O ženě, která měla být rostlinou

V prvním čtvrtletí tohoto roku zaznamenala básnická scéna výjimečný básnický debut. Svoji první a zřejmě i jedinou sbírku poezie vydala Anna Bartáková, protagonistka románu Do tmy spisovatelky Anny Bolavé. Sama Bolavá pod zjevným vlivem postmoderny ráda experimentuje s formou, dosud se tak dělo zejména na rovině narativu (v románu Vypravěč použila několik barev a typů fontu, aby odlišila různé promluvy). Ani svou mystifikační hrou s autorstvím, jíž se oddává i v básnické sbírce Lamia alba, se však Anna Bolavá neboli Bohumila Adamová nikdy netajila.

Medailonek Anny Bartákové na obálce knihy odhaluje tuto fikčnost, což je škoda — mystifikace mohla být rozehrána mnohem více. Zdůraznění papírovosti uvedené autorky sbírky ovšem může být funkčním marketingovým tahem, ostatně (tak jako romány) i tato Bolavé kniha vyšla v Odeonu. Román Do tmy (2015) zaznamenal v době vydání i později úspěch, a obrací se tak především na čtenářstvo Anny Bolavé čili ne primárně na čtenářstvo poezie.

Tomu vyhovuje i tvar spisovatelčiných básní, který nečiní žádné překážky čtení. Krátké texty jsou psané volným veršem a úsporné i co do záboru stránky: verš má leckdy jen jedno slovo. Vycházejí z konkrét (jména bylin, zvířat) a nešetří se v nich slovesy. Můžeme shrnout, že se jedná o subjektivní lyriku, což je poloha, která k postavě Anny, ponořené do sebe a do sběru rostlin, výborně sedne. Autorce naopak dělají potíž pointy: od gnómů „Od každého svého dne / chtěj jen to nejlepší“ po relativizaci „Nikomu nedám ochutnat / nebo ho rozdám úplně všem“. Bartáková, respektive Bolavá někdy nechává texty vyznít do ztracena, případně je vůbec neukončuje.

To, co jí básně na rozdíl od prózy dovolují, je promlouvat vroucně k bylinám i k sobě, připomene tak třeba Demlovy Moje přátele. Z povahy milostné lyriky i modlitby totiž tato dialogičnost plyne bezprostředně. Anna Bartáková mluví zejména k titulní hluchavce bílé a hluchavka Anně odpovídá. Poloha apostrof hluchavky variuje, od milostné poezie přes modlitbu. K sobě mluví Anna ve třetí osobě, jako by odstupovala od sebe a svého lidství, nahlížela se zvenčí: „Osoba vrhající můj stín / tuší na co teď myslíš / taky má svoje kvítky zhnědlé“. Odpovídá to proměně — metamorfóze —, kterou protagonistka prochází v románu Do tmy. Její Já se v románu i v básních stává rostlinou. „Jsem ty / Ty jsi já / A ve skutečnosti / Pro nikoho / NEJSME“. Neviditelná žena i rostlina, obě na opačném pólu technologií a maskulinity — podle svého na tom prvním a dominujícím. Feministické čtení příběhu Anny Bartákové se opět přímo vnucuje.

Poezie Anny Bartákové je poezií ženy-květiny, ne však „květinky“, jak se pejorativně dá označit žena. Bartáková dává pocítit, že být ženou-květinou znamená obrovské utrpení, izolaci a odcizení. Její texty, prozaické i poetické, se nesou v duchu poetiky bolesti. V úvodu ke sbírce píše Bolavá jakýsi návod na čtení svých textů, který končí slovy: „Obyčejná žena, obyčejná rostlina. A přesto to tak bolí.“ Spisovatelka tímto gestem vyjímá Annu Bartákovou z její výjimečnosti, kterou postava zapůsobila v knize Do tmy, a bolest podobně jako neviditelnost stárnoucích bezdětných a osamělých žen předkládá jako leitmotiv obecně ženského osudu.

Lamium album je titul odkazující na řecké slovo „laimos“, tedy hrdlo, protože ústa květu hluchavky prý připomínají rozšklebený jícen. Hluchavce se také říká hluchá nebo planá kopřiva — ač vypadá podobně nebezpečně, nemá stejnou moc se bránit. „Album“ pak znamená bílá, téměř neviditelná. „Lamium album“ jsou i slova, jež drhnou Anně v ústech, když se sama v hluchavku proměňuje v poslední básni sbírky: „Děkuju / dokážu říct popravdě / i když to škrábe v krku / Děkuju ti a na shledanou.“ Popis transformace ženy v rostlinu se přitom od románu liší. Ač — stejně jako hluchavka — průsvitná, Anna se tu odlehčuje a vzlétá, autorčino poslední přirovnání této proměny patří vzduchu. Také již dříve ve sbírce se objevuje motiv letu: „obrovský keř a těžké květy bezu / Bolí to nedosáhnout / nebolí odletět“; a stejně tak — s pozitivní konotací — motiv větru: „Zkusíme namočit i vítr / říkám vodě“.

Útěk od lidí k rostlinám jako by nestačil, Anna musí zmizet — v poezii ovšem její únik ze světa skrze motiv letu dostává nové konotace, dává jí další život na rozdíl od uschnutí a zneviditelnění, které se událo na půdě v románu Do tmy. V básnických textech probublává téma mizení, ale také znovuzrození. Protože tohle rostliny umí, umřou a znovu se narodí, zatímco my lidé se musíme propotácet depresí a zimou: „Nauč mě prosím přečkat zimu / pokorně ztuhlá a nestýskat si / Nauč mě umřít a narodit se.“ Pro Annu znamená tato regenerativní funkce rostlin zároveň věčný příslib blízkosti: hluchavka, „ta je nesmrtelná“, ta tu vždy bude, vždy se vrátí a odevzdá se Anniným hladovým rukám. A příznačně také: „hluchavka dokáže lidi změnit“.

Ač mírná jako hluchavka, Annina poezie umí být i výhružná a obranná: „Ať všechny cizí duše / vzplanou a shoří a rozpadnou se“. Sebe ale z očekávané zkázy nevyjímá, o sobě bezbarvě konstatuje: „plápolám a krvácím“. Každý z nás lidí totiž má svůj „sesychací poměr“, a ten je neúprosný, jak připomíná Lamium album Anny Bartákové.