Vločky vířily ve žluté tmě

-

Nikdy nebyl šťastnější, než když v zahradě narazil na vodu a nikdy smutnější, než když díra v zemi do druhého dne vyschla.

-

Zrodil se z bahna tůňky, kterou tenkrát vykopal.

-

Položil do vany mrtvou srnu. Později na stůl montérkový kabát, v kterém se zelenaly oranžové hlavičky ryzců. Snad chtěl, aby trochu načichl zemí a vůní rybníků při výlovech, aby nikdy nezapomněl na pach čerstvě načaté zvěře.

-

Kdyby vyjmenoval nejsilnější okamžiky dětství, byl by ve všech těch šťastných. Jednou našel na poli vltavín. Od té doby věděl, že co je dobré, nedá se hledat, jen najít.

-

Postavil se vedle obrovského býka kdesi uprostřed šumavských pastvin. Cvakla spoušť. Možná jen proto to byl opravdový začátek, určitě začátek cesty, po které dojde až k této otázce. Kdy se začal stávat sebou?
Protože teď je tady. Zkoumá tu fotografii, kde z něj není ani stín. Právě takhle ho musel vidět. Vidí sám sebe okem, které nezestárlo,
vidí sám sebe a už to není on.

-

V moři kopřiv se sklánějí nad hromadou kostí. Páteř vystupuje z mokré hlíny. Mezi žebry a štětinami kvete plicník. Chvíli se dívají na to, co zbylo z divočáka. Pak zvednou vybělené lopatky, udeří jimi o sebe, rozezní činely a začnou tančit.

-

Ohmatává tu fotku. Drží ji, jako už mnohokrát, kdy na ní hledal sám sebe. Pokaždé, když ji vezme do rukou, propíše se ten obraz dovnitř
a složí se znovu, nově a jinak. Jako by se ten moment nikdy nestal
a děl se pořád. Není to on. Ale ta fotka existuje a je pořád stejná. Dnes poprvé na ní hledá otce.

-
Díval se, jak rybu omráčil a nožem zajel pod skřele: vyvalila se černá krev a pod kůží kapra zaškubalo. Díval se, když rybě stáhl kůži a půlil torzo těla podél páteře. I ze spaní pak mluvil rybí řečí a naprázdno polykal ten příběh.

-

Chtěl být lovec a konečně měl opravdovou zbraň. Když se veverka mihla ve větvích dubu, chtěl ji zabít. Byla víc než ryby, víc než ptáci, skoro srnec, skoro medvěd. A on chtěl být, tolik být. Strhl vzduchovku z ramene, snad ani nemířil, ale trefil se. Veverka spadla k jeho nohám. Plakal, byl. A všechno, čím byl později, bylo jen omluvou za tu vraždu.

-

Kámen pak nosil všude s sebou, aby ho vždycky dokázal poznat mezi ostatními. Ani se nenadál a měl kapsy plné různobarevného kamení.

-

Jednou na konci zimy našel na okraji lesa srnu strženou rysem. Vypadala, jako by spala s otevřenýma očima, smrtelnou ránu na krku našli, až když ji otočili. Domů ji pak vezli na saních. V jejím břiše se k sobě choulila dvě srnčata. Když je vyhazoval do pytle na odpad, byla ještě teplá.

-
Měl kamení plné oči. A děti si oči také nikdy nemyly. Černaly a žhnuly v nich jiskry, které žádná voda nehasila. Měl oči plné kamení a očí ryb a ptáků.

-

Vzal kámen a rozbíjel ho. Z hlízy lámal průsvitné čepele, zatímco dětské oči přihlížely. Občas odlétla jiskra, vzduch voněl ohněm, viděl, že oheň není skrytý v železe ani kameni, ale že se rodí při jejich doteku.

-

Společně si prohlíželi fotoalbum. Nevěděli, která z těch fotek by jednou měla být důležitější než ostatní. Ale na všech viděli to samé: pokaždé chyběl ten, kdo ty výjevy skutečně viděl.

-

Když vzrostly všechny stromy, které vysadil, už na zahradu dávno nejezdili. Louka se měnila v okraj lesa a vyschla, zmizely kopretiny i vatovce. Stromy, které zasadil pro děti, žily vlastním životem, draly za světlem a jejich spodní větve odumíraly.

-

Viděl, jak jeho tělo každým svým pohybem hledá a nenachází.
Při těch pohybech byl slepý a zranitelný, ale rostly mu drápy a obrůstal vlčí kůží. I on se měnil a připadal si jako člověk.

-

Položil do vany mrtvou srnu. Krev se otřela o porcelán. Koupelnu začal plnit zápach mrtvého zvířete. Tělo srny pomalu chladlo, oči vyhasínaly. Mrtvá srna je krásná. Mrtvá srna je mrtvá. Mrtvá srna je velké zvíře. Mrtvá srna je kořist. Mrtvá srna ve vaně je hrozivě blízko. Musí ještě blíž. Vůně mrtvého zvířete ulpívá na prstech. Srst mrtvého zvířete pelichá. Když krev zaschne, je hnědá. Položil do vany mrtvou srnu. Později zajíce. Bažanty.

-

Mléko začalo pěnit, a tak rychle stáhl plamen, přidal ocet a zamíchal. Rozcapené vločky vířily ve žluté tmě a zvolna klesaly ke dnu. Když je přecedil přes kus plátna, slepily se k sobě. Mačkal je jako kouli prvního sněhu, která mu tála v rukách a pořád se zmenšovala. Ráno si na povrchu sýrového bochníčku všímali otisků prstů a nití.

-

Byla to malinká dřevěná beruška, taková jako ti barevní broučci do vlasů, jenže bez sponky, s pěti černými tečkami, tykadly z drátu
a očky, které chřestily při každém pohybu. Uprostřed zimy se objevila v pokoji, asi když prudce zasvítilo slunce v modrý den, vylezla ze své skrýše a přála si jaro. Ten den si ho přál každý a musel ven, sníh tál, potůček zurčel a ona svou berušku pevně svírala v dlani, aby ji nezáblo. Pak ji posadila vedle sebe na houpačku:
nebe ani peklo ji nelákalo, držela se jí a celý den nebylo nic barevnějšího než její krovky. A pak se ztratila. Přesně uprostřed největší radosti. Uprostřed úsměvu, který jí vdechl život, zmizela, zmizela navždy. Ten den už nikdy nic nemohlo být barevnější než její krovky.

-

Nesl ji ulicemi města. Šeřilo se a mrholilo. Šel se svou ženou, která v sobě nesla další dítě, zatímco v jejich domě usínalo jiné dítě a jiní lidé. Mohl se cítit jako ve vyhnanství. Ale byl přesně tam, kde měl být a dělo se, co se mělo stát. Nesl ji ulicemi města se svou ženou, která nesla dítě v sobě. Byl větší než kdy dřív.