Místopis filmového a literárního hororu

Čím to, že mnoho milovníků hororu je schopno jmenovat iniciační zážitek z dětství, jímž započala jejich celoživotní vášeň pro daný žánr? Takováto skutečnost neunikla pozornosti ani Jiřímu Flíglovi, který v podcastu VHSky pravil: „Když je člověk dítě, tak první horory, které vidí, v něm zanechají ohromnou stopu. Je to intenzivní divácký zážitek, který se do nás nesmazatelně propíše.“ Flígl popisuje prvotní zahoření pro horor, při kterém se dětský divák spálí, aby pak své popáleny masochisticky jitřil v kontaktu s dalšími děsuplnými díly. Ne náhodou zmiňuje „stopu“.

Na rozdíl od traumat, která dle mnoha teoretiků představují vypnutí procesu „kamerování“ vnějších podnětů, čímž vzniká ruptura ve vzpomínkách, tzv. blesková paměťová stopa, jakou zanechává zážitek sledování hororu, představuje spíše detailní záznam okamžiku – jako na fotce. Sám jsem schopen takovou fotografii rané zkušenosti s hororem v archivu vlastní mysli vystopovat. Byla zachycena při deštivém odpoledni na chatě prarodičů, kde jsem zhlédl polozapomenutý slasher Tichá noc, krvavá noc.

Osobní vzpomínkou otevírá svou knihu i Tesař, když hovoří o zážitcích, jež u něj spustily „celoživotní fanouškovství“ hororu. Počátek své fascinace datuje do roku 1991 a spájí jej s četbou několika ilustrovaných povídek v magazínu Ikarie. Jedna z nich v něm vyvolala „vzrušující kombinaci otrlosti a zvědavosti“ a zprostředkovala mu zkušenost „zároveň tísnivou i očistnou“. Tato emoční ambivalence je pak charakteristická i pro Tesařovo chápání hororu vůbec. Mohlo by se zdát, že fanouškovsky-insiderská pozice je v psaní naučné knihy na obtíž, autorovi tu ale naopak umožňuje překročit zjednodušující představu, že násilné či děsivé scény z opovrženíhodných hororů se pojí výhradně se zděšením či znechucením. Tesař například připomíná úsměvnou a dětskou (sic) hravost brutálních „gore“ hororů: přirovnává je ke groteskám, v nichž se těla stávají „materiálem pro estetické hry“, jejichž základ tvoří „kreativita“.

Taková obhajoba hororu vybízí ke srovnání s vynikající obranou „krváků“ Josefa Váchala, jež posloužila jako prolegomena k jeho Krvavému románu. Tesař, který se v knize tituluje jako „milovník hororového braku“, na základě své nadšené recepce mnoha (nejen) krváků dospívá k takřka váchalovskému opěvování jejich kvalit.

Krajiny hororu a hororové rodiny

Svým pojetím však Tesař vyvolává jednu nedostatečně zodpovězenou otázku. V kapitole věnované artovým hororům jako Čarodějnice Roberta Eggerse odmítá adjektivum „elevated“ ze zaužívaného slovního spojení „elevated horror“, s nímž bývají filmy s uměleckými ambicemi spojovány. Tesařovi prý zavání snobismem a vnímá je jako zavádějící: nejen artové, ale i brakové horory přece mohou být „fascinující“. Neměl by se pak ale Tesař oprostit také od termínu „horror“ a najít pro svůj výzkum přiléhavější kategorii? „Horror“ totiž znamená děs, hrůzu atp., evokuje tedy emoce blízké strachu, k jejichž příznačnosti pro daný žánr se Tesař staví odmítavě.

Právě pro emoční nejednoznačnost zážitku a mnohotvarost hororových děl se autor v knize V domě je příšera zdráhá horor definovat a namísto toho jej usouvztažňuje třeba se satanismem, internetovými creepypastami či folklorem. Při snaze o jeho charakterizaci přitom používá rozličné metafory: horor je pro něj krajinou rozparcelovanou na konkrétní území, která od sebe neoddělují neprodyšné hranice a jejichž obyvatelé spolu proto mohou komunikovat, stejně jako mnohačlennou a v čase se proměňující rodinou bez jednoho sdíleného znaku.

Toto metodické rozhodnutí s sebou nese přinejmenším dva problémy. Zaprvé, ani s úvodní kapitolou, kde horor pomocí těchto metafor popisuje, nejsou Tesařovy interpretace vybraných děl dostatečně soustředěné. Úvod totiž striktně nevymezuje horor jako takový, takže o konkrétních dílech pak autor může přemýšlet víceméně svévolně. Nejspíš i proto místy dospívá k poměrně obecným zjištěním. Je například u talentovaného vypravěče, jako je Stephen King, potřeba proklamovat, že ho má „navzdory puristům smysl číst“? Zadruhé, pestrost Tesařova výběru neúspěšně maskuje jeho selektivnost. V knize se sice pracuje s úctyhodným množstvím materiálu, ovšem jelikož chybí jednoznačná definice hororu, může autor psát víceméně o jakékoli hororové knize či filmu dle vlastního vkusu.

Například ve vztahu ke zmíněnému Kingovi – vůči němuž se Tesař přitom projevuje jako pozorný čtenář – se dozvídáme, že bez něj by „kniha nebyla reprezentativní“. V zařazených dílech z oblasti afroamerického hororu naopak přiznává absenci „klíčových děl“. Tesař si je samozřejmě dobře vědom, že psát o moderním hororu globální produkce lze jen za cenu „velké vybíravosti“. Na druhou stranu by jeho textu nejspíš prospěla vybíravost ještě větší. Některé lakonické zmínky o vybraných dílech totiž představují jen popisné synopse. A jakkoli může potěšit, že autor pracuje i s okrajovými tvůrci hororového undergroundu, třeba s Marianem Dorou, i tito jsou zastoupeni jen v pár větách.

O monstrech a domech

Dlužno říct, jedna definice hororu se nakonec přeci jen objevuje. Je jí sousloví z titulu knihy, „v domě je příšera“, které Tesař přebírá od hollywoodského scénáristy Blakea Snydera. Dle něj mají díla odpovídající jeho definici obsahovat příšeru a dům: „do domu pošlete nějaké lidi a necháte je před příšerou utíkat a nakonec se s ní utkat. Dům musí být uzavřený a prokletý. Měl by být spojený s nějakým hříchem, který tu byl spáchán, a ten by měl souviset s monstrem, jež v něm straší.“

Nemůže to ale (nejen v tzv. home invasion filmech) být přesně naopak? Není mnohdy dům, domov majákem v „krajině hororu“, který navzdory svým bezpečným stěnám láká světlem dovnitř ničivé síly zla, jež mění domácké a blízké v cizí? Jde o narušení známého, freudovské „unheimlich“, které popisuje Robert Holdstock: „Všechno vypadá, jak má, ale není to v pořádku; Nejsem tak úplně doma.“ Tesař to paradoxně nazývá „nejkratším a nejvýstižnějším hororovým příběhem“. A obdobné zcizení nachází i v naturalistických hororech, jež nám „velmi nevybíravě a brutálně demonstrují, že ,náš svět‘ ve skutečnosti není týž svět, který svýma očima vidí“ například krokodýl. Antropocentrická sféra domácí blízkosti, to, co automaticky považujeme za „naše“ a normální, se tváří v tvář útočícímu zvířeti bortí jako domeček z karet.

Na rozdíl třeba od textu „The Nature of Horror“ Noela Carrolla navíc u Tesaře není nijak charakterizována (Holdstockova) „příšera“. Vzhledem k tomu, že film Příšerná chvíle podle něj spadá nikoli mezi horory, nýbrž „mystery filmy“, tedy snímky odehrávající se „ve starých strašidelných domech […], kde skupinu izolovaných postav ohrožuje tajemný vrah“, zřejmě nemůže jít o člověka. Přesto napříč knihou opakovaně narážíme na tezi, že monstrózní a lidské se do určité míry protíná. Například v souvislosti s hororem Frankensteinova nevěsta Tesař píše, že příšery se tu „porovnávají s lidskou společností“, a zdůrazňuje, že „vnitřně zrůdnějšími bytostmi jsou ve skutečnosti lidé“.

Toto protnutí by tedy zasluhovalo hlubší promyšlení. Ve vztahu k fenoménu karnevalových „zrůd“ (známých například z eponymního hororu Toda Browninga) se mu věnuje Robert Bogdan. Dle něj tito pouťoví performeři s různými tělesnými abnormalitami nebyli ani tak divy přírody jako spíše produkty kultury, která je coby „zrůdy“ ustavila. Lze zde připomenout slova Simona, postavy z románu Pán much Williama Goldinga, podle kterého jsme monstry „snad jen my sami“. Souhlasil by s tím asi i Ivan Adamovič, který v doslovu k Tesařově knize tvrdí, že patrně neexistuje rozdíl mezi lidmi a příšerami.

Do světa pro kontext

Za vyloženě podivnou lze považovat Tesařovu práci s H. P. Lovecraftem. Je škoda, že se v kapitole o kosmickém hororu, pro nějž je tento americký spisovatel stěžejní, Tesař věnuje jen Lovecraftovým pokračovatelům na poli literatury a nezabývá se lovecraftovskými filmy či adaptacemi jeho próz. Ačkoli chválí autorovy texty jako „velmi otevřené interpretacím“ a jeden z nich, Hrůzu v Dunwichi, pojmenovává jako „bohaté a mnohostranně inspirativní dílo“, nepouští se bohužel do vlastního výkladu.

Nejproblematičtější se pak jeví nekonzistence v nahlížení na souvislost mezi životem a dílem Lovecrafta. Na jednu stranu Tesař tvrdí, že tento autor „patří ke spisovatelům, u nichž je těžké odmyslet si jejich životní osudy od jejich děl. Jako by se i ze životopisů těchto tvůrců stala organická součást jejich poetiky“. Na stranu druhou ve vztahu k Lovecroftovu nesympatickému rasismu navrhuje „striktně oddělit autora s jeho osobními názory od jeho díla“. Lze ocenit, že v případě spisovatelových subjektivních názorů Tesař neztrácí ze zorného pole jeho knihy. Nečiní tak však příliš elegantně.

Tesařovi přitom rozhodně nechybí velmi dobrá obeznámenost s kulturním kontextem vzniku děl. V souvislosti s americkými filmy jako Hnus či Rosemary má děťátko provádí exkurz do dobové sexistické psychiatrie a antipsychiatrického hnutí, sovětské snímky o upírkách (mj. Leptirica) zase usouvztažňuje s tehdejšími „komentáři o uvolněných mravech žen“ v tisku.

Důraznější vztažení ke kontextu jako by naopak chybělo ve vztahu k současnosti. Když totiž o satanismus tematizujících snímcích ze sedmdesátých let (například Vymítač ďábla) píše, že „byly součástí širokého a členitého myšlenkového proudu založeného na hluboké nedůvěře v autoritu vědy a oficiálních médií “, nabízí se srovnání s aktuální postfaktickou dobou. Výmluvným příkladem budiž Tesařem zmíněný skutečný případ, kdy dvojice dvanáctiletých dívek pobodala svou vrstevnici jako oběť pro „Slender Mana“, fiktivní internetovou postavu muže bez tváře, která se objevuje na různých fotomontážích a již Američanky bohužel měly za reálnou.

Dům se zavírá

Není pochyb, že se Tesař v krajině hororu pohybuje s jistotou a familiárně. Ostatně své příjmení – přeloženo do angličtiny – sdílí s režisérem klasik jako je Halloween, Johnem Carpenterem. Dobře se orientuje v „zadních místnostech internetu“ i „krvavých zátokách“, coby fanoušek hovoří o svých libůstkách, jako badatel výborně rozumí teoretickým textům Robina Wooda. Je tedy Tesař se svou knihou V domě je příšera lepším průvodcem, nebo spoluchodcem? Může ve svém textu posloužit spíše coby vrátný u vstupu do neznámé oblasti pro novopečené zájemce o horor, nebo coby kolega na známé cestě pro ty, kteří jsou s monstry v kontaktu již dlouho? Nakonec se zdá, že fungovat může obojí, a to je vzácné.