Nostalgické ohledávání jedné vraždy

Z obálky Knihy Daniel spisovatele a novináře Chrise de Stoopa shlíží charismatický muž s tváří proroka. Obličej rozpraskaný vráskami, líce propadlé, porostlé mohutným plnovousem, obočí dvě neprostupná křoviska. Sugestivní podobiznu vybral sám autor. Dlouho prý na internetu hledal snímek, který by ukázal jeho poustevnického strýce Daniela, o jehož brutální vraždě vypráví, takového, jaký byl — prostý člověk a dobrák. „Jako by nežil, jen existoval skrze svoji smrt,“ píše poněkud pateticky.

Daniel se společnosti skutečně stranil. Na tradičním čtvercovém statku u francouzsko-belgických hranic choval čtyři krávy, jednou týdně sedl na svůj sešlý traktor a těsně před zavírací dobou, aby svým zápachem nebo přítomností neobtěžoval zákazníky, se vydával do sousedního městečka pořídit si pivo a pečlivě vybrat maso na biftek. Vlastnil jen bakelitový tlačítkový telefon, neměl auto, počítač ani bankovní účet. Jeho život se čtyřiaosmdesát let ubíral stále stejnou rutinou, kterou určovala péče o dobytek a drůbež. Jedné noci ho však po návratu z nákupu přepadlo několik mladíků a ubili ho násadou vidlí. Ukradli mu několik tisíc eur zmačkaných do ruličky naspořených z důchodu. Tělo i statek o týden později zapálili, aby se zbavili důkazů. Za peníze si koupili nové telefony, značkové oblečení, motorku a auto. Ze statku zbyly jen stáje, v troskách obytné části se našla ohořelá soška Panny Marie — jediné dědictví po Danielovi, které si de Stoop odnesl domů. Do rekonstrukce vraždy se prý pustil proto, aby svému strýci „vrátil důstojnost“.

Knihu Daniel bychom tedy našli v poličce s true crime, ostatně nakladatel uvádí, že ji autor napsal „v tradici Chladnokrevně od Trumana Capoteho“. Ve srovnání s literárním stylem a psychologickou hloubkou románu amerického spisovatele však de Stoop zůstává u publicistické rekonstrukce. Psychologické profily pachatelů a jejich sociální zázemí pouze načrtává; důraz klade spíše na kritiku současné společnosti a nostalgický povzdech nad odklonem od tradičního sedlačení, které pro něj strýcova smrt symbolizuje. Otázkou přitom je, zda s tím jeho vražda skutečně souvisí a jestli autor do příběhu příliš neprojektuje vlastní zájmy. Zvláštní je už volba oné podobizny na obálce. Autor totiž ve své reportáži zároveň tvrdí, že našel jednu „krásnou fotografii Daniela, pořízenou na svatbě sestřenice. […] Je na ní poměrně atraktivní muž s úsměvem na rtech, uhrančivýma očima, vysokým čelem a ustupujícími vlasy“. Proč nezvolil tento snímek? Pokud chce svému strýci vrátit příběh a důstojnost, proč mu přidělil anonymní tvář?

Problémy se zdroji

O sedlačení ví ovšem Chris de Stoop své. Narodil se do farmářské rodiny a dodnes hospodaří na malém gruntu. Vystudoval germanistiku a mediální vědy, celý život pracoval jako novinář a později pisatel literárních reportáží. Napsal jich čtrnáct, uspěl především svým debutem Ze zijn zo lief. Meneer (Jsou tak sladké, pane, 1992) o rozkrytí sítě mezinárodního obchodu s lidmi. Je držitelem různých literárních cen, na několik z nich byla nominována i Kniha Daniel, přičemž ve vyjádření porot se opakují stejná slova, jaká spisovatel pronesl o svém strýci — „vrací mu příběh“, „důstojnost“.

Paradoxně de Stoop v úvodu přiznává, že Daniela téměř neznal. Zaslechl o něm jen párkrát z vyprávění své matky, strýc své příbuzné nevyhledával a ani oni evidentně nevyhledávali jeho. Autor se o jeho smrti dozvídá až po čtyřech letech ze soudní obsílky, kdy je vyzván, aby strýce jako pozůstalý zastupoval u stání proti pětici mladíků, kteří ho měli zavraždit. Přijímá a spolu s obhajobou sbírá podklady pro svou knihu.

Umně a napínavě ji splétá ze tří linií: vyprávění o Danielově životě, portrétování pětice pachatelů a obyvatel městečka, poblíž kterého se strýcův statek nacházel, a detailní rekonstrukce zločinu. Je však zřejmé, že od počátku naráží na dva základní limity. První: strýce Daniela téměř nikdo neznal. Občas promluvil jen s prodavačkou v masně a s pošťákem. Druhý: mluvit s autorem odmítají i pachatelé (až na výjimky dvou krátkých rozhovorů), takže je odkázaný na soudní spisy a psychologické posudky.

Zpovídá sice Danielovy sousedy, ti ale zůstávají u povrchních dojmů o podivínovi a samotáři, který jezdil na nákupy traktorem. Ochotněji už vyprávějí o gangu výrostků, kteří je nejprve obtěžovali hlučným posedáváním s mobily na lavičkách a kouřením trávy a později i slovními a fyzickými ataky. Stěžovali si na ně policii, sepsali i petici, reakce ale byla vlažná, prý z toho mladíci „brzy vyrostou“. Co následovalo, popsali soudní psychologové jako důsledek skupinové dynamiky a konkrétněji nebyli schopni vysvětlit důvody své brutality ani sami pachatelé, kteří si svůj čin navíc natáčeli na mobil.

Šokující zůstává, že mezi vraždou a zapálením domu uplynul týden, během nějž se mladíci zločinem chlubili svým partnerkám i sousedům v hospodě. Přesto nikdo z nich nešel zjistit, v jakém je Daniel stavu, nikdo nepřivolal policii. V tu dobu ještě mohl žít.

Dvojznačný epitaf

Psychologické profily, které de Stoop vyčetl ze spisu, asi nepřekvapí. Mladíci pocházeli z rozpadlých rodin, bez životní perspektivy, na sociální periferii s nejvyšší mírou nezaměstnanosti. Stručně „sociálně vyloučená mládež“. Hlouběji pod tuto nálepku se autor nedostává. Nepokouší se kontaktovat rodiny pachatelů, neosloví jejich přítelkyně a později ženy. Nekonfrontuje dokonce ani nikoho ze sousedů s otázkou, proč nešli Daniela na jeho statek po útoku navštívit.

Namísto pečlivější rešerše vykresluje strýce jako jednoho z posledních nositelů mizející sedlácké tradice. Proti sobě staví koncept „horizontálního spojení“ současné společnosti, pro které je typická „touha patřit k tlupě, síla vlčí smečky“, a spojení vertikální, jež Daniel „evidentně pociťoval, mezi generacemi, mezi živými a mrtvými“. „Vždycky mě to fascinovalo. Lidé, kteří nejdou se stádem, kteří vystoupí z davu, kteří se odvrátí od společnosti, kteří jdou vlastní cestou a nenechají se unášet proudem. Někdy jsem jim i záviděl. Vymanit se ze systému a opustit vyšlapané stezky svědčilo dle mého názoru o odvaze,“ píše de Stoop. Danielova vražda tedy podle něj nebyla jen likvidací konkrétního člověka, ale symbolicky celého sedláckého stavu a jeho životního stylu. I proto mu dá na náhrobek vytesat dvojznačný epitaf „Život selský, skon tragický“.

Nakolik to však odpovídá skutečnosti? Daniel například choval dvojitě osvalený skot, plemeno s genetickou mutací, která z krav dělá monstra s obrovskou svalovou hmotou a omezenou hybností, neschopné přirozených porodů, které se musejí provádět císařským řezem. Je to vztah horizontální, nebo vertikální? Je to tradiční, nebo průmyslové sedlačení? Shovívavá je interpretace Danielovy sociální uzavřenosti, kterou autor interpretuje jako „strategii izolace“. Skutečně spočívala v uzavřenosti jeho strýce nějaká taktika, vědomá volba? Nebyla to spíš neschopnost či nemožnost začlenění, která později přerostla do ztráty sociálních návyků?

Z de Stoopovy rekonstrukce vyplývá, že Daniela přivedly k jeho samotářství okolnosti. Péče o nemocnou matku a bratra, ztráta rodiny a nenaplněná láska k Yvette, kterou až obsesivně pronásledoval. Když ho odmítla, Daniel to nechtěl přijmout. Sousedům zazlíval, že se za něj nepřimluvili, a svou „milou“ sledoval v okně jejího domu, přes její nesouhlas na ni hodiny zíral u pokladny. De Stoop jeho chování vykládá jako romantickou umanutost, nenaplňovalo ale strýcovo chování spíše rysy stalkingu?

Autora pobuřuje, když jeden z psychologů vysvětluje, že pro pachatele bylo snazší Daniela dehumanizovat, zbavit ho lidství proto, že on sám sebe dobrovolně dehumanizoval. „Spáchal společenskou sebevraždu,“ tvrdí nemilosrdně. De Stoop mu na to správně namítá, že to strýcovo utrpení rozhodně nezmírnilo, na druhou stranu — nevyužívá on Danielovu smrt účelově pro svůj společensko-kritický konstrukt? Svádí k tomu i jeho expresivní jazyk, kdy popisuje, jak „oheň zuřil a ržál jako divé zvíře“, trousí publicistická klišé o tom, jak pachatelům „srdce bušila až v krku“ nebo sentimentální povzdechy „ach ne, strejdo Danieli“ na konci několika kapitol.

Nepomáhá ani poněkud kostrbatý a nepřesný překlad jinak zkušené Veroniky ter Harmsel Havlíkové. Krávy se například nedokrmují „moukou“, ale šrotem, na statek nebyla uvalena soudní „hypotéka“, ale zástava, Pascal neukazoval rodičům vztyčený „ukazováček“, ale prostředníček, Daniel nenakládal hnůj „samotný“, ale sám, sestřenice se nedostala při sestavování rodokmenu deset generací „zpět časem“, ale zpátky a podobně. Nesourodě působí v publicistickém jazyce archaické spojky a příslovce „leč“, „nikoli“, „neboť“, objeví se dokonce i přechodník. Pravda — může to být i důsledek autorského stylu, který se občas infikuje žargonem úředních spisů, takže se dočítáme o „intaktním srdci“ a Rachidovi, který „poté rovněž nějakou dobu pracoval na jatkách“.

De Stoop napsal napínavou a jímavou rekonstrukci brutálního zločinu. Namísto hlubší analýzy sociálního a psychologického pozadí ale nabízí schematicky nostalgický koncept, který se smrtí jeho strýce souvisí jen velmi volně. Z jeho reportáže vyplývá, že mladíci „dehumanizovali“ Daniela ne proto, že by jeho tradiční život pro ně neměl absolutně žádnou hodnotu a nerozuměli mu, ale protože byl snadnou kořistí. Proč se ale při jeho přepadení dopustili takové brutality? Jak mohli s takovou chladnokrevností polít jeho tělo pěti litry benzínu a sledovat jeho hořící tvář? Jak s nimi mohly zůstat jejich přítelkyně? A proč vesnická komunita nechala dojít situaci tak daleko? Na tyto otázky de Stoop přesvědčivou odpověď nenabízí.