Vzdělávání jako kulturní šok

K čemu humanitní vědy? Častá otázka. Ale víme vůbec, co jsou to humanitní vědy? Humanitní vědy pokrývají podle Kaufmanna tři oblasti: náboženství a filosofie, umění a hudba, literatura a historie. A právě kvůli širokému záběru humanitní oblasti autor vznáší na jednotlivé disciplíny požadavek mezioborovosti a vzájemného propojování. V knize nejprve podává fundovanou kritiku univerzitního vzdělávání — kritiku přesvědčivou, přitom nikoli nenávistnou. Své výhrady vůči vysokoškolskému vzdělávání opírá o tezi, že na tomto stupni vzdělávacího systému z drtivé části působí „scholastici“, tedy úzce specializovaní konformní badatelé, kteří prý trpí slepotou srovnatelnou s krátkozrakostí krtka. Negativní charakteristiku tohoto typu myslitele vyvažuje skutečná odbornost v určité oblasti poznání. Scholasticismus neboli úzká specializace (nezaměňovat s historickým typem myšlení, tomismem!) by tedy sama o sobě nevadila. Podle Kaufmanna se však daný typ vzdělávání rozmohl příliš a ruku v ruce s tím vzrůstá počet odborných, nikým nečtených a téměř nesrozumitelných prací na obskurní témata. Mikroskopie převážila zájem o celek.

Ne, argumentuje autor, taková tendence není v pořádku, v sázce je mnoho, dokonce sám smysl humanitních věd, jejichž podstatou by měl být právě zájem o celek, celkový pohled. Nepěkným rysem scholastiků prý je, že si nikdy otázky po celku či souvislostech nekladou. Autor proto navrhuje převažující typus vyučujících vyvážit dvěma dalšími: sokratiky a vizionáři. Takovými typy vzdělanců, kteří se vyznačují kladením nepohodlných otázek či předkládáním velkolepých vizí, se kromě vyučujících jistě mohou a mají stát i studenti.
 
Otřes náboženstvím
 
Pro ty, kteří by se u titulu Budoucnost humanitních věd obávali prohloubení stávající deprimovanosti stran stavu tuzemského vzdělávacího systému, může být příjemnou zprávou, že Kaufmann není Liessmann (jehož nejnovější titul zde nedávno recenzoval Vojtěch Kinter). Kaufmann se opírá i o jiné základy než o pouhou kritiku stavu vzdělávání, ví, že kritika nestačí. Jeho pojednání je především brilantní analýzou toho, o co v humanitních disciplínách aktuálně jde a o co by v nich jít mohlo. V závěrečné kapitole „Věk interdisciplinarity“ navrhuje, jak konkrétně by mohly být sestaveny univerzitní kurzy filosofie. V kapitole „Postavení náboženství v terciárním vzdělávání“ pak předkládá dokonce detailní koncepci kurzu komparativního náboženství.

Filosofie by prý měla být založena na výběru textů představujících ta nejprotichůdnější stanoviska. Vhodný je například Nietzsche. Prostřednictvím takových textů by studenti měli reflektovat vlastní postoje a názory i ideové a mravní ukotvení společnosti. Srovnávací náboženství podle Kaufmanna lze vyučovat pomocí komparace stvoření světa v Genesi, v Platónově Timaiovi a védské Rgvédě. Na texty prověřené časem autor klade zvláštní důraz, v zadávání četby módních textů totiž spatřuje jednu z příčin úpadku humanitního vzdělání.
 
Kurz srovnávací náboženství by měl studenty a žáky seznámit s náboženskými texty, píše Kaufmann. Vzhledem k antiklerikálnosti Česka přitom není hned snadné představit si, proč by zrovna prameny náboženství měly platit za jeden z pilířů vzdělávání. Začnete-li u nás jako učitel debatovat na křesťanské téma, ocitáte se na tenkém ledě. Náboženské vzdělání v Česku takřka úplně chybí, dokonce i náš nejvýznamnější polistopadový ministr kultury Pavel Dostál byl v otázkách náboženství odborně poučený jen podprůměrně. Proč je tedy podle Kaufmanna náboženství důležité?
 
Myslitelův argument je dvojí: náboženství je historicky významným fenoménem lidstva, jímž v průběhu věku nasákly všechny humanitní disciplíny. Je součástí historie a historická dimenze patří do základu humanitních věd. Druhý Kaufmannův argument je kognitivně-vzdělávací. Studenti podle něj mají při studiu zažít kulturní otřes. Nesetkali jste se při studiu humanitního oboru s kulturním šokem, s jakýmsi aha-efektem vycházejícím ze setkání s jinakostí? Pak bylo něco špatně. Vysokoškolské kurzy prý mají být konstruovány tak, aby kulturní otřes zajistily.

Co s ideou univerzity?
 
Jsou úvahy o vzdělávání přebytečným, nebo nedostatkovým zbožím? A jak si v nich stojí titul Waltera Kaufmanna? Existuje mnoho konferencí a sborníků na téma ideje univerzity, nelze však čekat, že by se v nich většina akademiků kriticky pouštěla přímo do akademismu (v Kaufmannově terminologii scholasticismu). Právě to Kaufmann celkem ojediněle a ze závažných pohnutek nabízí.

Ke srovnání s Budoucností humanitních věd lze uvést dva tituly opět americké provenience a opět od filosofů. Přesně deset let po vydání Kaufmannova textu vyšla kniha chicagského politického filosofa Allana Blooma Zužování amerického ducha: Jak vysokoškolské vzdělání neuspělo v demokracii a zbídačilo duši dnešních studentů (The Closing of the American Ming: How Higher Education Has Failed Democracy and Impoverished the Souls of Today’s Students). Bloomově titulu se vzdor jeho náročnosti dostalo široké publicity. Chicagský filosof, zesnulý v 90. letech na AIDS a zvěčněný v novele Saula Bellowa Ravelstein, tehdy reagoval na rušení kánonu klasiků na amerických univerzitách. Odtud také začal být titulován „strážce kultury“. Chybí-li v češtině překlad nějaké knihy o smyslu vzdělávání, je to ta Bloomova.
 
Druhým nabízejícím se pojednáním, které lze postavit po bok Kaufmannovi, je titul Ne pro zisk: Proč demokracie potřebuje humanitní vědy Marthy C. Nussbaumové z roku 2010. Na rozdíl od Kaufmanna se přední současná myslitelka profiluje více hodnotově a ideologicky. Ve své koncepci klade důraz na toleranci, vyjadřuje zde obdiv k indické demokracii. Zároveň varuje před odborně vyškolenou poddajností jako důsledkem vzdělání orientovaného čistě na zisk. Vedle Nussbaumové poněkud těžkopádného stylu je ten Kaufmannův čtenářsky výrazně poutavější.

Kaufmann s Bloomem se shodnou na nežádoucích důsledcích přílišné specializace. Oba také podepisují koncepci vzdělávání pomocí „velkých knih“. Jak uvádí Bloom: „Při četbě Platóna a Shakespeara se životy lidí stávají pravdivějšími a plnějšími než za jiných okolností, protože tehdy žijí tím, co je esenciální, a zapomínají na své nahodilé životy“. Proti tomuto přístupu se vymezuje Nussbaumová, která ho vnímá jako příliš elitářský. Místo něj razí „sókratovštější a demokratičtější“ koncepci založenou na multikulturalismu, empatii a studiu i nezápadních tradic.
 
Současnost Kaufmannova a ta naše
 
Od konce 70. let svět urazil kus cesty. Kontext se změnil. V celém Kaufmanově pojednání třeba nenajdeme slovo sekularizace. Také představa, že studenti přečtou celé Bratry Karamazovy či celého Izajáše se zdá být nadhodnocená (Izajášovi napoprvé nerozuměl ani svatý Augustin, jak se píše v knize Vyznání). Dnes pracujeme ve zcela jiných podmínkách.

V Kaufmannovi nicméně můžeme spatřovat protilék na určité současné přešlapy v edukačních ideologiích, motivovaných hlasem kapitálu. Podnikatelé ve vzdělávání razí ty trendy, po nichž je poptávka. V důsledku toho móda vítězí nad rozumem a diskuse na toto téma je namísto adekvátních konceptů a věcností ovládána líbivými hesly a populismem. Walter Kaufmann nabízí tolik potřebné posílení hlasu rozumu. Navíc ví, že nestačí pěstovat liessmannovskou nevolnost. Je třeba se posilnit konkrétními vizemi před tím, než se vydáme na dlouhou, obtížnou cestu naplňování humanitního vzdělávání.