V emigraci jsem přestal psát

Jaký je váš vtah k centru a periferii? Řadu lidí k sobě přitahují metropole a vytahují je z jejich rodných městeček a vesnic. U vás tomu bylo naopak — pocházíte z Moskvy, působil jste nějakou dobu v San Franciscu, ale po návratu do Ruska jste se rozhodl žít v desetitisícovém městečku Tarusa v Kalužské oblasti. Co vás k tomu vedlo?

Pro mě to bylo přirozené. Opravdu ale existuje jistá obecná tendence — člověk se narodí v provincii a potom jde dál, do Londýna a potom do New Yorku.

Kdysi jsem vydával medicínské, teologické a hudební publikace, mezi nimi i Groveův hudební slovník s biografiemi skladatelů, hudebníků atd. Místa úmrtí bylo snadné identifikovat — opakovala se místa jako Londýn, Paříž, Petrohrad. Ověřit místa narození bylo naopak složité.

Ano, lidé se rodí v provincii a umírají v hlavním městě, pro mě byl ten opačný pohyb zajímavý.

Jak se tento pohyb odrazil v tom, co píšete? Mluvil jste dříve o tom, že potřebujete mít téma na dosah, abyste mohl psát. Mění nějak emigrace témata, o kterých píšete?

Ano, proto teď bohužel už nějakou dobu nepíšu. Doufám, že ten blok nějak překonám. Otázka je, jestli se to člověk má snažit dělat na sílu, či ne. To už jsou moje vnitřní záležitosti. Doufám, že si s tím dokážu poradit.

V emigraci se vám tedy píše hůř.

Ano, daleko. Zároveň se stal ruský život černobílým. Vydávám teď literární časopis a v aktuálním čísle mám tři ukrajinské ruskojazyčné autory. Protože oni v určitém smyslu mohou psát svobodněji — mohou se na věci dívat z různých úhlů.

Já jsem jako ruský autor dnes v jiné pozici. Je co vymýšlet na tom, co se děje? Je tu agresor, je tu oběť.

Jaké máte vztahy s ukrajinskou scénou a ukrajinskými spisovateli?

Mám kontakty s těmi, kteří píšou rusky. Myslím, že jsou vděční, že jim vydávám texty, protože v Rusku nemohou a nechtějí publikovat a na Ukrajině teď zřejmě také ne úplně rádi publikují v ruštině. Říkají jim nejspíš, ať píšou ukrajinsky, ale to jako kdybyste někomu, kdo píše nizozemsky, řekli, ať píše německy.

Motto vašeho časopisu je, že ruština patří těm, kdo čtou, mluví a myslí v ruštině.

Opravdu si to myslím.

A funguje to opravdu i v praxi?

Celkem ano. A bylo to pro mě jednou z lekcí, kterou mi dala emigrace. Narodil jsem se v Moskvě, která pro mě spolu s Petrohradem byla centrem ruské kultury, a zbytek jsem vnímal jako periferii. Dnes vidím, že jsou velmi zajímaví například právě ukrajinští spisovatelé.

Nedávno jsem to počítal a otiskli jsme devadesát autorů z dvaceti zemí. Největší počet je jich z Ruska, ale i tak je to pouze čtvrtina. Ostatní jsou rozeseti po světě. Takže ruština nepatří ani Rusku jako zemi, a tím spíše nepatří ruskému státu.

Vnímáte ve svém okolí, že je pro některé autory nepříjemné mluvit či psát rusky, protože na Ukrajině je tento jazyk nástrojem imperiální agrese?

Víte, nedávno jsem vystupoval v Salcburku, kde jsme měli panel — byl jsem tam já, Marina Davydova z Berlína a ještě jeden rakouský spisovatel. V sále jedna žena a její manžel začali celkem agresivně křičet, že všechno ruské je třeba zavřít a zakázat. Prostě dokud trvá válka.

Já jsem na to řekl, že nemohu soudit, nakolik to dává smysl z hlediska politické situace. Ruština je ale jediný jazyk, který pořádně umím. Sice také mluvím a píšu anglicky, ale to se absolutně nedá srovnat. Jediné, co jsem této ženě tedy mohl říci, že toto přesně Putin chce, aby říkala.

Putin se tváří, že na Ukrajinu přišel ochránit ruskou kulturu. Ale to není jeho ruská kultura a nepotřebuje ochranu před Evropany. Ruská kultura je částí té evropské.

Rozumím zároveň těm, kteří nemohou slyšet ruštinu, stejně jako někteří Židé doteď nemohou vystát němčinu. Samozřejmě že uběhnou ještě nějaké roky, než se to změní, teď ale hlavně ať skončí válka.

Chci se vás ještě zeptat na psaní v emigraci. Nepociťujete odtrženost od publika, které z velké části zůstalo v Rusku?

Nikdy jsem až tak široké publikum neměl. Samozřejmě se něco ztrácí a rozdíl mezi opozičně naladěnými lidmi, kteří zůstali v Rusku, a těmi, kteří odešli, existuje. I když to, zda člověk zůstal, nebo odjel, nezáleží jen na vůli, ale také na osobních okolnostech. Někteří nemohou odjet, protože mají staré rodiče, o které je třeba se postarat, nebo na to prostě nemají prostředky. Emigrovat stojí desítky tisíc eur.

Ti, kdo zůstali, asi utrpěli méně ztrát. Já jsem například ztratil svou lékařskou práci, svůj dům, který jsem měl moc rád, a také možnost chodit na hrob svých rodičů. Ale něco jsem i získal. Ti, kdo zůstali, nezískali nic.

Co jste získal?

Začal jsem vydávat literární časopis. Ve svých 58 letech jsem navíc poprvé v životě v Leidenu přednášel ruskou literaturu, a to v angličtině. Mohl jsem si jako prostý ruský lékař něco takového představit?

Když jsem přijel do Leidenu, musel jsem přeložit svůj diplom, na kterém mám předměty jako anatomie, histologie, operativní chirurgie — žádná literatura. A musím říct, že přednášet studentům třeba o Puškinově Kapitánské dcerce byla opravdová výzva.

V aule jsem se znovu cítil, jako když jsem ve dvaadvaceti letech dostal lékařský diplom, vešel do nemocnice a najednou měl začít léčit lidi.

V emigraci jsem také začal více rozumět některým věcem. Jeden můj kolega z univerzity mi vyprávěl o dalším profesorovi, jehož syn se stal tesařem. A stálo mě jisté úsilí, abych nepozvedl obočí, protože syn profesora by měl být přece docentem nebo také profesorem. Ale co je vlastně špatného na tom být tesařem, to je vskutku velmi dobrá práce. Josef byl přece také tesař. A je rozhodně lepší být dobrým tesařem než špatným profesorem.

To byly věci, které člověk kvůli určitému snobství či sovětské výchově moc nechápal. Takže člověk se učí novým věcem. Třeba to, že Moskva není žádné centrum, protože žádné centrum neexistuje.

V předchozích rozhovorech jste říkal, že váš časopis je literární, a nikoli společenský.

Jde o to, že do každého vydání nám chodí 80 až 100 textů. A myšlenkově nám tyto texty vyhovují, protože nám nepíší žádní Z-patrioti. Nejsou to ale umělecké texty, takže je musíme odmítat.

A jak vnímáte roli společenských nebo politických témat ve vaší tvorbě? Ve vašich povídkách se objevuje policejní násilí, vykořisťování migrantů nebo historická paměť. V Česku opakovaně probíhaly debaty, nakolik má literatura komentovat politická témata. Jak se k tomu stavíte? Je možné si představit literaturu bez politiky?

Teď to vůbec není možné. Vždycky jsem říkal, že člověk, který se nezajímá o politiku, je stejný jako muž, jehož žena je na porodním sále, a on řekne, že se nezajímá o porodnictví. To je hloupost. Tím spíše, že jde do velké míry o morální otázky. Nejde jen o to, kdo kam posunul svá vojska.

Několik dní před vaším příjezdem do Prahy proběhly domovní prohlídky v několika redakcích ruských nakladatelství. Už předtím kremelský režim pronásledoval spisovatele jako Ludmila Ulická nebo Boris Akunin. Proč je podle vás literatura pro ruský režim tak důležitá, že mu stojí za takové represe?

Není až tak důležitá. To začalo všechno postupně a ruská moc postupuje velmi racionálně. Na začátku svého vládnutí si Putin podrobil to nejmasovější médium, tedy televizi. Potom pokračoval filmem a divadlem. Cenzura tedy postupně rozšiřovala svůj záběr.

Literatura je v tomto smyslu více nezávislá. Protože k literární práci kromě papíru, tužky či počítače na rozdíl od režiséra nic moc nepotřebujete. A také proto, že samotná nakladatelství byla nezávislými podniky, na které bylo daleko těžší zaútočit než na nějaké státní divadlo nebo městský orchestr.

Nikdy jsem v Rusku neměl pocit, že čelím jako autor nějaké cenzuře. Až do začátku války literatura fungovala svobodně.

Teď už ale na řadu přišla i ona. Také je třeba říct, že v tomto často úřady fungují na základě udání. Někdo napíše udání a vyšetřovatel ho nemůže jen tak stopit pod stůl. Po udání se tak rozbíhá bezduchý stroj represe.

Mohl byste dnes vydat svůj text v Rusku, kdybyste chtěl?

Teoreticky ano. Zatím jsem nezískal status „cizího agenta“. Mimochodem je pátek, takže bych se měl podívat na stránky ministerstva spravedlnosti, které ten seznam každý týden aktualizuje.

Dříve v tom bylo jisté siláctví: „Jsi cizí agent? Gratulujeme!“ Teď ale vidíme, jaké komplikace ten status nese. Musíte splňovat určité podmínky a neustále vykazovat svoje příjmy, jinak dostanete pokutu. A co potom dělat s tou pokutou? Musíte se radit s právníky, vyplňovat nějaké formuláře, nic dobrého z toho není.

Vidíte od svého odjezdu nějakou změnu v tom, jak se změnil pohled na ruskou literaturu a ruskou klasiku? Po začátku války se rozbouřila diskuse o imperiální podstatě ruské kultury a o ruském imperialismu. Na Ukrajině a v dalších postsovětských zemích se debatuje o dekolonizaci a potřebě překonat ruské dědictví. Po začátku někteří volali po „cancelování“ Dostojevského a Tolstého. Jak tu debatu vnímáte s odstupem dvou a půl roku?

Řeknu teď asi o impériu něco, co se vám možná nebude líbit. Zaprvé, která kultura není imperiální? Anglická kultura snad není imperiální? Nebo rakouská kultura? Ostatně spolu vedeme rozhovor v zemi, která dlouhou dobu byla součástí Rakousko-Uherska.

Zadruhé, impérium samo o sobě neznamená jen těžit minerály a vykořisťovat lidi — impérium také dává. Například Římská říše dala lidem právo, dlážděné cesty a vodovodní potrubí. Stejně tak rozšíření křesťanství probíhalo v rámci Římské říše díky tomu, že tam fungovala pošta, cesty a podobně. Ruské impérium má také svoje — ruští intelektuálové vytvářeli abecedy pro národy žijící v impériu a překládali bibli do jejich jazyků.

Takže situace s impériem není tak jednoznačná, jak se dnes říká, tedy že imperiální je automaticky špatné.

Když se navíc bavíme o ruských autorech, nakolik je například Tolstoj imperiální? Bezpochyby ve Vojně a míru píše jako ruský nacionalista, když tvrdí, že jen Kutuzov se svým ruským srdcem mohl porazit Napoleona. Povídka Hadži Murat z Kavkazu, jeho poslední umělecký text, je naopak čistě antiimperiální dílo. Stejně tak Puškin má báseň „Hanobitelům Ruska“, kde jim spílá, ale i básně s opačným obsahem. U jednoho autora tak můžete najít imperiální i antiimperiální polohy.

Kultura se navíc netvoří kvůli nějakým politickým ohledům, ale knihy se píšou pro inteligentní a dospělé lidi. Takže pokud někdo zneužívá literaturu pro propagandu, tím hůře pro něj. Koneckonců Rusko nezaútočilo na Ukrajinu, protože by to lidé přehnali s čtením ruské klasiky. Zdá se mi tedy, že je tato výtka nafouknutá.

Máte pocit, že tato kritika slábne?

Lidi časem přestane bavit mluvit o tom samém. A tak začnou mluvit o něčem jiném.

Dokáže dnešní publikum vnímat protiklady, které se literatura snaží zobrazovat?

Někteří to dokážou, ale takových byla vždycky menšina. Puškin měl vždy menší náklady knih než Bulgarin například. Takže si nemyslím, že by se teď stalo něco nezvratitelného a úplně nového.

Jiná věc je, a to není můj poznatek, že život přestal být literárněcentrický. Dnes je pro nás bohužel daleko důležitější video a obraz. Já už také raději poslouchám hudbu na YouTube, abych viděl interpreta.

Moje dcera a zeť hrají ve smyčcovém kvartetu. A já je vždy prosím, aby mi poslali nejen audio, ale i video, protože potřebuji vidět, jak hrají. A proč to potřebuji? Přece vím, jak vypadají, ale video více udrží mou pozornost.

A to není dobře, protože sluch je podle mě vznešenější smysl.

Co se podle vás ztrácí tímto posunem k vizualitě?

Když jsem v sedmi letech četl Tři mušketýry, představoval jsem si d’Artagnana a všechny ostatní.

Vidím na svých vnucích, že čím složitější hračka, tím více možností. Stejně tak literatura dává mnohem více možností pro fantazii.

Vraťme se ještě k psaní o Rusku. V Česku někdy i lidé, kteří se snaží s nějakou mírou zájmu „pochopit Rusko“, opakují fráze o ruské duši. Existuje podle vás něco takového?

Buď existuje česká duše, holandská duše a všechny ostatní duše, nebo jsou to všechno prázdné řeči. Existuje národní charakter, ale mají ho i jiné národy.

Rusové z pocitu nadřazenosti mají pocit, že trpěli nejvíc ze všech, že jsou nejvíce hříšní a také ti nejhorší, taková ta dostojevština.

Zároveň jsou nejblíže k Bohu.

Ano, a ještě toto. Ale to, že jeden druhého od pohledu poznáme v zahraničí na ulici, to se stává i mým nizozemským přátelům v USA. Na tom není nic výjimečného. Existuje jistý národní charakter, poznamenaný historií.

Nakolik je pro vás důležité tento národní charakter rozkrývat ve vaší tvorbě?

Literáta zajímá přece jen více to individuální. Je třeba vyprávět příběh nějakým svým jazykem. Pokud z toho vzejde širší charakter, tak dobrá. To ale nemůže být úkolem, se kterým do toho jdete. 

Vezměte si nějaké klasické dílo. Třeba Hamlet už má dnes povahu mýtu. Shakespeare ale přece nepsal mýtus, když psal Hamleta. Psal divadelní hru, kterou po těch letech berou jako rovnou Králi Oidipovi.

Úkol, který si při psaní dáváte, je tedy blíže k textu.

Máte nějaké zrno, které chce růst. Musíte ho tedy zalévat, aby z něj něco vyrostlo. Není mým úkolem vysázet hned celý les.

V jednom rozhovoru jste řekl, že si nedokážete představit, že byste napsal román. Na tom se nic nemění?

Zatím bohužel. Teď mi vůbec nejde psát.

A dokážete číst?

Čtu a rediguji hodně textů, které přijdou k nám do časopisu. Objevil jsem pro sebe mnoho nových jmen. Čtu hodně poezie od autorů, které jsem předtím neznal. To mi dává velmi mnoho.

Čtete i současnou ruskou literaturu? To, co dnes vychází v Rusku.

V posledních letech nejsem nějakým velkým čtenářem současné produkce. S věkem se člověk spíš vrací k tomu, co četl dřív, než že by četl nové věci. Když už máte dům vybavený, těžko do něj dáváte nový nábytek.