Konzervativní myslitelka i revolucionářka

Hannah Arendtová pronikala do českého prostředí pomalu a dlouho jen zprostředkovaně. Je to logické, její první velké dílo, Původ totalitarismu (1951, česky 1996), svou kritikou sovětského stalinismu efektivně zablokovalo její cestu k českému čtenářstvu. Významným zprostředkovatelem byl Jan Patočka a jeho Kacířské eseje (1975), které Arendtovou interpretovaly spíše konzervativně. Biografie Elisabeth Young-Bruehlové mimo jiné ukazuje, že vnímat Arendtovou jako konzervativní myslitelku je přinejmenším nepřesné, ostatně podobně jako vnímat ji jako myslitelku liberální. Ještě jako doktorandka začala Young-Bruehlová psát životopis své učitelky jen několik málo let po její smrti. Jejím cílem bylo „ukázat historická východiska jejích generalizací, konkrétní zkušenosti, které podněcovaly její myšlení, přátelství a lásky, jimiž žila, a způsob a styl jejího myšlení“. Ačkoli filosofický portrét Arendtové je občas až příliš intimní, vykreslený z příliš velké blízkosti a postrádající kritický odstup, ve svém celku se jedná o pozoruhodnou intelektuální biografii jedné z nejzajímavějších postav politické teorie a filosofie 20. století.

Pečeť nebeského krále

Arendtová se narodila do prostředí vzdělané židovské buržoazie a její rodiče politicky tíhli k sociální demokracii. Byla nadaným dítětem, které brzy ztratilo otce, a později svéhlavou teenagerkou. Ačkoli Young-Bruehlová výslovně prohlašuje, že nechce psát svou knihu jako poutavý obraz doby, přesto nám dává nahlédnout do zaniklého prostředí středoevropského židovstva, kulturního života výmarského Německa, poválečného intelektuálního New Yorku, ale i do života na útěku mezi tím vším.

V roce 1924 začala Arendtová studovat teologii na univerzitě v Marburgu, kde se seznámila s Martinem Heideggerem, s nímž záhy navázala milenecký vztah. Vztahy s dalšími dvěma důležitými učiteli jejího mládí, filosofem Karlem Jaspersem, u něhož psala disertaci o lásce u svatého Augustina, a sionistou Kurtem Blumenfeldem, který „podněcoval její smysl pro vlastní židovskou identitu“, zůstaly na rozdíl od toho s Heideggerem vřelé po zbytek života. A přece to nakonec byl právě „nebeský král v říši myšlení“, jak o něm mladá Arendtová napsala, kdo jí vtiskl svou filosofickou pečeť, třebaže to z biografie Young-Bruehlové přímo nepoznáte. Autorka ostatně v předmluvě k druhému vydání z roku 2004 poznamenává, že vzhledem k tehdy nedostupné korespondenci mezi milenci její kniha podceňuje Heideggerův vliv na Arendtové myšlení. Ten je ovšem patrný jak z Arendtové disertace a její první knihy o Rachel Varnhagenové, vzdělané Židovce osvícenské doby, tak z nedokončené trilogie Život ducha (1977—1978, česky 2001 a 2022), v níž se Arendtová ke konci života vrátila k filosofii.

Po Heideggerově vstupu do NSDAP s ním Arendtová přerušila styky. Znovu se setkali až po sedmnácti letech. Jeho nacistickou etapu mu odpustila, veřejně jej hájila a udělala mnoho pro uvedení jeho filosofie do Spojených států. Heidegger na druhou stranu o její dílo větší zájem nejevil, nikdy o ní nenapsal ani slovo a veřejné uznání její osoby nesl nelibě. Jak poznamenává Young-Bruehlová, „chtěl z ní mít spíš Múzu než někoho sobě rovného“, a jejich vztah pro něj vždy zůstal vztahem ženatého staršího profesora a o sedmnáct let mladší židovské studentky. Heideggerova nacistická etapa bývá buď omlouvána jeho filosofickým dílem, nebo považována za nesmazatelnou skvrnu ulpívající na jeho díle i odkazu. Tento dualismus je falešný — Heidegger byl zároveň velkým filosofem a nacistou. Jeho myšlení je však možná víc než nacismem poznamenáno mandarínstvím, povýšeností a elitářstvím. Ve vztahu k Arendtové působí jeden z největších filosofů 20. století hlavně jako misogynní hlupák, který nedokázal veřejně ocenit přínos své nejtalentovanější žačky.

Politická teorie

Young-Bruehlová naznačuje, že právě pozdní Život ducha, v němž se Arendtová vrátila k tradičním filosofickým tématům, představuje do značné míry klíč k jejímu myšlení. Biografka nepopírá, že po velkou část života o sobě Arendtová mluvila jako o politické teoretičce a označení filosofka odmítala kvůli přezíravému postoji, který podle ní filosofie zaujímala k politice. Skutečností je, že někdy byla spíše tím a jindy oním, oba postoje spojovala a žádný jediný vstup do jejího díla neexistuje, spíše do něj vedou různé cesty.

Jednou z těch významných jsou právě zkušenosti s politikou. Ty Arendtová nabírala od nástupu nacismu v rámci politiky židovské: pracovala pro Německou sionistickou organizaci, pomáhala lidem, kteří z Německa prchali, po svém vlastním útěku (přes Prahu) působila jako výkonná tajemnice pařížské pobočky Alije mládeže. Její postoj k sionismu se měnil, vždy však byl spíš otevřený než šovinistický. Revizionisty z Irgunu a Lechi označovala za „židovské fašisty“ a odmítala jak návrhy na přesídlení arabského obyvatelstva, tak židovský stát, v němž by většinoví Arabové měli status menšiny. Chtěla stát, který by mezi většinou a menšinou nerozlišoval, a v roce 1948 podporovala kampaň Judy Magnese za vytvoření dvojnárodnostního státu v Palestině.

S manželem Heinrichem Blücherem, bývalým spartakovcem a účastníkem německé revoluce, který se sice od komunismu odrodil, přesto učil Arendtovou smyslu pro revoluční praxi, prošli po pádu Francie několika tábory, v nichž se formovaly zárodky myšlenek, později artikulovaných v Původu totalitarismu. Na rozdíl od méně šťastných se jim pak podařilo utéct ještě jednou, tentokrát do Spojených států.

Politika pro ni nebyla nikdy jen abstraktní kategorií, i když to tak z některých jejích filosofičtěji laděných textů mohlo vypadat. Mezi lety 1933 a 1951, kdy Arendtová dostala ve Spojených státech občanství, byla osobou bez státní příslušnosti a toto období zanechalo výrazné stopy v jejím uvažování o politice. A nejspíš se také podepsalo na jejím příklonu k sionismu, který pro ni znamenal hlavně přijetí židovské identity a odmítnutí asimilace. Negativní postoj k židovskému asimilacionismu ostatně přibližuje už zmíněná kniha o Rachel Varnhagenové, kde se ve vztahu k sociálnímu vyloučení objevuje Arendtové rozlišení na pária versus parvenu: parvenu je člověk, který se snaží začlenit do většinového prostředí, zatímco pária přijímá svou vyčleněnost a nese ji s hrdostí.

Tři díly Původu totalitarismu zajistily Arendtové postavení respektované politické myslitelky také proto, že se trefila do vrcholící studené války. Ovšem nebyla vůbec typickou studenoválečnicí, jak naznačuje její nejen dobově poněkud přehlížený druhý svazek o imperialismu. Jak obtížné bude zařadit ji, potvrdily i tři její knihy, které vyšly v letech 1958—1962: Lidská podmíněnost (česky 2007 podle německého vydání jako Vita activa), Mezi minulostí a budoucností (česky 2002) a O revoluci (česky 2012), všechny psané, jak upozorňuje Young-Bruehlová, veskrze esejisticky. Ostatně v akademické sféře byla Arendtová dobrovolně outsiderkou. Odmítala vybrat si jednoznačně obor a později říkala: „Vlastně jsem se nikdy nechtěla stát profesorkou.“ Nepovažovala se za filosofku, nebyla ale ani politickou vědkyní — na to jí chyběla patřičná metodologie. Zájem o metodologické otázky se u ní vůbec vyznačuje pozoruhodnými vhledy spíše než systematickou povahou: třeba tvrzení, že kauzalita není v oblasti historických a politických věd užitečnou kategorií, protože „událost vysvětluje svou vlastní minulost, ale nikdy z ní nemůže být odvozena“.

To se týká už jejího pojetí totalitarismu, v jehož rámci došla k závěru, že „tím, čím se totalitní forma vlády principiálně odlišovala od všech ostatních, byly koncentrační tábory“. Možná i kvůli vlastní táborové zkušenosti dospěla k této příliš ostré dichotomii občanské svobody versus koncentračního tábora. Zastřešující smysl totalitárních ideologií přehnaně vykládala teleologicky a zcela přehlížela momenty náhody, improvizace a roli institucí. Na rozdíl od mnoha jiných dobových teoretiků totalitarismu jejím ideálem nebyla tehdejší americká demokracie, ale systém rad či sovětů. V nich viděla krystalizaci politična, jakési opakování idealizované agory athénské polis. A paradoxně také hráz proti sociální sféře, k níž chovala hlubokou nedůvěru.

Nikdy jsem to nevěděla

Na otázku po své politické pozici, zda je spíše konzervativní, nebo liberálka, Hannah Arendtová jednou odpověděla: „Nevím. Opravdu nevím a nikdy jsem to nevěděla. A myslím, že jsem nikdy žádnou takovou pozici nezastávala. Jak víte, ti na levici si myslí, že jsem konzervativní, a konzervativci někdy mají za to, že jsem nalevo nebo že jsem nonkonformní nebo bůhví co. A musím říct, že mě to vůbec nezajímá. Nemyslím si, že něco takového může přispět k vysvětlení skutečných otázek tohoto století.“ Její nadšení pro systém rad by ji řadilo spíš na levici, její odpor k politizaci sociálních sfér zase napravo. Za reportážního Eichmanna v Jeruzalémě (1970, česky 1995) si vysloužila nejedno obvinění z antisemitismu ze strany amerických židovských organizací, její nepříliš šťastné odmítání rasové integrace v amerických školách zase pobouřilo liberály.

Pokud by některý z jejích ideálů mohl vést k přemostění tradičních dichotomií, byl by to její republikanismus. Republika coby politické společenství, jehož příklad nalezla v USA, představovala politický ideál, na němž se může shodnout pravice a levice. Nic na tom neměnila skutečnost, jíž si Arendtová byla dobře vědoma: že „základní rozpor této země [USA] představuje politická svoboda v kombinaci se společenským ujařmením“. Intelektuální úsilí věnované snaze podržet republikánské principy 18. století proti silám nesvobody i neduhům masové konzumní společnosti, díky němuž mohla Arendtová „zůstat současně konzervativní myslitelkou i revolucionářkou“, je přes všechna svá klopýtnutí dodnes intelektuálně obdivuhodné a politicky inspirativní.