Vlastní pokoje

Za posledních několik let vzniklo různých průzkumů už poměrně dost, což pomohlo udělat si reálnější představu o fungování knižních profesionálů a profesionálek. Většinu těchto průzkumů realizovaly jednotlivé profesní organizace. Nejprve je třeba zmínit mapování překladatelských asociací, které se dočkalo loni i přešetření po třech letech, tudíž je možné podívat se na vývoj v rámci dané scény. Ve spolupráci s překladatelskými asociacemi proběhl i výzkum Asociace spisovatelů, který na přelomu let 2022 a 2023 ukázal na alarmující situaci spisovatelů (o té u překladatelů už jsme bohužel měli určité představy). Také se díky úsilí těchto asociací podařilo provést rychlé mapování, které mělo ministerstvu kultury ukázat, že navrhovaná stipendia v novele zákona č. 203/2006 Sb. jsou nesmyslně designovaná a nebudou v literatuře vůbec fungovat. Výše zmíněné výzkumy byly jednak vždy spoluprací více asociací, což považuju za obrovský přínos, a jednak sloužily či měly sloužit jako podklady pro ministerstvo, lobbing, přípravu legislativy apod. Na většině z nich také spolupracovali lidé, kteří průzkumy umějí dělat — třeba sociologové, což výsledkům dodává potřebnou váhu. Další dílčí mapování proběhla na některých univerzitách nebo v Institutu umění, i ta pomohla situaci v literatuře zmapovat, včetně porovnání s dalšími uměleckými obory.

Básník Radek Štěpánek, jeden z mnoha spokojených rezidentů v Mikulově

Nově zveřejněný průzkum „Jsou rezidence skutečným nástrojem podpory spisovatelstva?“ si kladl za cíl zjistit, jestli jsou rezidence dostupnou podporou tvůrčí činnosti. Zúčastnilo se ho 70 respondentek a respondentů, což není mnoho, ale umožňuje to alespoň částečně nahlédnout do problematiky.

Než okomentuji dostupná zjištění, je potřeba zasadit rezidence do kontextu. Rezidenční pobyty jsou nástrojem kulturní politiky a mají sloužit na několika úrovních. Tou první je bezesporu podpora tvůrčí činnosti — spisovatelka dostane určitý čas a prostor, kde má nerušeně pracovat mimo běžný provoz. Je to idealistická představa, ale v zásadě dobrá. Dalšími úrovněmi tohoto kulturněpolitického opatření jsou kulturní výměna, práce s publikem a v případě zahraničních rezidencí i internacionalizace. Všechno to jsou pojmy z oblastí kulturní politiky a diplomacie, ale jsou snad srozumitelné. Cílem rezidence je, aby spisovatelka získala onen soustředěný čas a prostor na práci, „vlastní pokoj“, ale také aby se její práce dostala někam dál. Pokud jede spisovatelka na rezidenci v našich luzích a hájích, bývá požádána, aby přišla do místní knihovny / školy / domova důchodců a četla ze svých textů nebo aby jinak aktivně s místní komunitou sdílela čas a prostor. To je ona práce s publikem, cílem je samozřejmě i rozvoj čtenářství a knižní kultury. Setkávání s místními má ovšem obohatit i spisovatelku. Kulturní výměnou se může stát všechno, pokud mají lidé otevřenou mysl. Pokud jede spisovatelka do zahraničí, bývá součástí širších mezinárodních sítí, druží se s dalšími tvůrkyněmi a tvůrci, mají společná čtení, program na festivalu nebo jen sdílí kuchyni, kde si povídají o psaní i o textech u vaření kávy. I tyto neformální rozhovory jsou důležitou součástí zmíněné internacionalizace. Ta je zásadní třeba pro následný export. Někdy je také součástí podmínek rezidence sepsat text, který nějakým způsobem reflektuje daný čas, místo atd. A samozřejmě může sloužit k propagaci dané instituce, města či země.

Ano, na rezidenci je třeba vyjet, protože to je naprostý základ tohoto nástroje kulturní politiky a diplomacie. Pokud literární provoz funguje dobře, jsou rezidence dostupné, protože podstatná část spisovatelek a spisovatelů si může dovolit odjet na měsíc, tři měsíce nebo půl roku, aniž by jim vypadly příjmy, protože se do velké míry živí právě psaním. Stipendium poskytnuté na rezidenční pobyt jim kompenzuje výpadek autorských čtení, která nemohou podniknout, když jsou někde jinde. Jiné to je, když literární provoz nefunguje, jako například u nás — nejenže není možné se psaním uživit, ale až 60 % spisovatelek a spisovatelů pracuje běžně bez honoráře, tudíž musejí mít jiné, tzv. občanské, povolání. Tehdy rezidence může být problém. Zdaleka ne každý si může vzít ve své práci volno na několik týdnů, aby „si jel někam psát“. Nezřídka se tak stává, že spisovatelka na rezidenci řeší práci, přičemž si předtím musela absenci nadpracovat a z výpadku se bude vzpamatovávat i po návratu. A to je pořád ta šťastnější, protože mohla vůbec odjet. Pokud jste spisovatelka s dětmi, spisovatelka se zdravotním handicapem nebo o někoho pečujete, vůbec odjet nemůžete. Anebo nechcete, protože se vám doma nakonec píše nejlépe.

Již několik let probíhají rezidence v areálu kláštera v Broumově

Pro všechny tyto situace není rezidenční pobyt dobrá volba. V jiných, lépe fungujících provozech, kde jsou rozšířeny i další nástroje kulturní politiky, je i na tyto situace pamatováno. Opatřením, které umožní tvořit i těm, kdo nechtějí nebo nemohou odjet, jsou stipendia. To je nástroj, kdy spisovatelka získá podporu na určitý čas, která jí kompenzuje jiné příjmy, a ona může především psát. Skoro nikde (zdravíme do Irska) to není plná výše průměrné mzdy, ale je to například 60 % průměrné mzdy. Stipendium má jednak poskytnout stabilizaci umělecké práce a jednak jde o podporu vydávání (dobrých) knih. Stipendia bývají delší než rezidence, nezřídka je tato podpora na rok, tři nebo i pět (zdravíme třeba do Švédska nebo Německa). Spisovatelka tak může psát doma a dostává pravidelnou „mzdu“. Mizí rozměr internacionalizace, kulturní výměny i práce s publikem, je to především přímá podpora tvorby.

To však v Česku chybí. Zatímco systém rezidencí je u nás už etablován, instituce se naučily takové výzvy vypisovat a podporovat, možností není nekonečně, ale je jich poměrně dost, stipendia neexistují. Rezidence jsou zahraniční i domácí, vypisované českými i zahraničními institucemi, soukromými i veřejnými, pro začínající i zavedené spisovatelky nebo pro autorské dvojice. Můžeme se bavit o tom, jak jsou nastavené podmínky, jaké příležitosti stále chybí, jestli je finanční příspěvek dostatečný a zda jsou nabízená místa vhodná pro tvorbu. To všechno je legitimní diskuse. Ovšem situace v oblasti rezidencí je — díky úsilí a osobnímu nasazení mnoha lidí — skutečně diametrálně jiná než před deseti lety. Přičemž pomíjím všechny další typy mobilit, které se objevily — mentoringy pro začínající autory (např. CELA), výjezdy na festivaly a profesní akce atd. Jenomže jsou to pořád příležitosti spojené s odjezdem.

Na rezidenci se dá vyrazit i do zahraničí. Zde vila Decius na kraji Krakova

Jediná donedávna dostupná stipendia, o která bylo možné zažádat, byla stipendia vyplývající ze zmíněného zákona č. 203. Jenomže po nedávné novele budou stipendia nedostupná valné většině spisovatelek a spisovatelů, jak o tom na tomto místě psal Jan Němec před pár týdny. Proč to tak je? Proč se rezidence rozvíjejí a bují, ale stipendijní systém absentuje? Obávám se, že je to způsobeno stále přítomnou nedůvěrou v institucionálních kruzích. Český podpůrný systém subvencí stojí na obrovské potřebě kontroly — všechno se musí vyúčtovat do posledního haléře, všechno se musí nacpat do tabulek a musejí se naplnit indikátory, aktivity a podaktivity. Nedůvěra panovala i vůči rezidencím, ale ukázalo se, že ty lze „odkontrolovat“ a rozepsat do excelu, jeden řádek — kolik dní spisovatelka na rezidenci byla, druhý řádek — kolik čtení v knihovně měla, kolik stála cesta, kolik bylo stipendium atd. Pořád je to „projekt“, který má nějaké parametry, které lze odškrtávat. Jenže stipendium je nejsubtilnější nástroj kulturní politiky. Vyžaduje nastavení mindsetu institucí na důvěru, nikoli na kontrolu a projektovost. Je skoro nemožné zkontrolovat, jestli spisovatelka píše každý den od-do, jestli skutečně píše, anebo zírá do stropu a nudí se. A ne zdaleka všichni chápou, že i zírání do stropu je součást tvůrčího konání. Protože co to vlastně je tvůrčí konání? Jak to popsat a zaškatulkovat? Důvěra v tvůrčí proces a odpovědnost spisovatelek a spisovatelů je tu dosud malá, proto nám chybí funkční stipendijní systém. Nedá se očekávat, že se to nějak brzy změní, přesto však o změnu nesmíme přestat usilovat a rezignovat.

Pokud se vrátím k průzkumu, který Asociace spisovatelů nedávno zveřejnila, je zřejmé, že v něm právě toto zásadní rozlišení nástrojů rezidencí a stipendií chybí. Průzkum v zásadě správně volá po vzniku stipendijního systému, ale kritizuje do velké míry už solidně fungující systém rezidencí. Výzkumu chybí odborný a metodologický úvod. Není jasné, zda tvůrkyně a tvůrci průzkumu vyšli z kvalitativních nebo kvantitativních metod. Ale čert vem výzkumné standardy a zásady akademické práce, to by se ještě dalo přehlédnout. Problém je právě chybějící kontext — proč se průzkum dělá, proč právě teď, co má zjistit, co zjistil a co to má změnit? Co jsou tedy požadavky vyplývající z průzkumu Asociace, oborové organizace, která má lobbovat za zájmy své členské základny?

I přes nejasný záměr a zcela chybějící kontextualizaci přináší průzkum zajímavé poznatky. Ten první ukazuje, že na rezidenční pobyt by chtělo vyjet více než 90 % spisovatelek a spisovatelů. To je pozitivní zpráva — většina respondentek a respondentů ví, co je to rezidence, a vědí, že o ni stojí. Chtějí tedy pracovat na svých textech, chtějí psát v klidném prostředí, je tu poptávka po dobrých podmínkách pro tvůrčí práci. Indikuje to velkou motivaci. Jako ideální délka rezidence se ukázala ta měsíční, zároveň je to i doba, kterou si nejvíce respondentek a respondentů může dovolit. Měsíc skutečně je standardní doba trvání rezidencí, respondenti se tak potkávají s realitou. Negativním — a zároveň obecně známým — jevem je nutnost pracovat alespoň částečně na jiných věcech i během rezidence. K tomu by se muselo uchýlit víc než 74 % odpovídajících. Může to působit rozporuplně — proč chce někdo jet na rezidenci, když tam stejně bude pracovat na dálku? Vzhledem k prekarizované podobě práce v literatuře samozřejmě nejde o záměr, ale nutnost. Pokud bychom měli na výběr, všichni chtějí hlavně psát. Na výběr však zatím nemáme.

V průzkumu padla i otázka na to, co je pro respondentky a respondenty na rezidenci nejdůležitější. Pro 70 % je to „práce na konkrétním projektu“, což ukazuje právě na chybějící systém stipendií — části autorek a autorů by stačila podpora tvorby a na tvůrčí rezidence by mohli jezdit ti, kteří mají zájem i o další složky toho, co rezidence přinášejí. Ukázalo se také, že pro víc než 60 % dotazovaných je důležité, zda je rezidence ve městě, či na venkově anebo v Česku, či zahraničí. Už se ale nedozvíme, co preferují, natož proč.

V dotazníku se objevila i otázka, která odkazuje přímo k diskusi na sociálních sítích, jež vedla až k tomuto dotazníkovému šetření — jde o konkrétní nabídku, kterou získaly vítězky prvního ročníku Ceny literární kritiky. Jednou z cen byl měsíční rezidenční pobyt v novém rezidenčním bytě v Mikulově s rezidenčním stipendiem 40 000 Kč, přičemž vítězky si mohly zvolit jeden z měsíců v následujícím roce. Téměř 70 % odpovídajících se vyjádřilo, že by o rezidenci stálo a mohli by ji využít, což je bezesporu skvělá zpráva, která ukazuje, že zájem o tyto pobyty je skutečně velký. Nelze však přehlédnout, že 30 % dotazovaných by takovou možnost nemělo — opět ale chybí doplňující dotazy proč.

V závěrečné části jsou vyjmenována opatření, která by pomohla více lidem na rezidenci vyjet. Takovými jsou například tzv. family friendly rezidence, které postupně vznikají v zahraničí, v Česku zatím byla taková možnost vypsána jednou a nenaplnila svůj účel — získala ji autorka s odrostlými dětmi, nikoli žadatelé a žadatelky s dětmi třeba v předškolním věku, byť se takoví hlásili. Dalšími zmíněnými možnostmi jsou možnost rezidence přerušit, respektive rozložit, různá délka rezidence, příspěvek na hlídání či právě požadavek na stipendia, popsaný jako „rezidence doma“. V úplném závěru výsledků se zmiňují čtyři konkrétní anonymizované výpovědi, které přinášejí důležitý kontext a rozšíření výzkumných otázek. Bylo by žádoucí zařadit výrazně více takových výpovědí, neboť ty zařazené odkrývají jen málo, s čím se dotazovaní potýkají. Zároveň zcela chybí jakákoli pozitivní zkušenost s rezidencemi, což výzkumu neprospívá ze dvou důvodů — tím prvním je, že to vypadá, že žádní spokojení rezidenti a rezidentky mezi spisovateli a spisovatelkami neexistují, čemuž se věří jen těžko. Druhým důvodem je, že výzkum tím působí zabarveně a tendenčně — jako by cílem bylo ukázat, že to vlastně nefunguje.

Stejně jako chybí metodologický a kontextový úvod, chybí i vyhodnocení odpovědí a výsledků a z nich vyplývající závěry a cíle Asociace. Co — alespoň pro mě — z výzkumu vyplývá, je to, že zájem o rezidence je velký. Znamená to, že lidé chtějí pracovat soustředěně na svých textech, chtějí psát v klidném prostředí, ať už to znamená odjet pryč, nebo zůstat doma. Je tu stálá poptávka po dobrých podmínkách pro tvůrčí práci. Jedním z cílů, který — opět pro mě — z průzkumu vyplývá a Asociace spisovatelů by jej mohla aktivně prosazovat, je jednak další navýšení rezidenčních kapacit a jednak právě vznik funkčních stipendií.

(Pro transparentnost dodávám, že jsem Asociaci spisovatelů svůj komentář k výzkumu poskytla ještě před zveřejněním výsledků.)