Teď jsem spirituální a lezu do hor

Už víckrát mě zaujalo, jak je krajina tvé životní téma.

Ke zvědomění toho, jak mě krajiny zajímají, mě dostal Jan Ambrůz, u kterého jsem vystudovala na FaVU sochu. On má projekt nazvaný JINÁKRAJINA a jednou nás vzal do Šarov, kde nám ukazoval svá díla, která má rozmístěná v krajině. Nadchlo mě, jak nad těmi díly přemýšlí. Jsou to často jednoduché konstrukce, do kterých si třeba vylezeš, a najednou vidíš krajinu z úplně jiného pohledu. Nebo i to, že jsou díla umístěná na specifických místech, kde se někdy něco odehrálo. A navíc všechny mezi sebou tak zvláštně fungují. Spolu i samostatně. To byl hodně vlivný moment, když jsem viděla, jak Ambrůz nad krajinou přemýšlí. Zároveň je to člověk, který mě přivedl ke sklu, se kterým poslední léta pracuji převážně. 

A jak krajinu ty sama objevuješ?

Poznávám ji velice intuitivně. Jsem v tomhle stará romantička, takže pro mě je to spojené především s chůzí. Nejraději chodím sama a hodně toho vymyslím za chůze. Je to druh kontemplace, který mi ve městě nejde. Třeba když mě něco trápí a potřebuji v sobě něco rozřešit, musím vyjít ven, klidně bez cíle, a musím jen jít a jít. Pak se řešení začnou v krajině vynořovat.

Zůstala v tobě nějaká krajina natolik, že se stala archetypem pro to, jak cítíš, přemýšlíš, vidíš? Že se ti třeba vrací skrze počasí nebo náladu.

Rumunské hory. Když jsem byla na stáži v Bukurešti, přes týden jsem chodila do školy a víkend vypadal vždycky dost podobně. V pátek jsem šla na technoparty, v sobotu jsem dospávala a dojížděla a v neděli jsem si vždycky dala třicet kiláků do hor. Jela jsem vlakem do Sinaie, do Buštěni nebo do nějakého podobného města. Mluvím o tom v básni „titulky k mému jménu“ v Házelišti granátů. Ta báseň je celá o Rumunsku a píšu tam třeba „takže mám dost šukání / teď jsem spirituální a lezu do hor“.
Kromě Rumunska to bylo určitě Lanzarote, jeden z Kanárských ostrovů. Tam byla úplná měsíční krajina. Něco takového jsem nikdy neviděla. Všude byla černá vyvřelina z lávy. Jednou jsme si s kamarádkami, s nimiž jsem tam byla, daly celodenní výlet přes jakési duny. Nejdřív jsme šly přes travnatou plochu a pak jsme vystoupaly a bylo to tam vážně jako z jiné planety. Letos letíme na Fuerteventuru, ostrov, který je pod Lanzarote, a ten je zase proslulý nekonečnými písečnými plážemi. Všude písek. Jsem zvědavá!

Když už jsi zmínila svou nejnovější sbírku Házeliště granátů, můžeme se k ní přesunout. Jak jsi knihu komponovala?

Ve sbírce existuje podobný systém jako v mé předchozí knížce Na konci chodby je ráno. Je to rozdělené na cykly a každý cyklus má nějakou definici a já jsem podle ní do jednotlivých cyklů napasovala texty, které tam zapadají. Cyklů je tam teď trošku víc, ale některé jsou podobné jako v Na konci chodby je ráno. „něco v dálce na obrysu“ jsou básně z cest, „jestem hardkorem“ jsou velmi osobní texty, „úchyl of the day“ jsou všichni mí milenci, tedy milostná poezie, „bohnice jsou nejvíce“ to je jasný, to je o etapě, kdy jsem byla zavřená v bohnicích, „právo mlčet“ je taková delší věc, co jsem napsala, „titulky k mému jménu“ je Rumunsko, jak už jsem říkala, a „kam jdu“ jsou sny. „štěnice“, které se táhnou celou knihou, jsou odposlechnuté hovory.

A kdybych se dostal k samotným básním, jak komponuješ ty? Jak moc edituješ?

Editace je téměř nulová. Proces probíhá tak, že mám padesátikilometrovou poznámku v telefonu, kam si píšu jednotlivé verše, poznámky, šoty. A jednou za čas se mi tam něco spojí, a je báseň. Nebo tam napíšu přímo celou báseň a ta potom prochází minimální editací. Nechávám ji v původní podobě. Stejně tak Honza Horský, který knihu redigoval, tak to nechal téměř celé být, žádné velké přepisovačky, žádné agresivní škrtačky. Spíš jsme se zaměřili na kompozici jednotlivých oddílů a na jejich pořadí. Ale základem mého psaní je, že jak to ze sebe dostanu, tak to zůstane.

Je to vidět i na jazyce, že jej necháváš mluvit. Objevují se tam oba póly řeči: na jednu stranu vzniká něco objevného a nového, a proti tomu vznikají floskule. Spousta básnictva, myslím si, nechává jen ten první čistý objev a zbytek vyškrtá.

Co je to poezie? S Filipem Klegou s oblibou říkáme, že poezie je mačkat enter. Vlastně jen mačkáme enter do souvislého textu, který se děje. A mám ráda, že jsou v něm nejrůznější vatová slova, záseky a podobně. Je to řeč a já mám ráda syrovou řeč.

Proti tomu působí dost specificky „štěnice“. Ať už tím, že se prolínají celou sbírkou, svým jazykem, ale také i světem, který popisují. Přišly mi fascinující a zároveň trochu děsivé, podobně jako třeba Krátké rozhovory s odpornými muži Davida Fostera Wallace.

Když se někde odehrávala nějaká podivná konverzace, něco, co by mě mohlo zajímat, tak jsem zapnula natajnačku nahrávání. Proto jsou to štěnice, tajné odposlouchávací zařízení. Když takhle vzniknou, já je potom přepíšu a edituji. To jsou vlastně jediné texty, které jsou nějak více editovány. Ne moc, ale ano. Když je tok něčí řeči příliš nesrozumitelný, tak jej nějak lépe poskládám, ale i tak se snažím nechat text co nejvíc syrový. Aby držel povahu toho záznamu.

Kdo měl vliv na tvou poezii? Koho ráda čteš?

Z poezie toho moc nečtu, zvlášť nemám ponětí o tom, co se děje za hranicemi. A i z české poezie čtu spíš věci svých kamarádů. To, co na mě silně zapůsobilo v minulosti, byl Bohumil Hrabal, se srovnatelnou sílou poté přišli Daniel Hradecký a Cédric Demangeot. Od Hradeckého jsem jako první přečetla Tři kapitoly. Knihu mi doporučil Vasilios Chaleplis. Já jsem ji přečetla a z české literatury, co znám, mě nikdo neoslovil tak jak on. Nikdo mi tak moc nemluvil z duše. A ta kniha rozjela zajímavé dění. S Danem jsme se později potkali na nějakém čtení a za tu dobu jsme se stali přáteli. Daniel mi byl velkou oporou, když jsem byla v Bohnicích. Obrovskou! I naše poetiky se možná podobají, i u něj je tenká hranice mezi prózou a poezií, která visí v tom jen mačkat enter.

Přišlo mi, že v knize popisuješ specifický druh světa, který je třeba v Trainspottingu nebo v Pravidlech vášně Breta Eastona Ellise. Je to pro tebe konfesijní, nebo mytologické psaní?

Na míchání těch žánrů mě baví, že je to vždy něco na hraně. A v mém případě je to hrana mezi realitou a snem, fikcí, která je snová. Baví mě způsob otázek, které tento způsob psaní vyvolává: Páni, jak moc je to autentický? Jak moc je to autobiografický? Kolik je tam toho vymyšleného? Baví mě to i v ostatních dílech, u jiných tvůrců. V mém případě, pokud je tam něco nereálného, tak je to sen.
Sny si zapisuji každý den už asi patnáct let do detailní, velmi detailní podoby. Takže jsem v tom vytrénovaná. A fascinuje mě, když mé sny odráží něco, co já reálně prožívám. Tam je hranice velmi průhledná. Místo, kde se dotýkají tyto dva světy, tenhle moment, to je pro mě velmi důležité. Je to hraniční stav a v takových se nacházím často — občas chtěně, občas nechtěně, nicméně nějak rámují můj život–smrt. A spánek je přece trenažér smrti…

Jelikož se vyjadřuješ i jinými prostředky než textem, studovala jsi sochařství, děláš hudbu a instalace, propisují se ti sny i do ostatní tvorby?

Párkrát se mi stalo, že se mi zdálo o nějaké instalaci a já si potom říkala, že ji musím udělat. Nejdřív ale musím sny vždycky zpracovat do textové podoby, se kterou pak můžu pracovat v rámci třeba sochy. A má bakalářka na FaVU byla vlastně tady o tom! Byla o krajině ze snu. To byla krajina, která se do mě opravdu otiskla. Bylo to něco nádherného a silného a prožívala jsem v ní veliký smutek. Napsala jsem o ní báseň a tu báseň jsem potom vytvarovala ze skleněných trubek. Báseň je v mé předchozí sbírce a začíná „hodiny klamou, výjimečně nejdu pozdě…“. Tu krajinu vidím doteď.

Když se pohybuješ v tolika uměleckých médiích, stává se ti, že ti některé z nich přirozeně vypadne a potom ti chybí?

U mě je všechno propojené a všechno jde přirozeně. Něco mě začne zajímat a pak to zpracovávám. Nejde o to, že bych si sedla a psala báseň nebo si řekla, že budu dělat hudbu, a věděla přitom, že tím něco jiného upozaďuji. Hodně dlouho jsem teď třeba nesáhla na nějakou zvukovou tvorbu a nijak mi to nechybělo. Teď o víkendu jsem si asi po tři čtvrtě roce zadýdžejovala a uvědomila jsem si, jo, to je dobré, mohla bych to trochu nakopnout, vydat nějaký mix nebo tak, ale nijak to netlačím. Neměla jsem za toho tři čtvrtě roku potřebu si říkat, ach jo, tak dlouho jsem nehrála, to je hrozné, extrémně mi to chybí. Ne, prostě to tak nějak bylo, a když mě to tak chytlo, tak budu dělat dál. Ale necítím nějaké tlaky.
Psaní mi prorůstá naprosto vším a není to něco, nad čím bych pak musela sedět. Jak jsem říkala, píšu sice nahodile, ale vlastně pořád. Hlavně se mi ale věci neustále propojují a já nad tím vším přemýšlím komplexně, protože nic nedělám samostatně, že bych udělala jen obyčejnou sochu a konec. Například má diplomka na AVU teď před pár měsíci. Byly to tavené plastiky, které byly zároveň nainstalované na skleněných tabulích, do kterých jsem pískovala části svých básní, které souvisely s mým tématem, kterým byla právě chůze. Nebo teď na jednom polském festivalu v pohraničí, kde budu taky vytvářet instalaci, ale bude to instalace z neonových vláken, a já už teď vím, že z těch vláken budu psát verše v češtině a polštině. Když ses ptal, kdo měl vliv na mou poezii, je třeba neopomenout Davida Lynche, a to proto, že dělal komplexní tvorbu, nerozlišuje jedno od druhého, celé je to pro něj tvorba jako taková. A já to mám stejně.

K tomu se úplně nabízí médium, které téměř všechno toto spojuje (snad až na trojrozměrnost sochy), a to je film. Lákalo by tě syntetizovat všechno do filmu?

Spíš ne. I když na rezidenci v německém Regensburgu jsem udělala něco, co by se tomu mohlo podobat. Jela jsem tam vytvořit instalaci ze skla a bylo to tam pro mě tak inspirativní prostředí, že kromě těch skleněných objektů tam vznikl ještě asi patnáctiminutový snímek. Propojovala jsem v něm nějaké záběry z lomu, který byl poblíž, z jehož tvaru z ptačí perspektivy jsem vycházela při té instalaci. A v tom videu se prolíná zároveň sklo, které mělo takovou nažloutlou barvu, s lomem, který měl právě také takovou nažloutlou barvu. A do toho tam ještě předčítám text, který jsem k tomu napsala. Takže jak vidíš, je tam úplně přirozeně všechno.

A ten lom je taky specifický. Zase tam vnáší tvé téma krajiny. 

Lomy se velmi dobře hledají na mapách, protože je to vždycky obrovská díra uprostřed krajiny. A když jsem si v Německu otevřela mapu a uviděla lom, zjistila jsem, že tam chci, a z rezidence mi tam zařídili prohlídku. To je má dlouhodobá fascinace lomy. Je v nich pro mě taková agresivní krása. Lomy vypadají, jako by se něco zakouslo do krajiny, vyhryzlo z ní kus, a najednou je to pro mě esteticky velmi zajímavé. Ale do toho se to bije s negativním ekologickým vlivem ničení krajiny. Takže cítím rozpolcenost a kontrast mezi tím, jak mě to silně přitahuje, a zároveň s vědomím negativního environmentálního dopadu.

A čistě zvukové instalace jsi někdy dělala?

Ano, na jedné výstavě v Polsku, kde byl festival experimentální hudby. Vykopala jsem do země díru, do ní vložila repráček, přes to jsem dala mech, jako takový polštář, a člověk si na to mohl lehnout, koukat do korun stromů a nebes a pak slyšel nahrávku, která byla složená z terénních nahrávek a z mého textu.
Ještě si vzpomínám na rezidenci v Karlových Varech. Nahrávala jsem tam prameny a psala jsem a tím jsem pocitově zachycovala měsíc života v tom městě. Zároveň jsem si zašla do lomu poblíž. Vznikala mi z toho taková zvuková krajina. Nakonec jsem to vystavila v Domě umění v Ústí nad Labem, kam jsem jednoduše nainstalovala sluchátka a zin s básněmi a fotkami od pramenů a z lomu. Celé to nakonec bylo hlavně o vodě, i v tom lomu jsem zachycovala vodu.

Když jsi popsala, jak pracuješ se svými nápady v poezii, pracuješ tak i ve zbytku tvorby?

Taky je to tak, že mám dlouhou poznámku v telefonu. Ta sice není padesátikilometrová, ale třeba jen deseti. A tam jsou za sebou poskládané všemožné nápady. Třeba projekce na dlaň, jen takhle jednoduše, jsou to nejčastěji instalační nápady. Občas se mi spojí a uvědomím si, že by se mi něco na konkrétní místo hodilo, a tak to zrealizuji. Nejčastěji ale pracuji site-specific. Vymýšlím věci na míru, aby přímo seděly a odrážely místo, náladu, témata, která mě tam zaujmou, snažím se pracovat situačně, v kontextu. Stejně to mám i se čtením. Před každým svým čtením si sestavuji nový playlist básní podle toho, kde čtu, kdo tam bude, co je to za akci, kdo tam vystupuje se mnou atd.

Když se ti všechna média neustále propojují, proč je Házeliště granátů jen knížka?

Není! Když si nalistuješ úplně dozadu, je tam stránka s QR kódem a ta odkazuje na můj soundcloud, kde je sedmiminutová stopa, soundscape, kam jsem zmixovala nějaké terénní nahrávky z cest (ze kterých vzešel oddíl „něco v dálce na obrysu“) a třeba i kousky těch původních nahrávek, ze kterých vznikly štěnice. Moc lidí si toho asi nevšímá, ale chtěli jsme, aby to nebyla pěst na oko, ale spíš součást ilustrací.

V Házelišti granátů mi přijde fascinující jedna báseň, která začíná „suchý leden...“. Píšeš tam „nepiju / nesmažím“ a tak dále, ale nakonec ukazuješ, jak je stejně absence těchto dvou věcí třeba silně substituovat.

Člověk si řekne „nebudu pít a budu fakt dobrá“. Ve skutečnosti je to jen o tom, jak je náročné být jen a jen sama se sebou. Je to hodně těžké. Pro mě drogy jsou spíš prožitky tady a teď, ne že bych je později využívala v tvorbě. Psychedelika pro mě fungují dobře v rámci léčení depresí, ale mám ráda právě jejich pomíjivost, všech těchto stavů. Fungují očišťujícím způsobem a člověk po nich jde dál. Chvíli jsem přemýšlela, jak se píše na začátek knihy poděkování, tak že tam napíšu: depresi. Protože moc nepíšu, když mám nějaké zázračně šťastné období. Jinak těm stavům moc neděkuju.