Jak svět zapomíná na básnířky

Zavřela kufr, po točitých schodech sešla do kuchyně a vyhlédla na terasu: ano, zahrada už se probouzí. Z krbové římsy sebrala fotku z loňské svatební cesty kolem světa a naposled vyšla na ulici. Z útulného, uzounkého domku v Greenwich Village, kde strávila necelý rok, se stěhuje do stavení na rozlehlé borůvkové farmě Steepletop u městečka Austerlitz. Život v jedné z nejstarších a nejživějších čtvrtí New Yorku jí budou od nynějška připomínat dvě piana, tisíce knih a busta Sapfó v rohu prostorné jídelny. Je jaro 1925.

Jaro

Proč vracíš se zas, dubne?
Krása nestačí.
Už mě neumlčíš ruměncem
lepkavých lístků v rozpuku.
Vím, co vím.
Slunce mě pálí do krku, když dívám se
na stonky krokusu.
Půda pěkně voní.
Smrt, jak zdá se, neexistuje.
Jenže o čem to svědčí?
Červi nežerou lidem mozek
jenom pod zemí.
Samotný život
není nic,
jen prázdný šálek, schodiště bez koberce.
Nestačí, že každý rok z tohohle kopce
sejde
jak pitomec šveholící duben a rozhazuje kytky.

 (ze sbírky Second April / Druhý duben, 1921)

Toho roku Edna St. Vincent Millay oslavila třiatřicet a byla už celebrita: na kontě měla několik básnických sbírek a divadelních her, její sonety vycházely i v časopisech jako Vanity Fair, jako vůbec první žena získala Pulitzerovu cenu za poezii, někteří ji označovali za mistryni sonetu a jiní (u nás například anglista Otokar Vočadlo) za „americkou Sapfó a nejčtenější básnířku současné Ameriky“. Účastnila se autorských čtení, jež byla často vyprodaná, vystupovala na podporu práv žen a svými milostnými eskapádami s ženami i muži budila obdiv i pohoršení. Když však v roce 1950 nedlouho po nešťastném pádu ze schodů zemřela, zůstaly po ní jen nezaplacené účty a dluhy a na dalších padesát let se na ni téměř zapomnělo.

Edna St. Vincent Millay se narodila 22. února 1892 v Rocklandu ve státě Maine — prostřední jméno St. Vincent dostala na počest stejnojmenné newyorské nemocnice, kde zachránili jejího strýce. Od rozvodu rodičů Ednu vychovávala jen matka Cora Buzelle, vyučená kadeřnice a později soukromá zdravotní sestra, která všechny své tři dcery vedla k poezii, hudbě a nezávislosti. Psát a publikovat Edna začala už na střední škole — za nejúspěšnější báseň „Renasence“ (Obrození), s níž se v roce 1912 přihlásila do soutěže The Lyric Year, získala stipendium na soukromé vysoké škole Vassar College, tehdy určené výhradně ženám. Za holdování kartám, cigaretám a alkoholu jí sice několikrát hrozilo vyloučení, jako přispěvatelka do školního časopisu a oblíbená studentka však trestu vždycky nakonec unikla. Na Vassar College se seznámila s feministickými myšlenkami, začala psát první dramatické texty a navázala také několik milostných vztahů se spolužačkami.

Čarodějnice

Ani rudé, ani bledé líce —
celá má nikdy nebude,
pohádky učily její ruce,
z valentýnky zná polibek.

Vlasů má víc, než je potřeba,
ta zář mě v slunci oslepí!
Její hlas — barevná ozdoba
anebo schody do moří.

Kolik jen může, dává lásky,
kam půjdu, ona půjde též,
však pro žádného tady není,
celá má nikdy nebude.

(ze sbírky Renasence: and other poems / Obrození a jiné básně, 1917)

Po promoci se Edna St. Vincent Millay přestěhovala do New Yorku, kde zažila konec první světové války a začátek bouřlivých dvacátých let. V roce 1919 vznikla její hra Aria da Capo, kterou uvedlo divadlo Provincetown Playhouse během „Sezony mladých autorů“ spolu s díly Eugena O’Neilla nebo Wallace Stevense. O dva roky později pak „u příležitosti padesátého výročí založení Sdružení absolventek Vassar College“ píše své první veršované drama, The Lamp and the Bell (Lampa a zvon), v němž otevřeně oslavuje lásku mezi dvěma ženami, (Sněhurkou) Biancou a (Růženkou) Beatrice. Tehdy kontroverzní téma zpracovala jako renesanční hru, v níž nechybí snad žádný z klasických prvků — slib nehynoucí lásky, hrdinský skutek či tragický zvrat. 

V letech 1920 až 1922 Edně vyšly v rychlém sledu hned tři různorodé básnické sbírky. Název první, A Few Figs From Thistles, sice provokativně odkazuje na biblický citát o „hroznech z trní a fících z bodláčí“, zkoumá však ženskou sexualitu a touhu. Z druhé sbírky, nazvané Second April (Druhý duben), je znát poválečná deziluze, a třetí, The Ballad of the Harp-Weaver (Balada o tkadleně s harfou), se věnuje mimo jiné sociálním tématům a autorce vynesla Pulitzerovu cenu.

Po svatbě s ovdovělým nizozemským obchodníkem Eugenem J. Boissevainem se Edna St. Vincent Millay přestěhovala na již zmíněnou farmu Steepletop, kde se i nadále věnovala tvorbě. V roce 1927 zde napsala libreto k opeře skladatele Deemse Taylora The King’s Henchman (Králův služebník), které si u ní objednala newyorská Metropolitní opera. „Nejlepší americká opera“ (podle The New York Times) se úspěšně hrála tři sezony, operní soubor s ní absolvoval turné po Spojených státech a jako první živou operu ji odvysílal i rozhlas. Třicátá léta však do života Edny přinesla velké změny — na jednu stranu dosáhla literární slávy, o jaké se dnes básnířkám a básníkům může jen zdát, na druhou stranu kvůli duševnímu i fyzickému vyčerpání a kvůli bolestem po vážné autonehodě propadla barbiturátům a morfinu. V roce 1931 přesto vydává své dodnes nejoceňovanější a nejprodávanější dílo, sbírku Fatal Interview (Osudové setkání). Soubor dvaapadesáti sonetů o vášni, touze i deziluzi byl přitom inspirován jedním z milostných vztahů, kterých Edna v otevřeném, a přece stabilním manželství zažila několik.

Láska není vše (Sonet XXX)

Láska není vše: nesytí, nenapojí,
neosvěží a neschová tě před deštěm,
tonoucího v moři nikdy nezachrání:
tone, plave, tone, znovu, zas a ještě.
S láskou souchotinář nenabere dech,
nečistí krev, zlámanou kost nenarovná,
vždyť se smrtí se druží mnohý z těch,
kdo v tuhle chvíli nedostatek lásky má.
Kdoví, až jednou přijde těžká hodina,
zlomená o úlevu budu žádat,
po tom, co stalo se, já touhou ztrápená
budu chtít tvoji lásku za klid prodat,
za jídlo třeba směním tuhle krásnou noc.
Může se to stát. Ale nevěř tomu moc.

Po vydání sbírky sonetů se Edna St. Vincent Millay vydala na dlouhou šňůru po univerzitách, divadlech a knihovnách. Na její vystoupení se stály fronty a sama autorka je podle všeho pojímala jako dramatická představení. Vyprodaná autorská čtení jí přinesla také finanční úspěch a zajistila spolupráci s rozhlasem.

Koncem třicátých let Edna dokončila intelektuální veršové drama Conversation at Midnight (Půlnoční rozhovor) a anglický překlad Baudelairových Květů zla, na němž spolupracovala s Georgem Dillonem. Po ztroskotání jejich milostného vztahu však upadla do deprese, z níž se už nikdy zcela nevzpamatovala. Na jejím duševním stavu se podepsalo i několikaleté cestování, poranění páteře při autonehodě v roce 1936 i nástup fašismu v Evropě, který těžce nesla zejména poté, co rodnou zemi jejího muže obsadila německá armáda. Kdysi přesvědčená pacifistka se pak jako jedna z nemnoha amerických autorek a autorů veřejně vyslovila pro vstup Spojených států do války.

Později se dokonce rozhodla pro spolupráci s Writer’s War Board (Válečnou radou spisovatelů) a podílela se na psaní textů na podporu americké vlády a armády. Koncem roku 1942 pak pro The New York Times Magazine napsala text o vypálení obce Lidice, který se stal základem epické skladby „Murder of Lidice“ (Vyvraždění Lidic). Dočkala se sice mnoha časopiseckých vydání, rozhlasové adaptace i vydání na gramofonové desce, literární kritika ji ovšem smetla jako laciný aktivismus.

Po válce toho již Edna St. Vincent Millay napsala jen poskrovnu. Když 19. října 1950 zemřela, byla sice ještě slavná, literární obec však její poezii vnímala jako přežitek. Ty, kteří ještě ve dvacátých letech oceňovali její převážně rýmované básně a veršová dramata, s příchodem modernismu přestala zajímat; v době ekonomické krize sonet působil jen jako romantický kýč. Dojem, že jsou autorce bližší spíš rétorické proklamace než skutečná poezie, pak během druhé světové války umocnil její podíl na státní propagandě, a poválečná kritika ji tak začala přehlížet. Nový zájem o její tvorbu přinesla až feministická literární teorie a historie na přelomu tisíciletí, především životopis od americké profesorky Nancy Milford. V roce 2022 vyšel také autoritativní výbor básní, který obsahuje i následující, do nedávna téměř neznámý „autoportrét“ Edny St. Vincent Millay.

E. St. V. M.

Vlasy — pořád pevně věří — zrzavé.
Nevýrazné oči odrážející
dětinský zájem,
který nejde statisticky
vypočíst.
Velká ústa,
neřestná,
zatrpklá rouháním.
Dlouhý krk,
kterým jí jednou
zakroutí.
Tenké paže,
v létě s leopardím
vzorem z pih.
Drobné tělo,
neokázalé,
které však,
kdyby v módě bylo chodit bez šatů,
bylo by stejně elegantní
jako ostatní.

(z dopisu Edmundu Wilsonovi, 3. srpna 1920)

Za přehlédnutí překladu básní děkuji Anně Štičkové.