Do krasznahorkaiovské věty se nepouštěj!

Nobelova porota ocenila Lászla Krasznahorkaie „za jeho působivé a vizionářské dílo, které uprostřed apokalyptického teroru znovu potvrzuje sílu umění.“ Chápete, co tím chce říct?
Myslím, že ta charakteristika Krasznahorkaiovy tvorby je velice výstižná. Vizionářský rys v jeho románech můžeme vidět ve více rovinách. Například jsou to postavy, které, ať už s jakýmkoli úmyslem, se stávají určitým symbolem naděje, hledání podstaty života, existence. Nějakým způsobem se snaží uprchnout, uniknout z dané reality do své vize jiného světa, který nepodléhá onomu apokalyptickému teroru neboli realitě současné společnosti, současného světa.

Takže byste to zdůvodnění formulovala podobně?
Ano, uvažujeme-li v obecné rovině, nejspíš bych zmínila hledání podstaty lidského bytí, ale i existence vůbec, když se autor s neuvěřitelnou precizností a detailností snaží proniknout co nejhlouběji k podstatě dané věci.

Český čtenář zná jeho dílo hlavně díky vašemu překladu Satanského tanga. Co je pro vás onou podstatou v tomto románu?
Kromě Satanského tanga jsem přeložila ještě román Od severu hora / Od jihu jezero / Od západu cesty / Od východu řeka (2003, česky 2008). Každopádně musíme přiznat, že z počtu zhruba 20 děl je to malá část, i když podle mého názoru jde o dvě stěžejní díla Krasznahorkaiovy tvorby.
A k Satanskému tangu — v rytmu tanga jako opětovně se uzavírajícího kruhu, ze kterého není úniku, nás uvádí do prostředí blíže neurčeného maďarského venkova, kde v chátrající a nefunkční osadě živoří skupina lidí. Všude panuje zmar, zpustošení, úpadek, které lidé v osadě, v tomto uzavřeném kruhu, sice přijímají za své, jako přirozený stav bytí, přesto touží po změně, které sami nejsou schopni. Prolomit tuto uzavřenost může jen příchozí z vnějšku, v tomto případě dvě postavy, stavějící se do role mesiášů, přičemž i oni jsou vydáni na pospas jiné společenské a politické moci. Z původní beznaděje nakonec není skutečného úniku. Přesto je zde něco, co tuto ponurost staví do jiného úhlu pohledu: absurdita, humor a ironie, které společně poskytují potřebný nadhled a návod k přežití.

Navazuje Krasznahorkai těmito motivy a postupy na konkrétní tradici v současné maďarské literatuře?
V maďarském kontextu patří k nejznámějším současným autorům, stejně tak i v mezinárodním, celosvětovém kontextu patří k nejvíce překládaným současným maďarským spisovatelům. V rámci maďarské literatury je třeba říct, že Krasznahorkai cíleně není členem žádné skupiny spisovatelů nebo hnutí a podobně, je zde jakýmsi „samorostem“. Navazuje sice na domácí prozaickou tradici šedesátých let (zjednodušeně řečeno), ale reaguje na aktuální výzvy maďarské, respektive celosvětové společnosti zejména temnými tóny, jak vyplývá i z úvodní charakteristiky, nesmíme však opomenout už na onen zmíněný humor a ironii. A samozřejmě specifické větní celky a detailní popisy. Toto jsou však zároveň faktory, které — díky kvalitním překladům — dokážou oslovit čtenáře v různých koutech světa. K tomu nepochybně přispívá, že i děj románů se neodehrává jen v Maďarsku, ale od Japonska přes Čínu, Evropu až po USA.

Mimochodem ona vesnice v Satanském tangu nemá žádný název. Odkazuje i tohle k univerzalistickému pojetí Krasznahorkaiových próz?
Ano. I když se děj odehrává na maďarském venkově, který není konkrétně pojmenovaný, lokalizovaný, přesto tu máme typicky maďarskou atmosféru, ale zároveň je tato atmosféra ponurosti a beznaděje natolik obecně lidská, že ji můžeme vnímat v mnohem širší rovině.

Řekla jste, že Krasznahorkai je samorost. Co jako solitér vnesl do maďarské literatury nového?
Apokalyptická linie, beznaděj, únik, to vše je v různých podobách stálicí novodobé maďarské literatury, tedy zhruba od konce 18. století. Nicméně v Krasznahorkaiově pojetí a způsobu vyjádření jsme svědky například silné sugesce, která si nás podmaní a vtáhne do reality díla. V souvislosti se Satanským tangem bych zmínila Franze Kafku, zvláště jeho Zámek, na něhož určitým způsobem navazuje mimo jiné tím, že postavy jsou někomu vydány na pospas, nemají možnost osvobodit se z dané uzavřenosti, pohybují se v realitě plné absurdity.
K sugestivnosti textu a specifičnosti zobrazování významnou měrou přispívají rozsáhlé, barokní větné celky. Ostatně v autorově rodném městě Gyule existuje rčení „vypadáš špatně, do krasznahorkaiovské věty se nepouštěj!“.
Často se jedná o několikastránková souvětí, která mají neuvěřitelně propracovanou strukturu, vzájemnou propojenost, kterou nepochybně vnímá každý pozorný čtenář, ale co všechno je do těchto rysů zahrnuto, jsem si uvědomila až při překládání. Není výjimkou, že celou kapitolu, někdy i celou knihu tvoří jedno souvětí. Tento jazykový fakt je překladatelskou výzvou, neboť čeština se s takto dlouhými větami příliš nepřátelí, jednoduše řečeno je „neunese“, a rozdělení na více samostatných větných celků nepřichází v úvahu vzhledem k toku textu, děje, výpovědi.

Mnozí znají jeho jméno i díky filmovým zpracováním jeho próz Bélou Tarrem. Nejde ale o radikální přetlumočení Krasznahorkaiových textů? Dodívala jste se až do konce toho sedmihodinového opusu, který udělal ze Satanského tanga?
Začnu odzadu. Ano, dodívala a s chutí. Naopak můžu říct, že doba filmu uběhla překvapivě rychle. Čas zde získává jinou, nadčasovou dimenzi, a pokud se jí necháme ovládnout, staneme se její součástí, plynutí děje získá svoji přirozenost. Radikálním přetlumočením bych to nenazývala, podle mého názoru Tarrovo filmové přetlumočení velice věrně vyjadřuje sdělení, povahu, ladění díla.

Tak to bych měl zkusit ještě jednou a být pozornější a vytrvalejší… Ale zpět ke Krasznahorkaiovým literárnímu dílu: zůstává stále aktuální? Nebudou ho mladší generace číst jako něco už trochu omšelého?
Myslím, že ono hledání smyslu bytí v konfrontaci se současnou apokalyptickou realitou dokáže oslovit čtenáře různých věkových kategorií, tedy i ty mladší, pokud mají zájem o náročnější beletrii.

Kterou Krasznahorkaiovu knihu máte vy osobně nejradši?
Obě díla, která jsem přeložila, patří k mým nejoblíbenějším. O Satanském tangu už byla řeč, spíše tedy k románu Od severu hora / Od jihu jezero / Od západu cesty / Od východu řeka: Odehrává se v Kjótu, a jak autor v jednom z rozhovorů zmínil, jeho cílem bylo napsat román bez postav. V současnosti žijící vnuk prince Gendžiho nehledá po vzoru svého předka z 11. století lásku a její naplnění, ale smysl lidského bytí. Hledá proto konkrétní zahrádku v klášterním komplexu, o níž četl, že existuje, ale kterou ve skutečnosti nikdo neviděl. Při hledání a pátrání zahrádku mine a nemá víc šancí ji objevit.