Velká záhada: regiony

Kdy jsem poprvé narazil na výraz region? Pokud ne na hodině vlastivědy, tak ve chvíli, kdy mi byla doma přidělena služba „vybírače schránky“ — a kromě kauflandových letáků a Mateřídoušek jsem jednou za čas na kuchyňský stůl vyložil také Zpravodaj Mikroregionu obcí Památkové zóny 1866.

V 19. století se v blízkosti mého bydliště odehrála vůbec největší bitva na území Čech a Moravy — bitva u Hradce Králové (podle příslušnosti k vesnici samozřejmě místní raději říkají „u Sadové“, případně „na Chlumu“). Zásadní střetnutí mezi rakouským a pruským vojskem nemá v současných debatách o politice paměti (oproti událostem 20. století) zrovna výsadní postavení — a ani můj osobní prožitek této vrstvy prostoru nikdy neměl patriotické rysy. Každoroční rekonstrukce bitevních scén mě nechávaly vesměs chladným a nápisům na zrezavělých křížcích a pomníčcích (které se občas zrenovují, aby do nich mohla napálit škodovka) jsem nevěnoval bůhvíjakou pozornost.

Relikty bouřlivé události jsem bral jako samozřejmou součást místního koloritu a lehce groteskní spojení historické vrstvy se současností, jako třeba každodenní plahočení se do školky Úvozem mrtvých, mě zasahují až s odstupem. Přesto mi to celé dávalo smysl — region jako území vymezené nějakým specifikem. Pochybnosti o tomto slovu ve mně nezanechávaly ani pravidelné návštěvy Malé Hané, kde mi prarodiče na ukazované školní vysvědčení neříkali „fajn“, ale „faň“, ani okamžiky, kdy se mi na klikatých horských silnicích na Jesenicku dělalo během četby v autě špatně. Každá z těchto oblastí mi připadala úplně odlišná, každou jsem měl rád jinak a každá z nich měla jiné problémy — má rodná obec se nachází poblíž krajského města, které odčerpalo část občanské vybavenosti, Malá Haná se musí vypořádat s polohou na hranici krajů bez dobré provázanosti veřejné dopravy a Jesenicko má jeden z největších republikových podílů osob v exekuci.

Postupem času se začala situace komplikovat — zjišťoval jsem, že existují různé úrovně členění (administrativní, historické, kulturní, …), že všechny regiony dohromady netvoří dokonalou skládanku, spíše se různě překrývají a jindy zase nechávají na mapě bílá místa. Opravdové zmatení však přišlo teprve s tím, když se výraz region překlopil do množného čísla. Nemyslím teď případy, kdy se mluví o více oblastech naráz na základě nějaké podobnosti (například „strukturálně znevýhodněné regiony“). Mám na mysli regiony bez přívlastku.

„České regiony zažívají realitní emancipaci. Nájemní trh je tam na vzestupu“, čtu na stránkách magazínu Forbes. Nejdříve si prohlížím titulní generovaný obrázek, jehož zadavatel zřejmě viděl vesnici naposledy na ilustracích Josefa Lady, a poté se prokousávám článkem, jehož autor se rozplývá nad zvyšujícími se nájmy v krajských městech. Nedává mi to smysl, ale zároveň od určitých médií nemám vysoká očekávání. Trochu zaskočenější jsem ve chvíli, kdy se mi v instagramových reelsech zjeví video, v němž českobudějovická pirátská zastupitelka porovnává míru liberální agendy mezi svou stranou a hnutím STAN. V případě manželství pro všechny si všímá toho, že navzdory programovým proklamacím STANu se na prvním místě karlovarské kandidátky nachází člověk, který s rozšířením práv u stejnopohlavních párů nesouhlasí. Vysvětlení nachází pohotově: „Je to prostě daný tím, že ta strana je tvořena jinými lidmi. Jsou to lidi z regionů.“ To mě dostalo. Ať už se zde „regiony“ myslí cokoliv, znamená to, že Pirátská strana se ani nenamáhá některá území reprezentovat? Osvětlit by nám to mohli jiní lidé — třeba Vít Rakušan, podle nějž budou pro hnutí STAN „regiony“ prioritou i po volbách. Kdo ví, o co se jedná tentokrát — jestli o města a obce, v jejichž čele trůní Rakušanovi straničtí kolegové, nebo i o oblasti s nedostatkem kvalifikovaných pedagogických pracovníků, které ministr Bek (STAN) motivoval například rekordně nízkými platy ve školství.

Navzdory mlhavým a zmatečným kontextům, do nichž mluvčí a pisatelé výraz „regiony“ zaplétají, se mi snad podařilo vydedukovat, co se jím většinou myslí. Jedná se o jakousi vágní hmotu, která vyplňuje takřka celou mapu naší republiky — jisté je jedině to, že se postavení „regionů“ odvíjí od Prahy, která pod ně rozhodně nespadá. Někdy se štěstí usměje i na další velká města, všechno ostatní se však řadě českých novinářů i politiků slévá pod jedno slovo — a paradoxně pod slovo, které nám v jednotném čísle umožňuje zdůraznit jedinečnost každého jednoho celku.  

Nechci tímto kárat každého, z koho někdy takový výraz vypadl, za vyjadřovací humpoláctví — naopak si leckdy „regionů“ všímám i v textech lidí, jejichž práce si vážím. Najít alternativu k zautomatizovanému termínu není žádná legrace a každé slovní vyjádření s ambicí obejmout rozsáhlé území nutně vede ke generalizaci — přesto by nás jeho nedostatečnost mohla vést k úvahám, jak mluvit o místech tak, aby jejich jediná charakteristika nebyla „mimopražskost“.

Slovo periferie se sice z tohoto zajetí (zdánlivě) neodpoutává, ale vytváří přinejmenším velkorysý manévrovací prostor pro nuance. Třeba takové Broumovsko by člověk vzhledem ke geografické odlehlosti a červenému zbarvení v řadě map sociálních nerovností mohl označit za okraj par excellence, při pohledu na překypující nabídku kulturních akcí a pulzujících institucí se však situace komplikuje. Naopak některé příměstské oblasti asi nemají nouzi o socioekonomický kapitál, kvůli kulturnímu rejdišti v dojezdové vzdálenosti mohou ale působit spíš jako noclehárny než jako místa s komunitním životem. V rozlišování různých typů okrajovosti lze pokračovat dál a dál — ani samotná Praha není tak jednoznačné území, o čemž svědčí mimo jiné to, že i nemálo sídlišť se v posledních volbách zbarvilo do tmavě modré. Obzvlášť prekérní je také pozice vnitřních periferií, které se musí vypořádat i s určitou pozornostní okrajovostí — o Ústeckém kraji se sice na tiktoku šíří stovky výsměšných videí, ale taky tam putují miliony z fondů na spravedlivou transformaci a pojí se s ním opatrný étos naděje. Kopidlnsku nebo Kojetínsku se sice nikdo nesměje, ale taky skoro nikoho nezajímají.

Měl jsem v plánu napsat ještě něco o tom, jak stále doufám v pojetí empatie jakožto schopnosti vcítit se do odlišné (nejen) prostorové zkušenosti, jak mě mrzí, že v turismu přetrvává vyhrocená a rozporná opozice civilizace—příroda a jak se nelze volebním výsledkům divit, když se bývalé vládní strany neobtěžují projevit ani performativní zájem o městečko v bezprostřední blízkosti Plzně. Ale najednou se mi nechce. Raději nasedám na kolo a projíždím se po polních cestách kolem vyšisovaných naučných tabulí, ke kterým se v tuto dobu nezatoulá už ani žádná důchodcovská skupinka, a myslím na únavu z pojmenování a na to, že bych chtěl prostory už jen probýt. Vjíždím po kluzké trávě do chlumeckého ossaria, lezu po tlapě na jednoho z vápencových lvů a dívám se z jeho hřbetu na nepravidelné řady topolů, na kulový vodojem a na pilotové základy vznikající dálnice.

V té chvíli se mi vybaví jediné slovo.