V poslední době odkládám všeho na poslední chvíli

V neděli večer byla udělena Státní cena za literaturu a Státní cena za překladatelské dílo. První získala in memoriam Zdena Salivarová, druhou obdržela překladatelka Anežka Charvátová, s níž uveřejňujeme rubriku „Madlenka“ ze zářijového čísla časopisu Host.

Bolaño, nebo Llosa?

Oba, každý jinak a jindy. Kdyby otázka zněla „García Márquez, nebo Vargas Llosa?“, měla bych jasněji. Určitě Vargas Llosa. I když v poslední době jsem si „Gaba“ (literárně, ne politicky) hodně rehabilitovala, znovu jsem teď přečetla Sto roků samoty v originále a úplně mě uhranul věcmi, které jsem zamlada v českém překladu nevnímala. Bolaña a Vargase Llosu (od něho konkrétně romány ze šedesátých let) můžu číst pořád dokola a nikdy se neomrzí, naopak objevuju nové věci. Bolaño mě fascinuje svou „punkovou energií“, jak říká Patti Smith, skrytým humorem, jazykem i způsobem vyprávění. Vargas Llosa mě okouzlil svými fígly a narativními technikami „totálního románu“, které se mi nikdy nezdály samoúčelné, miluju jeho precizní literární hlavolamy.

Jakou vlastnost nejvíce odsuzujete na druhých? 

Hloupost a aroganci.

Co vás vzrušuje?

Toho je hodně, ale ne všechno hodlám svěřit papíru. Z publikovatelných věcí například číst hispanoamerickou literaturu, šlapat na kole co nejrychleji do kopce s vidinou následného sjezdu, hrát plážák s dobrými kamarády.

Váš největší strach.

Těch je také víc. Namátkou — že mi vypadnou přední zuby. Tím prý trpěl i Bolaño a trápí to v jeho románu Amulet Auxilii Lacouture, která si při řeči pro jistotu zakrývá ústa dlaní.

Na čem jste závislá?

Na věcech, co mě vzrušují. Také na dobré kávě a na seriálech, v nichž můžu poslouchat své nejoblíbenější varianty španělštiny: kolumbijskou, chilskou, mexickou, argentinskou, vlastně všechny možné přízvuky z různých zemí, které se učím rozeznávat a jsem s tím strašně otravná: když někde slyším mluvit španělsky, hned se běžím mluvčích zeptat, odkud jsou, jestli jsem to správně uhodla. A ještě mám ráda červené víno, ale k tomu bych se neměla přiznávat. Cenzurováno. Škrtněte to.

Co potřebujete, abyste byla šťastná?

Rodinu, kamarády, smích, přírodu (hory, lesy), kvalitní četbu.

Váš největší zlozvyk.

V poslední době odkládám všeho na poslední chvíli, dřív jsem naopak měla vždycky všechno hotové s předstihem. Vysvětlovací mánie (vysvětlivky v závorkách). Racionalizace.

Vaše největší extravagance. 

To nevím, to by asi museli říct ostatní. Výstřednost je ostatně dost subjektivní pojem. Měla bych pár věcí, ale to na sebe neprozradím.

Nejpřeceňovanější kniha.

Kým přeceňovaná? Mnou? Mám jednu takovou z počátku dospívání, kterou kdykoli otevřu a kdekoli se začtu, navzdory veškeré své racionální a věkem okoralé povaze se dodnes celá roztřesu a nemůžu se odtrhnout: Jih proti Severu od M. Mitchellové.

Kdy a kde jste byla nejšťastnější?

To nedokážu vybrat, jsem šťastná svou povahou a cítila jsem se na vrcholu blaha mockrát. Když nechám stranou intimní nesdělitelné chvíle, jako narození prvního syna, tak třeba na své první cestě do Chile před deseti lety. Nebo předloni ve francouzských Cévennách, když jsem po zdolání průsmyku Col de la Lusette sjížděla na kole dvacet kilometrů zpátky domů a smála se nahlas. Na chalupě v České Kanadě každé léto. Na všech večírcích s kamarády z vysoké školy, kde si pokaždé namůžu břišní svaly smíchem.

Při jaké příležitosti lžete?

Když nechci ublížit. Hm, to zní jako výmluva. Nevím.

Vaše nejčastěji užívaná slova nebo fráze.

To asi také neumím sama říct, to by možná věděli mí studenti, za která slova mi dělají čárky, že je moc opakuju. Jedna čtenářka mi vyčetla, že často používám slovo „vágní“; v posledním překladu jsem musela mýtit slovo „spousta“. Asi se to mění a přelévá.

Vaše iniciační kniha.

Po mayovkách a foglarovkách Město a psi od Maria Vargase Llosy.

O co jste v životě přišla?

Nevím, zdá se mi, že o nic, jsem spokojená. O rodiče, tatínek mi umřel, když mi bylo čtyřiadvacet. O možnost studovat v zahraničí a cestovat zamlada do vysněných zemí. Ale časem jsem si všechno vynahradila. Nemám pocit, že bych o něco přišla, spíš se mi zdá, že jsem měla vždycky štěstí. Navíc mě spousta (spousta!, zase se mi to slovo vetřelo!) věcí ještě čeká.

Váš nejoblíbenější domácí spotřebič.

Italská konvička na kávu Bialetti.

Co je nejlepší na světě?

Všechno. Každý den něco jiného podle nálady. Kromě idiotů.

Román nebo báseň, ve které byste chtěla žít. 

O tom jsem nikdy neuvažovala. Navíc čtu spíš drastické věci o světech, v nichž bych určitě žít nechtěla. Jsem spokojená ve skutečnosti, imaginární světy je lepší vymýšlet než prožívat. Pokud jsem se někdy ztotožňovala s hrdiny románů, které jsem četla, tak hlavně racionálně (ano, s výjimkou Scarlett O’Hara, to je dodnes zcela iracionální): měla jsem pocit, že myslí stejně jako já, případně jsem s nimi soucítila nebo je obdivovala, ale to neznamená, že bych chtěla žít v jejich světě. Fascinoval mě třeba Martín z Knihy o hrdinech a hrobech Ernesta Sábata, kvůli němu jsem přečetla hromadu věcí o argentinské historii a toužila se do Argentiny podívat. Ne však tam žít.

V čem jste v životě selhala?

Soukromé špinavé prádlo si peru doma. Ve veřejném životě snad žádný zásadní škraloup nemám, pokud vím.

Který spisovatel by měl napsat vaši biografii?

Guillermo Cabrera Infante, Reinaldo Arenas, Roberto Bolaño. Ať to má odpich a je legrace.

Jakou knihu právě čtete? 

La Voluntad del mello (pracovní překlad Životaschopnost pepřovníku) od současné peruánské autorky Kariny Pacheco. Žije v Cuzcu, kde se román také odehrává. Moc ráda bych knížku vnutila nějakému českému nakladateli a přeložila si ji. A kromě toho se v září do Cuzca chystám, poprvé v životě, takže ta četba je součástí cestovních příprav. Hodlám Peru zařadit mezi místa, kde jsem byla v životě nejvíc šťastná.

 

Anežka Charvátová (nar. 1965) je hispanistka, romanistka, překladatelka ze španělštiny, francouzštiny a italštiny.