7. díl Kovárny: Hlad po hladu

„V našem životě není nic častějšího, stálejšího a bezprostředněji přítomného než hlad — a přesto pro většinu z nás neexistuje nic vzdálenějšího než skutečný hlad. Známe ten stav, jsme na něj zvyklí: cítíme hlad několikrát denně. Ale rozdíl mezi tím opakujícím se, každodenním hladem, který pociťujeme — a který můžeme opakovaně uspokojit — a zoufalým hladem, který nikdy není uspokojen, je celý svět. Hlad byl vždy hnací silou sociálních změn, technického pokroku, revolucí a kontrarevolucí. Nic nemělo na dějiny civilizace větší vliv. Žádná nemoc ani válka nezabila tolik lidí. Neexistuje více smrtící a zároveň tak snadno odvratitelná pohroma jako hlad,“ píše v knize Hlad. Nejstarší problém (Hunger. The Oldest Problem) argentinský spisovatel a novinář Martín Caparrosa.

Jeho kniha od roku 2014 vyšla v mnoha jazycích několikrát, naposledy v angličtině v roce 2020. Tehdy mnozí — včetně Caparrosy — upozorňovali na globální vzestup počtu hladovějících v návaznosti na covidovou pandemii. Přitom do covidu se zdálo, že počty soustavně klesají a klesat budou. Caparrosa v knize píše, že celý život chtěl napsat knihu o hladu, ale původní záměr zevrubně zmapovat fenomén na pozadí krutých událostí, jako jsou války a klimatické katastrofy, překonalo jedno sílící přesvědčení: „[h]lad je častěji realitou života.“ Nenadálé katastrofy, násilné konflikty a související hladomory jsou podle něj jen špičkou ohromného ledovce, který se v současné době každodenně dotýká více než 820 milionů lidí na planetě. Dnes jsme mediálními svědky hladu a hladomoru Palestinců v Pásmu Gazy, problém hladu je ale mnohem bližší a širší, palčivější a v lecčems i osobnější, než si mnohdy myslíme.

Mateřská náruč

Co pro člověka znamená jídlo? Co znamená sytit se? Hlad je nejstarším problémem lidstva, jak píše Caparrosa — ale nejen to. Z jiného úhlu pohledu je hlad lidský smysl, který nás chrání před smrtí. A ani to není všechno. Nejde jen o pud sebezáchovy, ale i pud k slasti: sytíme se, abychom se odměnili, stejně jako se milujeme s druhými, abychom se cítili dobře a abychom rozšiřovali život o život. Pokud bychom se netěšili z věcí, které nás živí, nebo z lidí, s nimiž udržujeme milostný styk, nepřežili bychom. Hlad je tedy kromě jiného i základní výbavou pro spokojený život.

Na pozadí této definice je přitom pozoruhodné, jak důsledně jsme se naučili hlad obcházet. Britský novinář Johann Hari v knize, jež letos vyšla česky pod názvem Zázračné léky. Mimořádné výhody a znepokojivá rizika nových léků na hubnutí, popisuje, co s ním udělalo dlouhodobé užívání léku Ozempic, přelomového léku na hubnutí a léčbu cukrovky, který je zhruba 15 let na světovém trhu. Hari líčí, že jeho už tak akcelerovaný styl života, přizpůsobený všeobecnému těkavému životnímu tempu, se zrychlil ještě více. S Ozempicem si Brit přestal užívat jídlo, přestal chodit mezi známé, na pracovní či přátelské obědy a večeře. Slabší potřeba jíst jej takřka úplně odřízla od okolí. Začal trpět depresí a úzkostí. A tehdy si uvědomil, že jídlo mu vždy poskytovalo útěchu, doslova mateřskou náruč, kterou spolu s hladem ztratil.

Umění hladovět

„V Kafově povídce ‚Umělec v hladovění“ (1922, česky 1964) se hladovění dokonce stává uměním,“ připomíná v eseji o hodování a hladu v literatuře z roku 2022 komparatistka a redaktorka čtrnáctideníku A2 Blanka Činátlová. Chápeme dnes po kafkovsku schopnost hladovět jako umění? Platí záměrné hladovění za známku mimořádného výkonu, vůle, talentu? A platí to na pozadí objevu léků, jako je Ozempic?

V eseji Činátlové dále čteme: „Hlad se u Kafky nepojí se zásluhami či ctností, ale s absencí moci a ztrátou svobody. Hladovění stigmatizuje, hrdina jím přijímá své viny. […] Představa moci je pak spojena s lačností, která paradoxně osmyslňuje hlad.“ Ptáme-li se odtud na smysl hladovění v současné společnosti, nabízí se několik odpovědí. Záměrně vyvolaný hlad může kompenzovat pocit, že jsme selhali a zasloužíme trest. Zároveň může být projevem touhy vyprázdnit se, nebýt, zapomenout. Někomu zase přináší dojem znovunabyté kontroly nad sebou či nad okolním děním. Z hlediska společnosti pak může (pocitově) zajistit cíleně hladovějícímu popularitu či uznání, kterého se mu jinak nedostává. Hladovění se ostatně dlouhodobě považuje za znak silného ducha, připomíná etnoložka Eva Ferrarová. I nejrůznější populární dietní programy jsou toho důkazem. A hlavně étos výkonu a všudypřítomný důraz na individuální úsilí.

Dnes se objevuje fenomén, který vrhá na hubnutí nové světlo: jsou jím ony mimořádně efektivní léky na hubnutí typu Ozempic. Tyto léky drasticky snižují váhu diabetikům a obézním lidem, a to ve velmi krátkém časovém období. Zmíněný novinář Johann Hari ve své analýze tohoto ekonomického a společenského trendu nakonec vyslovuje kritickou otázku: „Znamenají [tyto léky], že se vzdáváme snahy přijmout sami sebe takové, jací jsme?“

Být, jaký jsem

S Hariho otázkou souvisí fenomén přejídání, respektive světového problému obezity. Jídlo je utěšitelka. Snad proto platí: „Přes osm set milionů lidí na světě trpí hladem, a přitom více než dvojnásobné množství trápí nadváha či obezita,“ jak píše Marta Martinová ve zmíněném čísle Ádvojky. Od roku 1975 počet obézních lidí globálně vzrostl takřka o 300 procent. Během 300 000 let historie lidstva něco nevídaného.

„Čím větší zármutek, tím víc se lidé vrhali na jídlo. Té noci, kdy byl Donald Trump v roce 2016 zvolen prezidentem a postupně přicházely zvěsti o státech přecházejících z modré barvy do červené, se v modrých státech masivně zvýšily objednávky jídla na aplikacích, jako je Grubhub nebo Uber Eats, a lidé si většinou objednávali nekvalitní jídlo plné tuků a sacharidů. Nastalo 46procentní zvýšení objednávek pizzy, 79procentní nárůst objednávek cupcakes, a dokonce 115procentní nárůst objednávek tacos. Během následujících čtyřiadvaceti hodin, jak si lidé uvědomovali tu novinu, se demokraté utěšovali jídlem ještě víc,“ čteme v Zázračných lécích.

Příčiny obezity ale nejsou jen v krizích, jimž v současnosti čelíme. Mění se i naše perspektiva. Právě v USA a také ve Velké Británii se nejčastěji setkáváme s hnutími, která bojují za právo lidí s nadváhou či obezitou být nekriticky přijímán veřejností. Všichni koneckonců chceme být uznáni a milováni takoví, jací jsme. Zároveň i tito aktivisté vědí, že obezita s sebou nese život ohrožující úskalí.

Zašli jsme tedy v nároku na to být uznán takový, jaký jsem, moc daleko? A jsou aktuálně nejúčinnější léky na hubnutí řešením? Anebo, jak naznačuje Hari, jsme se snahy být těmi, kým jsme, prostě vzdali?

Obětujeme slast i vůli

Ozempic strhává pozornost už tím, jak je úspěšný. Jeho hlavním výrobcem je dánský Novo Nordisk, prý s rozpočtem odpovídajícím rozpočtu celého dánského království. Zlatý důl. Lék navíc efektivně manipuluje s klíčovým střevním hormonem sytosti GLP-1, který máme i v mozku. Nejenže tak pomáhá regulovat hladinu krevního cukru, což může být záchranou pro diabetiky, ale navíc odbourává pocit hladu, tedy navozuje pocit sytosti. To má ovšem dvojaký dopad na psychiku: sice nám vposled dodává sebevědomí — hubneme. Jenže také nám znemožňuje prožívat slast či radost při stravování i jindy.

Při velké zkratce to vypadá, že obrovské množství lidí dnes dává přednost sebevědomí před slastí. Pro leckteré to dokonce znamená žít nadobro s nevolností, pokud jen nepřijdou o pocit, že jsou žádoucí. Člověka napadne: může nám takový pocit vůbec přinášet radost, když radost ve skutečnosti nejsme schopni cítit? Navíc je tu onen všudypřítomný tlak na výkon, který pomocí léků na hubnutí obcházíme. „Jediné formy hubnutí, které obdivujeme, jsou takové, které zahrnují bolest — extrémní cvičební programy nebo extrémní omezení kalorií. Pokud si tím projdete, tak vám to nějak odpustíme. Ale jestliže jste najednou štíhlí, jen tak, bez bolesti a potu? To nás pěkně rozzlobíte,“ glosuje Hari společenský postoj k hubnutí pomocí prášků, takzvaného hubnutí bez mučení vůlí.

Dezorientované touhy

Blanka Činátlová překrásně píše: „hlad díky lačnosti stojí na straně života.“ Když se však podíváme na smutný trend hubnoucích nejen mladých dívek a chlapců, zdá se, že opak je pravdou. „Když jsem nejedla, zdálo se mi, že mám sílu a všechno zvládnu. Protože když nejím, jsem čistá, krásná, dokonalá, jsem úspěšná a všechno se mi daří. […] Prožívala jsem vítězství sama nad sebou,“ svěřuje se v autobiografické novele Já jsem hlad z roku 2009 spisovatelka Petra Dvořáková. Její kniha letos vychází již potřetí. Jak si vysvětlit tu popularitu? Dvořáková sugestivně vypráví, jak jí hlad poskytl nástroj k sebeovládání a do jisté míry i ke kontrole okolí, avšak současně nad ní postupně získal absolutní moc.

Hlad zná naše nejtajnější přání i nejhorší obavy. Je ostatně jejich projevem. Nemůžeme říct: za vším hledej hlad. A přece hlad často je tím rébusem, s nímž lze vyřešit celou řadu záhad člověka. V knize mimořádného psychoanalytika Thomase Ogdena The Primitive Edge of Experience (1989) čteme o poruchách příjmu potravy jako o příznacích poruchy rozpoznávání touhy. Důležitým aspektem přejídání může být nevědomý strach z absence touhy. Ogden si všiml, že jeho pacienti, kteří trpí extrémní podobou takového problému, mnohdy nevědí, zda a po čem touží, a brání se související panice tím, že se chovají, jako by předmětem jejich skryté žádosti bylo jídlo. Pocit, že jsem zaživa mrtev, že netoužím, necítím, zkrátka nežiji, vyvolává návaly žravosti. A tak se tito lidé přejídají — jenže nenasytitelně.

Možná že dnes čelíme krizi hladu, jak tvrdí psychoanalytik Filip Mudrík, jenž byl vedle Evy Ferrarové hostem sedmého dílu podcastu. Možná hladovíme po hladu, protože co do tužeb či potřeb jsme čím dál více dezorientovaní. A přesycení.

Více o tom a dalším v nejnovější Kovárně.