Přemluv sušičku

Co říkám své kočce a zním přitom jako slizký chlapík. Prostořeká recenze kuchyňských houbiček. Polemika za Ježíše-bělocha (i barva kůže byla zázrak). Výlet na barcelonský protest proti turistifikaci města. „Promiň, že píšu až teď, trávím několik hodin denně s krátkými videi, které mi algoritmus vybírá na základě jejich schopnosti vzbudit emoce, dojí můj nervový systém jako krávu, takže nejsem schopná udržovat vztahy.“

Strávil jsem po čase večer s TikTokem a smál se s frekvencí, kterou neznám u žádného animáku, webu, televizní show. Krátká vertikální videa a nástroje pro snadný střih v lidech očividně probouzí Thálii. Rozkvétají ve veselé básníky a básnířky, pokud si tedy dovolíme mezi soudobé pastorály zařadit i dramatizaci sušičky na prádlo, která nenápadně natahuje slibovaný čas dokončení programu. (To tyhle proradné stroje skutečně dělají.)

A to ještě nevíte o sušičce pro domácí mazlíčky…

Nekonečný proud lidské komedie vyvolává obdiv; tolik dosud nepoznané kreativity! Ochotně ale přistoupím i na lamentování, že lidé tráví stále víc času — průměrný uživatel až hodinu denně, nejvíc ze všech sítí — u slaboduchých blbin, vábniček laciného dopaminu™, u nichž nám stačí za nehet usouvztažnění. (Její sušička taky natahuje čas!) Tiktokové univerzum opouštím neuroticky vybzíkaný, aniž by v mé paměti zůstala byť jen malá část zkonzumovaného.

Popularita krátkých videí (a generativní jazykové modely) nás přenáší do postgramotného světa, tvrdí poslední měsíce zatím ještě lidmi psané eseje. Sám jsem vzestup orální kultury silně prožíval na táboře pro aspiranty i matadorky novinařiny DATschool. Máloco se diskutovalo tolik jako právě vertikální videa. Nešlo jen o byznysové otázky a tradiční hledání nových distribučních modelů. Zejména mladé účastnictvo vychází z vlastní zkušenosti, ve které Reelsy a TikToky představují prominentní bránu do světa. Zároveň pracují v tradičních redakcích, v nichž otěže drží lidé socializovaní textem. Diskusemi i proto prostupovalo vzájemné povzbuzování: buďme těmi, kdo oba světy skloubí. Když se to podaří, videa dovedou aspoň část publika k návštěvě původního zdroje.

V sychravých vysočinských dopoledních ale za nehty zalézala i nostalgie těch, kdo chtějí psát. Nedělat videa, nestát před selfie kamerou, psát. Většina z nás si však, zdá se, formální purismus dlouhodobě dovolit nemůže. Pokud se mají plody novinařiny skutečně šířit, opustit příslovečnou bublinu, musí jejich autorstvo rozvinout i rétoricko-střihové umění, odnáším si z Vysočiny. Jak zaujmout v konkurenci sušičkové pantomimy, těžko říct.