Taková obyčejná věc
V Rusku od prvního září platí zákon, který takzvaným zahraničním agentům zakazuje věnovat se osvětové a vzdělávací činnosti. Trestné může být i šíření jejich knih. Zprávu o tom si čtu na jednom emigrantském literárním kanálu v Telegramu.
A pod ní další, ve které se píše, že třetího září na seznamu extremistů a teroristů přibyla tři nová jména. Jedná se o zaměstnance nakladatelství Individuum a Popcorn Books, proti nimž bylo letos v květnu zahájeno trestní stíhání, takzvaný případ nakladatelů, za vydávání knih propagujících činnost hnutí LGBT, které, byť neexistuje, je v Rusku uznáno za extremistickou organizaci. Ani následující zpráva se od dvou předchozích moc neliší, je o nějakém, z politických důvodů krachujícím nakladatelství. Od jejího čtení mě ale vyruší nepříjemné zhoupnutí stolu, když si na něj položím lokty a opřu se o desku. Karton, kterým jsem ho měla podložený, zjevně vypadl a stůl se zase kýve. V tu chvíli zapomenu na veškeré zpravodajství a dál přemýšlím už jenom o stole, o psacím stole, který v posledních měsících zoufale postrádám. A vzpomenu si, jak mi před několika lety kdosi poslal odkaz na literární rezidenci v Tbilisi. Měla proběhnout v čerstvě zrekonstruovaném domě ze začátku minulého století. Prohlížela jsem si jeho fotografie — luxusní pokoje s perskými koberci, starožitným nábytkem a zrcadly v pozlacených rámech. Jen stůl jsem na žádné nemohla najít. „Copak dneska ještě někdo píše u stolu?“ dostalo se mi tenkrát odpovědi. Asi ne, asi opravdu ne, říkám si teď, když vcházím do dalšího z řady pronájmů. V bytě je všechno, ba mnohem víc. Jen stůl, psací stůl tam téměř nikdy není. Majitelé bytu ho na mou prosbu narychlo shánějí a já se pak hrbím u všelijakých skládacích stolků, kam se mi taktak vejde počítač a sklenice s vodou. Knihy si tedy pokládám na zem, a když se pro ně skláním, zaručeně drknu do stolu a vodu rozliju. A přitom stůl, říkám si, taková obyčejná věc. Měla jsem jeden oblíbený, z borového dřeva, byl pravda jídelní, pro čtyři osoby, takže se na něj kromě počítače vešla i spousta knih a papírů a pod ním se mi u nohou mohl stočit pes. Byl laciný, měla jsem ho postupně v několika exemplářích a pořídila bych si ho znovu, kdybych věděla, že se na nějakém místě skutečně zdržím. Jenže nevím, a tak zastrčím vypadlý karton pod kovovou nohu a lokty se opřu o skleněnou desku. Stůl už se nezhoupne, pokračuju tedy ve čtení zpráv: podle Borise Kuprijanova, hrdiny mého zářijového sloupku, v Rusku prý nebývale stoupl zájem o nezávislou literaturu.