Pevnost Karlovo náměstí 18

Na konci bezmála osmisetstránkové knihy Václav a Kamila Bendovi — příběh lásky a odvahy napsala její autorka, publicistka a spisovatelka Alice Horáčková, v závěrečném poděkování tyto pozoruhodné věty: „Velkou oporu jsem měla ve svém manželovi Janu Novákovi. Toho si Bendovi původně vyhlédli jako životopisce pro Václava Bendu. Když se do projektu nemohl pustit sám, stal se mi prvním i posledním čtenářem, roztleskávačem i kritikem. Protože velkou část života strávil ve Spojených státech, dívá se na moderní českou historii s odstupem, kterým ‚nakazil‘ i mě.“

Pokud citovaným řádkům dobře rozumím, kniha vznikala jaksi na „objednávku“, jistěže specifickou, ale přece jen — totiž na výzvu protagonistů, jimž byl Václav Benda (1946—1999) otcem a Kamile Bendové (1946) manželem. Nevím, co vlastně žádali, jakou měli představu, zda jim šlo o sošný pomník, anebo věcný a nic nezastírající portrét. Ke cti Horáčkové se patří hned na úvod říct, že výsledek má mnohem blíž k té střízlivější variantě a bezesporu běží o dosud nejvýznamnější titul autorky, která knižně vstoupila na scénu v roce 2014 kolážovitým portrétem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, shodou okolností narozené v témže roce jako Kamila a Václav Bendovi (zemřela 2013). Kromě toto Horáčková publikovala jednu knihu rozhovorů a dva prozaické tituly.

Nešťastná tuplovanost

Kamila a Václav Bendovi tvořili pár od první poloviny šedesátých let až do manželovy smrti. Oba vystudovali matematiku, on navíc filozofickou literaturu, měl literární ambice. Svůj nejproduktivnější životní čas, tu fázi, kdy měli nejvíc sil, zasvětili disidentské činnosti. Jejich rodina náleží ke speciální kapitole z éry normalizace. Počali a vychovali šest dětí. Václav byl naprosto odhodlaný, krajně riskující bojovník proti Husákovým politickým pořádkům, Kamila oporou a tmelem rodinného provozu s patriarchálními rysy; oba s tím byli srozuměni, bylo to v souladu s jejich katolickým nastavením. On byl dvakrát (!) mluvčím Charty 77, založil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), čtyři roky si odseděl ve vězení, po návratu z něho s opoziční činností neustal, naopak. Ona Chartu z taktických důvodů nesignovala, aby si udržela zaměstnání v Matematickém ústavu ČSAV (díky statečnosti některých jejích nadřízených se jí to podařilo). Jejich byt na Karlově náměstí — spolu s nedalekým kvartýrem obdobně početné rodiny Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici — sloužil v této novoměstské části Prahy 2 jako ostrov, coby místo mnohých opozičních setkávání, byl majákem pro pronásledované. Tak to šlo až do listopadu 1989.

Hned na konci devětaosmdesátého roku se Benda svobodně a naplno vrhl do politiky, založil Křesťansko-demokratickou stranu (KDS), která nakonec fúzovala s ODS, šéfoval Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který vydupal ze země, byl zvolen senátorem. Kamila měla svou vlastní profesní, nyní především pedagogickou kariéru. V novém století se aktivně zasazuje o to, aby historie disentu byla zmapována a nebyla bagatelizována.

Tomu by odpovídal i fakt, že nedlouho před publikací Václav a Kamila Bendovi — příběh lásky a odvahy se na pultech objevil svazek Můj život s Václavem a Chartou, dialog, v němž Kamile Bendové pokládal informované, ale někdy pouze zdvořilostní otázky o třicet let mladší historik Michal Stehlík; svazek vyšel v dobře budované vyšehradské edici Rozhovory.

Mnohé se v těchto knihách faktograficky potkává, a sotva tomu může být jinak. Obdobně je tomu s fotografickým doprovodem v obrazových přílohách: některé snímky se nacházejí v obou svazcích. Osobně tuto publikační tuplovanost nepovažuji za šťastnou.

Pro koho a jak

Tuzemskou biografickou knihou, o níž se vloni diskutovalo asi nejvíc, byl Nezval publicistky Krystyny Wanatowiczové s podtitulem „Básník a jeho syn“. Literární historik Jiří Flaišman v poznámce na internetovém Kanonu na literární vědu nikoliv bez důvodu napsal, že objemná práce je „přesycena pasážemi, které mají červenou nit příběhu obou Nezvalů kontextualizovat, v jejím podání však jde o pasáže otravující, vzbuzující dojem, že autorka má svého čtenáře za nedovzdělance, kterému chybí ten nejzákladnější přehled o historických událostech své země“.

U knihy Alice Horáčkové jsem měl místy příbuzný pocit — řadu reálií a událostí jsem znal a x-krát o nich četl (namátkou: popud ke vzniku Charty 77 čili perzekuce členů skupiny The Plastic People of the Universe, útok na chartisty na plese železničářů, akce StB zvaná Asanace, polistopadové působení Bendy v oficiální politice atd.). Ale: jsem já ten pravý cílový čtenář? A je nutné rozlišovat v tomto: Wanatowiczová nejednou skutečně příliš odběhla od básníka k obecným výkladům o společenské situaci, nadbytečně „dějepisovala“. Horáčková sice rovněž připomíná dobový kontext, ovšem ukázněněji. Téměř vždy jej vztahuje k titulním personám své knihy anebo k lidem, kteří vedle Bendových sdíleli podobný osud — kupříkladu Zdena Tominová, Petr Uhl, Václav Malý, Václav Havel, Jiří Dienstbier. Jde o příběh jedinečného společenství, přičemž nad knihou není těžké získat pocit osobní nedostatečnosti a měkkosti, zejména když člověk v té době žil, o tomto společenství věděl, obdivoval je, ale neměl odvahu se k němu doopravdy, na dotek přiblížit.

A pro srovnání se tu patří zmínit ještě jeden nedávný biografický titul, předloňskou Toyen. První dámu surrealismu Andrey Sedláčkové. Filmařka a spisovatelka v něm na nejednom místě „psychologizuje“, snaží se vpravit do mysli umělkyně, formou sugestivních, ale v podstatě hlavně spekulativních otázek se ptá, jak Toyen uvažovala, co cítila, jak to tenkrát možná bylo. Takovýchto „domýšlení“ se dopouští také Horáčková, avšak v míře daleko uměřenější, nadto prakticky jen na první stovce stran.

Všem třem pisatelkám je společný jeden rys, ačkoliv můžeme mít k tvaru a hutnosti jejich knih rozličné poznámky a výhrady: vedle nezbytného pátrání v archivech jsou to desítky setkání a hovorů s ještě žijícími lidmi, kteří přispějí tím či oním svědectvím, někdy zásadním, jindy dílčím. To je značný přínos, neboť zakonzervované záznamy (písemné, zvukové, obrazové) jsou „mrtvé“; svědci a zainteresovaní jedinci vnášejí do portrétů další vrstvu, stěží nahraditelnou.

V tomto vytěžování je Alice Horáčková příkladná, z poznámkového aparátu vyplývá, že kontaktovala, koho se asi jen dalo. Vyprávění strukturuje do desítek nedlouhých kapitol, což jí umožňuje udržovat ve vyprávění dynamiku, tah — přece jen jde (stejně jako je tomu u Nezvala a Toyen) o práci popularizační, nikoliv akademickou. Kromě toho krátké kapitoly autorce dovolují pružně se pozastavit u některých událostí, které se časově ne zcela kryjí s hlavním chronologickým proudem výkladu, ale vnitřně s danou fází souvisí.

Nejsem historik soudobých dějin, ale za zvlášť cenné považuji partie, v nichž Horáčková na základě rodinného archivu a dalších materiálů co nejkonkrétněji rekonstruuje průběh Bendova pobytu ve vězení včetně toho, jak se s jeho absencí vyrovnávala rodina, jak za ním manželka a děti jezdily, co si psali, jakými psychickými zkouškami během odloučení procházeli. A k tomu popisy, jakému nátlaku byli Bendovi dlouhodobě vystaveni, kdo jim pomáhal, kdo se na ně ve své vlastní nouzi obracel, kdo se s nimi kontaktoval proto, že na ně byl nasazen (a třeba si bohužel dokázal získat jejich důvěru), kolik tajných je přiznaně sledovalo, aby je zastrašili. Třináctiletá chartistická etapa zabírá v knize přes čtyři stovky stran, je tedy jejím jádrem a intenzivně evokuje normalizační úzkost a zároveň statečnost aktérů — přitom právě „jen“ prakticky nekomentovaným popisováním reálií.

Došly síly

Výklad o polistopadovém desetiletí se více než předešlé stovky stran koncentruje na Václava, manželka odstupuje do pozadí, což asi nebude náhoda. Děti pozvolna vylétávaly z hnízda, Václav se náhle stal veřejně silně exponovanou osobou. Politický provoz jej vyčerpával, tím spíš, že od mládí mu byly palivem tabák a alkohol a kolem padesátky si začaly tvrdě vybírat zdravotní daň. Horáčková neskladné rysy politikovy povahy (také například umanutost, žárlivost, panovačnost) nezastírá, píše o nich téměř stejně věcně jako o všem ostatním v tomto příběhu nevšední dvojice a lidí kolem ní. Úplný konec Bendova života, který byl dosud veřejně opředen víceméně mlčením, líčí až diagnosticky.

Je-li kniha Václav a Kamila Bendovi — příběh lásky a odvahy něčím především, pak konstatujícím, nepsychologizujícím, nesentimentálním i nečernobílým příběhem o totálním nasazení se ústřední dvojice pro věc, o níž byla přesvědčena, že je správná. A je také o lásce, již těžko označit jinak než jako pevnou a dospělou. O Bendových toho v polistopadových dekádách nebylo napsáno úplně málo, ale nad touto knihou si více než z jiných lze uvědomit, co vše jejich volba nebýt znormalizován obnášela.

Autor je kulturní publicista a vedoucí webu ČT art.

Alice Horáčková: Václav a Kamila Bendovi — příběh lásky a odvahy
Argo, Praha 2025
776 stran