Tančím jako dynamit

Prvotina Nely Bártové Na konci chodby je ráno (Bílý Vigvam, 2021), za niž byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii DILIA Litera za debut roku, mě oslovila svou „rozstřeleností“ — v jednu chvíli čtete subtilní a velmi křehkou báseň o potřebě všeho živého, abyste se o pár stránek dál střetli s šíleným hospodským odposlechem o vesmíru a rychlosti světla a v dalších básních zase prožíváte drogové dojezdy a existenciální útěky. Ta knížka musela svou divokostí, neurvalostí, lidskou i literární bezprostředností chytnout za obě ruce i ty, kteří považují poezii za nesrozumitelnou, a zamávat jimi, přivést je k autentické podobě něčeho, co napříč literární historií označujeme postupně jako prokleté básnictví či beatnictví až po sociální koncepty, které jsou příznačné pro generaci, která se v našem prostředí narodila už do rozjetého šílenství kapitalismu.

Podobnou divokost lze jaksi těžko posouvat, pokud člověk nechce dojít na totální mez, absolutní hranu sebedestrukce. Jenže co když tu mez neposouváme my (ovšemže taky), co když je současnost sama o sobě stále destruktivnější? Nemusíme se přitom bavit jen o destruktivitě kapitálu, například už dekadence v našem národním areálu vycházela zejména z temné a divoké sebereflexe, která pramenila z existenciální nenaplněnosti, z nemožnosti rozvíjet svůj potenciál, sebeprojekt uprostřed průměrné společnosti.

Jaký obraz světa pak před sebou rozevírá Házeliště granátů? Napříč knihou se opět ocitáme ve světě, který je pro subjekt zcela neuchopitelný, život je vysoká hra, která ovšem nemá žádná pravidla, realita se neustále rozpadá do fikce, do iluze, do krásné lži. Neustále se musíme ujišťovat, jestli jsme uprostřed takzvané předmětné reality, nebo zda je všechno kolem nás sen, který je navíc „trenažérem smrti“. Všude okolo se na nás dívá šílenství normality či šílenství jako princip světa — proti totální racionalitě, která je bez duše a z níž klokotá bezcitnost a prázdno, stojí bláznovská iracionalita, která je alespoň jakýmsi prožitkem autenticity. Cit, láska, porozumění, fraktury srdce se musí buď intenzifikovat drogami, alkoholem, prášky, anebo se těmi stejnými prostředky musí všechna ta duševní velikost utlumovat a pomalu zabíjet, abychom si neuvědomovali tu naději a tu touhu po plnosti.

Kniha je tedy částečně i obrazem narkokapitalismu, věku anestezie, který nás ubíjí. Proti totální naději stojí totální beznaděj, prázdné nekonečno nejenom kapitalismu, který city zpeněžuje, který nutí proměňovat se člověka jako se neustále mění hodnota peněz na burze, člověk této generace uprostřed toho všeho nemá naději na žádnou budoucnost.

Poezie Nely Bártové je groteskně destruktivní jako onen temný vtip, kdy na obrázku stojí dva chlapíci s tabulkami vztahujícími se ke konci světa — jeden z nich má na tabulce napsáno „Konec je blízko!“, druhý chlapík se na něj opovržlivě dívá a říká mu „Váš optimismus mě uráží,“ zatímco drží tabulku s nápisem „Tohle nikdy neskončí!“.

Pro onen přízračný svět nekonečnosti a prázdnoty je příznačné, že se v knize objevují návratové motivy domova, lásky, víry či nebeských těles, které jsou ale záměrně postmoderně sarkasticky destruovány (zvláštní pozornost by si zasloužily jazykové groteskní hry, které jsou rovněž příznakem vyčerpanosti jazyka společnosti) či probíhají na pozadí drogových raušů, dojezdů či antidepresiv, což se ovšem děje na základě metamodernistické totální upřímnosti a hledání plnosti oproti postmoderní skepsi.

Formálně se zde opět objevují intenzivní krátké, ale divoké básnické celky bez názvů v tematických oddílech vedle delších a divokých bezprostředních odposlechů, které Bártová signifikantně označuje jako „štěnice“. Poetika knihy je opět svébytná, bezprostřední, surová, nenavazuje na žádné klasické tradice, mluví vlastním autentickým jazykem a jedinečným viděním, které se pohybuje mezi totálním opovržením uměním a světem a touhou být světu nejblíž právě uměním — autentickým výrazem člověka.

Výtvarný doprovod je rovněž jeden z nejsilnějších, jaké jsem za dlouhou dobu ve výtvarném knižním zpracování viděl — schizofrenní a úzkostné, černozelené nalepeniny deformovaných společenstev, maso lidí natlačených na sebe, zkroucených postav a grimas jsou osobité, nikoli ilustrativní a zároveň stejně intenzivní jako svět básní Nely Bártové. Málokdo v současné české poezii přinesl tak intenzivní podobu nesmyslného světa, odcizení a zároveň neustálého hledání sama sebe a touhy po plném životě. Často je proto napříč knihou přítomen obraz vzplanutí, hoření, který je výrazem této velmi silné touhy, která se může občas zdát sebeupálením, ale hořet pro život je nejvyšší cenou poezie.

Nela Bártová: Házeliště granátů
Bílý Vigvam, Ostrava 2025
147 stran