro nás těžší naučit se vděku a pokoře … a bez těch je těžké starat se o obecné dobro,“ tvrdí americký myslitel. Sandelovo varování lze chápat jako motivaci pro otázku, co nám jakožto korektiv tohoto rozšířeného étosu může nabídnout zkušenost selhání, a ještě spíše prohry, tedy selhání v bezpečném prostoru hry.

Vedle Sandelovy diagnózy vyniká i myšlenka Hartmuta Rosy. Ten upozorňuje, že z našich představ o světě a chování mizí schopnost vyrovnávat se s tím, čemu tento německý sociolog říká „nedisponovatelnost“: životní okolnost, která činí leccos v našem životě nekontrolovatelným, přesto je žádoucí součástí života. Tato okolnost ostatně sehrává důležitou úlohu při hraní her: někdy jí říkáme štěstí, jindy smůla nebo i fantazie. V každém případě se většinou shodneme na tom, že náhoda či nekontrolovatelnost do velké míry určují průběh hry a vposled i života. Výzva, kterou může přinést chybný krok či selhání, pak spočívá v přijetí této náhody jako oné životní okolnosti.

V témže duchu píše ve svém článku o naději, který nedávno vyšel v Deníku N, filosofka Alice Koubová o tom, jak je důležité umět se v situaci, kdy selháváme či prohráváme, změnit, přestože jsme si změnu původně nepřáli a raději bychom drželi kurz. „Zdrojem nebezpečí je paradoxně to, že sami sebe chceme zachovat. Chceme se totiž zachovat beze změny.“

Lpění na individuálním úspěchu a bezvýhradné kontrolovatelnosti života ještě z jiné perspektivy shrnuje i německo-korejský filosof Byung-Chul Han. Podle něj jde o fenomén přebujelé pozitivity, která se v naší společnosti projevuje odmítáním všeho, co prožíváme jako negativní: hranic, nejistoty, tajemství. A také změny. Podle Hana je však záhodno odmítání negativity přehodnotit. Opačná negativita je prý totiž jako ochota ke změně, bez níž se život stává nežitelným, aspekt života, který podmiňuje duchovní vývoj. A nakonec třeba i šanci na úspěch.

Na druhou stranu, prohrát ve fotbale není totéž co prohrát v životě. Může pocit životního selhání nebo prohry, která opravdu bolí, vybavit člověka silou a nadějí, jako se to učíme třeba při fotbalovém utkání? A o čem mluvíme, když mluvíme o životní výhře?

Šestý díl Kovárny přináší záznam festivalové debaty, která proběhla na táborském Tabooku — festivalu malých nakladatelů, věnovaném tématu hry. Hostem Josefíny Formanové byla filosofka, performerka a publicistka Alice Koubová. Zatímco Josefína ve slovním souboji hájí prohru, Alice se staví za výhru. Součástí záznamu je i debata s festivalovým publikem.

Přejeme příjemný poslech! Epizodu najdete na Spotify a dalších platformách.