Vztahy mezi Francií a Alžírskem by potřebovaly párovou terapii

Sansal byl v březnu letošního roku v Alžírsku odsouzen k pěti letům vězení. Podle listu Le Figaro ho prokuratura vinila z ohrožování národní jednoty, urážky armády, poškozování národního hospodářství a držení videonahrávek či publikací ohrožujících národní bezpečnost a stabilitu. Jsou to podle vás skutečné důvody jeho uvěznění?

Ano i ne. Zpochybňovat nároky na území, o kterých se Alžírsko léta handrkuje se sousedním Marokem, je zákonem zakázáno, stejně jako další skutky, kterých se Sansal měl dopustit. Zároveň je ale zřejmé, že se stal obětním beránkem diplomatického sporu mezi Francií coby bývalou koloniální mocností a Alžírskem. Kdyby krátce před zatčením nepřijal francouzské občanství a kdyby svými výroky nepodpořil prohlášení prezidenta Macrona k Západní Sahaře, zřejmě by zatčen, obžalován a odsouzen k odnětí svobody na pět let nebyl, i když překročil zákon. Tím chci říct, že ta obvinění nejsou vycucaná z prstu, ale k Sansalovým výrokům se přistoupilo mimořádně tvrdě především v kontextu diplomatických tenzí.

V jednom rozhovoru Sansal mimo jiné řekl, že v období francouzské kolonizace bylo území Maroka zmenšeno ve prospěch později nezávislého Alžírska. Jde tedy primárně o spor těchto dvou severoafrických zemí, ve kterém se Sansal postavil na špatnou stranu?

Spor mezi Marokem a Alžírskem trvá už mnoho let, v jeho důsledku se například uzavřela celá hranice mezi těmito zeměmi. Nelze ho však redukovat na spor dvou států — do problému vstupují světoví politici, právě například francouzský prezident. V prosinci 2020 byl spor o Západní Saharu předmětem dohody mezi Marokem a Izraelem, kdy, zjednodušeně řečeno, Maroko uznalo nároky Izraele na palestinská území a Izrael marockou suverenitu nad Západní Saharou, která, aby to nebylo úplně jednoduché, požaduje nezávislost. A tohle všechno je součástí spletité geopolitické hry. Myslím, že Boualem Sansal dobře věděl, co v tom zmiňovaném rozhovoru říká. Jen možná nepředpokládal, že jeho slova mohou posloužit jako záminka k rozehrání dalších partií téhle hry.

Máme nyní nějaké aktuální informace o tom, jak vězení snáší?

Bohužel ne. Tedy ne veřejně dostupné. Poslední dohledatelné informace o Sansalovi ve francouzských médiích pocházejí z července, kdy mu alžírský prezident Tabbúni odmítl udělit milost.

Považujete za pravděpodobné, že se to ještě stane?

Nedokážu odhadnout, jaká jednání probíhají mimo veřejnou sféru, v diplomatických kruzích za zavřenými dveřmi, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Prezident Tabbúni v červenci v rámci tradičního udílení milosti při příležitosti výročí začátku osvobozenecké války nevyužil svého práva, aby osvobodil člověka ve vysokém věku a ve vážném zdravotním stavu, a nezdá se, že by chtěl své rozhodnutí revokovat.

Naopak, zatykač byl vydán také na dalšího známého alžírského spisovatele Kámela Dauda, který podobně jako Sansal žije převážně ve Francii. Jsou to podobné případy?

Kámel Daud žije ve Francii o dost déle než Boualem Sansal, ten z Alžírska dlouho odmítal odejít. Ale jinak máte pravdu, jejich případy se podobají, i když oficiální důvody těch zatykačů se liší. Daud byl nařčen z toho, že ve svém posledním románu Houris „ukradl“ příběh jedné pacientky své manželky vykonávající psychoterapeutickou praxi, přeživší masakry občanské války v 90. letech 20. století, a to přes výslovný odpor té ženy. Vypadá to ale jako další záminka. Ve skutečnosti jde o Daudovu a Sansalovu pozici na francouzské literární, ale i politické scéně, o jejich veřejná vystoupení. Oba se totiž ve svých románech a v médiích vyjadřují ke vztahům mezi Francií a Alžírskem, k historii a současnosti své rodné země, k níž se staví velmi kriticky. A oběma leží v žaludku politický islám, jejž alžírská ústava definuje jako státní náboženství, a jeho důsledky na život Alžířanů, ať už zůstávají doma, nebo odcházejí do exilu.

Co podle vás tyto případy říkají o současném Alžírsku? Řečeno trochu cynicky, s vězněním spisovatelů za jejich výroky už se dnes málokdo zdržuje, navíc v případě člověka, který je nemocný a blíží se mu osmdesátka… U koho tím alžírský režim získává body?

Spíš bych se ptala, k jakým účelům a mezinárodním nátlakům alžírský režim Sansalovo uvěznění a odsouzení využívá, co tím ukazuje. Protože krom toho, co sám říkáte, si uvědomme, že spisovatelé a literatura obecně dnes nehrají v Alžírsku příliš velkou roli. V celé zemi, mimochodem největší zemi v Africe i ve Středomoří s povrchem téměř čtyřikrát větším než Francie a se sedmačtyřiceti miliony obyvatel, najdete všehovšudy necelou padesátku knihkupectví… Takže mně z toho celá kauza spíš vychází jako tah na mezinárodní šachovnici, jako políček uštědřený trochu sebevědomému francouzskému přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Navíc jen o dva dny dříve, než soud potvrdil Sansalův rozsudek, byl v Tizi Ouzou k sedmi letům vězení odsouzen francouzský sportovní novinář Christophe Gleizes, údajně kvůli podpoře terorismu a držení propagandistických knih ohrožujících národní zájmy. I tady zjevně šlo o snahu zasáhnout Francii na citlivém místě.

Francouzsko-alžírské vztahy by krom diplomacie potřebovaly taky párovou terapii — asi deset procent Francouzů má totiž osobní nebo rodinné vazby na Alžírsko. A společná minulost a vzpomínky zůstávají plné napětí a nevyřešených problémů.

Sansalovi i v Česku vyšly dva romány. Ať o něm tedy nemluvíme jen jako o vězni — mohla byste ho jako autora představit těm, kteří je nečetli?

Možná není náhodou, že oba romány vydané v českém překladu, tedy Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových a dystopie s orwellovskou aluzí 2084, spojuje téma náboženského a ideologického fanatismu. Lze je vnímat jako zamyšlení nad nebezpečím, které hrozí společnosti ovládané násilím a uniformitou. První zmíněná kniha sleduje dva bratry pocházející z Alžírska, kteří se dozvědí, že jejich otec nebyl tím, za koho ho celý život považovali. Nejprve starší z bratrů a pak i ten mladší se musejí vypořádat s otázkou, zda mají nést zodpovědnost za zločiny svého otce. Tento román zároveň vzbudil značné kontroverze svým explicitním srovnáním nacismu a islamismu. Druhý román nás uvádí do světa ovládaného náboženským radikalismem. Protagonista Ati podstupuje dlouhou cestu ze sanatoria, kde strávil několik let, do hlavního města říše Abistan. Prochází zdevastovanou krajinou proměněnou v poušť, jeho očima sledujeme zbídačené, zotročené obyvatele žijící naprosto bez naděje na cokoli.

Sansalovo psaní není snadné, v jeho fikčních světech by člověk nechtěl žít. A zároveň se čte skoro samo — strhující vyprávění a přesvědčivě vykreslené postavy vás nenechají vydechnout. Svůj part sehrává také jazyk, bohatý, a přitom přesný a úsporný.

Ta česká vydání nejsou jediná spojnice s Českem. Sansal měl českou ženu, v Praze žijí dvě jeho dcery. Měla jste možnost s nimi o situaci jejich otce hovořit?

Bohužel ne. Z jednou z jeho dcer jsem se krátce setkala v květnu na Světě knihy, ale jen jsme se pozdravily. Ona tahle česká stopa vyplula na povrch až po Sansalově zatčení, do té doby se o ní vědělo pramálo. Jeho manželství s Češkou skončilo po několika letech, už v roce 1986 se oženil podruhé, tentokrát s Alžířankou.

Sansalovi je dnes 76 let. Co byste mu popřála? 

Boualemu Sansalovi bude možná dokonce 81 let! Podle jeho francouzského nakladatele Antoina Gallimarda mu byl rodný list vystaven až pět let po narození, takže oficiální údaj nejspíš není pravdivý. Jednak se na sklonku druhé světové války na tehdejším kabylském venkově málokdo staral o administrativu a matriční zápisy, jednak v muslimském světě se na narozeniny neklade takový důraz jako u nás. Někteří ortodoxní vykladači islámu dokonce oslavy narozenin zapovídají. Ale abych odpověděla na vaši otázku: Tak jako všichni, kdo se spisovatelovým osudem zabýváme a jeho kauzu sledujeme od počátku, bych mu přála, aby se co nejdříve vrátil domů, ke svým blízkým. Aby nemusel snášet útrapy věznění. Aby se mohl věnovat tomu, co poslední desetiletí dělal — psaní. Žádný spisovatel či novinář by za své názory a za své psaní neměl sedět ve vězení.