Děti si teď zakryjí oči

„Knihobot je lichva s papírovou zástěrkou,“ napsala minulý týden na Instagram koreanistka Nina Špitálníková. Rozčílilo ji, že jedna z jejích mnoha knih na téma Severní Korea, v tomto případě Deníky, se prodává za 4 250 Kč, ačkoli jde spíše o sešit než knihu a nemá ani ISBN (původně šlo o doprovodný materiál ke crowdfundingové kampani). Špitálníková na základě toho Knihobotu vyhlásila BOJKOT, ano, majuskulemi, a protože má přes 50 tisíc sledujících, strhla se mela. Ostří kritiky se od cenotvorby rychle obrátilo k podmínkám brigádníků a také k tomu, zda je Knihobot environmentálně uvědomělá firma. Pobouření na sítích se ovšem minulo s tím nejdůležitějším: jak Knihobot systémově pokřivuje knižní trh.  

Pojďme to vzít postupně. Na Knihobotu už Deníky ze Severní Koreje dostupné nejsou, ale na Trhu knih je uživatel laudon nabízí za 5 000 Kč a knihu shání 17 zájemců. Na Aukru byla i s podpisem autorky k mání za 2 990 Kč. S knihami z druhé ruky se zkrátka obchoduje a cenu jako všude jinde utváří hlavně poměr nabídky a poptávky. Je přitom dobré vědět, že v případě Knihobotu naprostou většinu cen neurčuje člověk, ale algoritmus, který pracuje s dostupností knihy a její cenou na jiných místech, ať už v antikvariátech, nebo online knihkupectvích. Špitálníková je populární autorka, Deníky na rozdíl od jiných jejích knih vyšly v malém nákladu a někoho to napadlo už dřív, že by se na nich dalo slušně trhnout. Takže algoritmus je ocenil vysoko, už proto, že Knihobot se knihy vždy snaží prodat za nejvyšší možnou cenu, až postupně ji snižuje. Ruku na srdce, právě to všichni původní majitelé knih chtějí: prodat co nejlépe.

Když jsem před pár lety psal o Knihobotu reportáž, navštívil jsem i jejich centrální sklad. Už tehdy mě šokovalo, v jakém rozměru se vše odehrává. Obrovský regál, kde si brigádníci při přezouvání nechávali boty, ve mně vyvolal dojem, že Knihobot snad prodává i použité tenisky. Viděl jsem i systém přijímání, kontroly a naceňování knih. Bylo zřejmé, že důraz na efektivitu je velký, takže pokud teď vyšlo najevo, že to s sebou nese i rychlostní kvóty pro brigádníky a další motivační metody ze světa korporátního managmentu, není to překvapení.

Knihobot má reputační problém ne proto, že by byl jediný, kdo se k pracovníkům chová jako manažeři v montovnách, ale protože zrovna knihy si spojujeme s přátelským, oduševnělým prostředím. Byli bychom zkrátka radši, kdyby si i brigádníci mohli trochu počíst a manažeři jim k tomu nosili cappuccina se srdíčkem. Knihobotu teď vyčítáme v podstatě to, že nás uvrhl do obvyklého spotřebitelského dilematu, které dobře známe z jiných oblastí: nakupovat výhodně to, co máme rádi, často znamená podílet se na něčem, s čím tak úplně nesouhlasíme. Neopovažujte se dělat ze mě pokrytce, křičí dnes zákazník a firmy na to musí reagovat. 

Týká se to samozřejmě i ekologie. Jeden ze tří původních zakladatelů Knihobotu a jeho současný šéf Dominik Gazdoš v Deníku N s odzbrojující upřímností uvedl, že cílem Knihobotu je prostě prodat co nejvíc knih: „Nikdy jsem netvrdil, že děláme něco ekologického,“ dodal. To je sice pravda, ale jen pokud jde o literu, ne o ducha věci. Marketing Knihobotu ve skutečnosti od začátku stojí na tom, že poukazuje na výhody cirkulární ekonomiky. Věci nemají být jen na jedno použití. Že je to šetrnější k přírodě, to se rozumí samo sebou a přesně tak si to zákazníci Knihobotu vyložili. Právě proto se nyní cítí zrazeni, pokud se dozvídají, že část z knih ve skutečnosti končí v kontejnerech a přinejlepším z nich budou obaly na vajíčka.

Upřímně řečeno, při množství knih, s jakým Knihobot zachází, to nejde jinak, a pokud vím, firma se tím nikdy netajila. Zdůrazňovala samozřejmě, že část neprodejných titulů posílá zdarma do sociálních služeb, protože to zákazník slyší radši. Děti si teď zakryjí oči, ale i v dobrých nakladatelstvích se stává, že čas od času před sklad přistane kontejner a naplní se poškozenými či neprodejnými knihami — třeba i autorů s Nobelovkou, když se nad nimi trh ošklíbá. Pro mnoho nakladatelů je to lepší volba než ležáky vyprodávat v Levných knihách, nikdo aspoň nezjistí, že titul, se kterým chtěli udělat díru do světa, zůstal navždy na paletách a udělal tak akorát díru v rozpočtu. Pokud bychom chtěli jít ke skutečným kořenům toho, proč knižní trh přes všechny eko certifikace papírů a tiskárenské inovace zanechává uhlíkovou stopu jako slon, nevyhnutelně narazíme na nesmyslnou nadprodukci podřadných titulů. A ta jde za nakladateli, ne za Knihobotem. 

Viděno trochu z odstupu, Knihobot je příkladem výborně vymyšleného obchodního modelu, kterému výrazně pomohla pandemie covidu-19. Právě v covidových letech firma začala strmě růst, v roce 2024 už vykázala více než půlmiliardové tržby — a to vše na trhu, který se zdál úplně nasycený. Při celkovém obratu knižního byznysu něco přes osm miliard dělají půlmiliardové tržby z Knihobotu jednoho z nejvýznamnějších hráčů.

A právě až tady začínají skutečné potíže. Zatímco klasické antikvariáty byly kutlochem pro nadšence, efektivita Knihobotu začíná měnit pravidla hry. Jde o to, že v podstatě jakákoli kniha je dnes záhy po vydání dostupná za sníženou cenu. A ta není dána ani tak tím, navzdory všeobecnému přesvědčení, že jde o použité zboží. Cena je nižší hlavně proto, že v případě přeprodeje už není třeba platit autorům ani nakladatelům. 

I tahle mince má dvě strany. Na jedné stojí, že autoři a nakladatelé dostali zaplaceno ve chvíli, kdy se kniha prodala poprvé. Na té druhé je tohle: pokud si čím dál víc lidí bude kupovat knihy z druhé ruky, místo aby šli do knihkupectví, už tak podhodnocené profese na tom budou ještě hůř. Řečeno natvrdo, cirkulární ekonomika je pro spisovatele, nakladatele i knihkupce asi takové terno jako torrenty pro filmový průmysl. Jestliže si knihu půjčíte v knihovně, autorka i nakladatelka dostanou alespoň minimální kompenzaci, ale v případě Knihobotu a všech dalších antikvariátů mají smůlu. Je mi jasné, že zážitek ze čtení to nikomu nezkazí, ale pokud někomu záleží i na férových odměnách těch, kteří za tímto zážitkem stojí, měl by to vzít v potaz. 

Právě to je dnes hlavní systémový problém Knihobotu. Můžeme mít radost, že v Česku vznikla firma, která se pravidelně umisťuje mezi nejrychleji rostoucími ve střední Evropě a postupně expanduje na další trhy. Jenže její rozvoj platí nejen bohatí investoři, ale i pauperizovaní autoři, překladatelé, redaktoři, grafici a tak dál. Řešit v tomto kontextu cenu sešitu bez ISBN nebo časovou dotaci brigádníka na zpracování jedné knihy je sice mediálně vděčné, protože snadno uchopitelné, ale z hlediska skutečného systémového problému úplně okrajové.

Reputační problém Knihobotu dnes spočívá hlavně v tom, že firma s více než půlmiliardovým obratem nevrací nic do oboru, který jí umožnil vyrůst: nesponzoruje, nekultivuje, needukuje, nerozvíjí kompetence, nepomáhá, pouze co nejvíc a co nejefektivněji prodává. Ukazovat jména nejpomalejších brigádníků na informační tabuli tak nakonec může sloužit hlavně jako výmluvný detail mentality, od které už osvícenější podnikatelé upustili. Pro Knihobot by tohle měl být budíček stát se trochu lepší a zodpovědnější firmou, která si uvědomuje, že je součástí ekosystému, bez kterého by neprodala ani Tak pravil Václav Klaus za 59 Kč.