Opomenutá kniha: Emmanuel Carrère — Království

Ne, nevěřím, že Ježíš vstal z mrtvých. Nevěřím, že by se jakýkoli člověk mohl nějak vzpamatovat ze smrti, a to ani rukou Boží. Svůj odstup jsem dávala najevo tím, že jsem na bohoslužbách odjakživa seděla na balkoně. Ale po nějakou dobu, tak tři až čtyři roky — neumím to přesně ohraničit — jsem se opravdu snažila a překryla svoje pochyby zarytým přesvědčením, že by se možná něco takového mohlo stát. A pak to bylo pryč. Ani ne zpátky na balkon, jen občas si chodím číst na schody kostela. Abych se podívala, kdo do něj vchází nebo kdo se pokřižuje cestou kolem.

Nemůžu si pomoct a stále věřím všem, kdo ve zmrtvýchvstání věří. Hltám příběhy o obrácení. Nikdy bych si nedovolila nikomu rozporovat, že v lese uviděl anděla. Bylo to někdy v září, když se mu to stalo. Jel se projet na kole. Když projížděl lesem, zahlédl mezi stromy trochu světla, jako by už zapadalo slunce a nějak prosvitlo mezi smrky. Tak se k tomu jel podívat a na mýtině se z té trochy světla a mlhy zformovala postava s mečem. Nic neříkala, jen chvíli zářila a potom zmizela, když doopravdy začalo zapadat slunce. Možná trochu závidím. Mezi věřícími a nevěřícími chodí spousta průzkumníků víry. Jsem si jistá, že autor následující knihy je podobného druhu.

Království je v díle úspěšného francouzského spisovatele a scenáristy Emmanuela Carrèra dobře maskované. Ve výčtu knih s přitažlivými zápletkami zní totiž kniha, která převypráví příběh raného křesťanství, hrozně nudně. Carrère se většinou zaměřuje na dokumentární portréty lidí s temnou nebo kontroverzní minulostí. Česky vyšel románový portrét ruského básníka a opozičního radikála Eduarda Limonova, potom rekonstrukce případu Jeana-Clauda Romanda, který zdánlivě z ničeho nic vyvraždil svou rodinu, nebo třeba životopis sci-fi spisovatele Philipa K. Dicka. (Na konci medailonku Philipa K. Dicka můžeme číst záhadnou větu: Po desítkách let nastal v jeho životě zlom. Rozhodl se rozejít se vším, co předtím prožil, a tvrdil, že se stal svědkem božího zjevení.) A s Královstvím se do řady těchto portrétů rozporuplných mužů přidávají autoři Nového zákona — svatý Pavel a svatý Lukáš.

Carrère uvěřil někdy krátce po třicítce a jeho křesťanské období, jak ho sám nazývá, trvalo tři roky. „Stát se může cokoli, včetně toho, že egocentrický posměváček Emmanuel Carrère začne mluvit o Ježíši s našpulenými rty, jak to francouzština vyžaduje při vyslovení druhé slabiky slova Jésus, což i v mých nejzbožnějších časech způsobovalo, že mi vyslovení toho jména připadalo vágně obscénní.“ S odstupem více než dvaceti let se rozhodne toto své období prozkoumat. Najde staré zápisky z doby, kdy si každý den zapisoval komentáře k evangeliím — verš po verši, s pobožnou pečlivostí. Dnes mu ty poznámky znějí dutě. Čte je s rozpaky. Připadají mu jako směs katolických klišé a naučených frází. Zjišťuje, že se stal osobou, kterou se stát tolik obával. Skeptikem.

Rozhodne se tedy napsat knihu, aby sám sobě dokázal, že teď, když už nevěří, to neznamená, že ví víc než ti, kteří věří. V první části knihy, nazvané „Krize“, se snaží popsat okolnosti svého obrácení střízlivě — ne sentimentálně, ale s existenciální poctivostí. Vrací se ke svému tehdejšímu životu bez zkreslujícího nánosu víry, podobně jako když opadne zamilování. Sleduje, jak víra ovlivnila jeho vztah s bývalou manželkou, se syny, které nechal pokřtít, a připomíná si i momenty, které dnes působí podivně. Třeba když během svého nejzbožnějšího období najal podivínskou chůvu, o níž se později dozvěděl, že jim na půdě v náboženském vytržení maluje fresky. Je to znamení, zkouška, může ji za to vyhodit?

Většina knih o počátku křesťanství začíná narozením Ježíše, ale všechno důležité se přece děje, až když zemře. Carrère potřebuje najít a popsat začátek víry: chvíli, kdy někdo poprvé uvěří jen na základě vyprávění. A právě proto druhou, objemnější část knihy soustředí na Pavla a Lukáše — druhou generaci křesťanů, kteří Ježíše nepoznali osobně, a přesto v něj uvěřili. U Pavla to ještě není ono, když pronásleduje křesťany, náhle se mu zjeví Kristus na cestě, a to je potom celkem jednoduché věřit. Od téhle chvíle ho Carrère sleduje spíš jako vypravěče než světce — zajímá ho, jak jeho příběh funguje, co na něm působí, co má sílu přesvědčit. Pavel je pro něj kolega, který dokáže vyprávět tak, že lidé kvůli jeho příběhu mění život. A ve chvíli, kdy Pavel přesvědčí Lukáše, Carrère nachází skutečný počátek víry.

„Myslím si, že za každým obrácením ke Kristu stojí nějaký výrok a že každý má svůj vlastní, pro něho stvořený. Můj byl tento. Když jsi byl mladší, sám ses přepásal a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, roztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede tě, kam nechceš.“

Království ideálně balancuje na hranicích historického románu, popkulturních esejů a autobiografie. S úctyhodnou historickou rešerší, která zahrnovala i studium původních textů Bible, se noří hluboko do vztahu mezi Pavlem a Lukášem. Inscenuje, nebojí se přitlačit na pilu. Lukáše představuje jako systematického, trochu upjatého, ale vytrvalého spisovatele, který se z obdivu k Pavlovi pokusil přepsat dějiny. Evangelium a Skutky píše s odstupem, s jistou dávkou fantazie. Podle Carrèra vznikly Lukášovy texty jako pokus zachovat Pavlovo nadšení, jeho víru a charisma, ve chvíli, kdy už sám Pavel působí jako unavený, vyhořelý muž zavřený v domácím vězení v římském bytě.

Novým zákonem Carrère bloudí jako zrcadlovým bludištěm, ve všem se odráží jeho zkušenost s vírou, všechno si bere osobně a právě to dělá celý ten historický exkurz tak napínavým. Jeho zarytým hledáním se biblický text otevírá, stává se dobrodružným, nepředvídatelným. Hledá něco jako správnou míru vytržení a šílenství, potřebnou k tomu věřit v Boha, ale ne zničující, u sebe, mezi svými přáteli, známými, u vraha Jeana-Clauda Romanda, u chůvy, která malovala fresky, a taky napříč dějinami. Stále dokola se ptá, jak je možné věřit? A to i bez zjevení a andělů.

Království je průvodce po fascinaci vírou, napsaný s pokorným nadhledem a rozvernou radostí ze všech možných paradoxů, které víra přináší. Důsledně a možná i s jistým pohrdáním obchází všechny současné církevní struktury, zaměřuje se jen na osobní cestu a udržuje až romantickou představu křesťana v malé komunitě.

Od svého obrácení až po dobu, kdy píše tuto knihu, jezdí Carrère každý rok se svým přítelem Hervém na chatu. Hervé je pro něj něco jako duchovní průvodce — spolu tam vedou dlouhé rozhovory o životní filozofii, nehledě na to, který z nich se zrovna přiklání víc k buddhismu nebo křesťanství. Jednou Carrère zvažuje, jaké má asi teoreticky šance dostat se do Božího království. A s jistou lítostí přiznává, že pro někoho tak privilegovaného možná nejsou nijak velké.