Slabost a zbabělost nepatří jen antihrdinům

Váš hrdina Oskar Ed nemá tvář. Proč?
Postava Oskara Eda vznikla v mé volné grafické tvorbě ještě na vysoké škole. Když jsem hledal námět na komiks, objevil jsem ji na jednom ze svých grafických listů a zvláštně se mnou zarezonovala. Najednou jsem kolem ní viděl celý příběh. To, že neměla standardně definovanou tvář, bylo příběhem samo o sobě. Mělo to v sobě interpretační bohatost, kterou vlastně hledám a snažím se ji cíleně budovat. Proto byla jakoby mottem/shrnutím toho, o co se v komiksech snažím. Je to o síle nevyřčeného.

Vy o Edovi v nadsázce nemluvíte jako o postavě, ale jako o herci. Je hrdinou každého vašeho komiksu, ale každý z nich je samostatným dílem…
Když jsem v něm pro mě objevil tu zmiňovanou bohatost, ztratil jsem zájem o hledání vizuálních podob dalších možných hlavních hrdinů. Z mého pohledu jsem se dostal k podstatě charakteru. Už nebyl důvod ho v další knížce vykreslovat s knírem, pleší nebo ostře řezanou bradou alfa samce. To všechno jsou povrchní věci a já jsem se ve svých představách snažil dostat pod ten povrch. Ten je pro mě klíčový. Může si dát na svou tvář jakýkoliv make-up, jakoukoliv další masku, ale ta zůstane jen jakýmsi vnějším znakem, který by strhával pozornost. V neposlední řadě je to o tom, že naše tvář je jediná (pokud nevyužijeme služeb zrcadla), kterou ve svých životech nevidíme. Na druhou stranu vidíme všechny ostatní a samozřejmě v nich máme ambici číst. A ta abstrakce vnímání naší tváře je tak široká a nabízí tak bohaté možnosti, že jsem se do ní zamiloval. Oskar Ed nemá typickou vlnku ve vlasech jako Superman, ale její absencí získal superschopnost být kýmkoliv.

Vaše předchozí komiksy vyprávěly o narušeném Oskarově dětství, nebo přesněji o narušených vztazích, ve kterých vyrůstá. V poslední knize je ale dospělý, poprvé tu stojí sám za sebe, i když pořád podobně zraněný, úzkostný, osamělý. Co bylo tím prvním impulsem, inspirací tentokrát?
Chtěl jsem vyprávět příběh člověka, který se necítí doma ve světě, který ho obklopuje, a marně v něm hledá své místo. Touží být jeho součástí, začlenit se do něj a být z pohledu okolí normální. Kontrast velké touhy a neschopnosti ji realizovat je přesně ten moment, který mě zajímá. Samozřejmě je tam vztah k předchozí knížce a nezastírám, že věci, které se hlavnímu hrdinovi dnes dějí, mají příčinu v jeho minulosti, která mu nastavuje určité limity v jeho jednání. Nehledal jsem nějaký návod nebo ponaučení, jak takové neradostné situaci čelit. Chtěl jsem tomu proniknout pod kůži, zkoumat možná s anatomickým zájmem, co se v takové situaci honí hlavou. Obracet si to v rukou a dívat se na to z různých úhlů, jako když zkoumáte zajímavý samorost objevený v lese.

Ale proč a čím vás ty neradostné situace tak zajímají?
Zajímá mě naše slabost či zbabělost. Těchto vlastností mám v sobě víc než vody. Síla a úspěch jsou v mém světě maska, kterou si nasazujeme na našich sociálních sítích. Spíš než napnuté svaly mě zajímá, co vedlo člověka k tomu, aby je získal. Kde byl ten moment strachu nebo příkoří, který se mu stal, že ho to dovedlo až k tomu, aby se ocitl na obálce sportovního časopisu. Pod těmi svaly to je někde schované. Možná je v jeho životním příběhu ten zlom i uvedený, aby byl zdůrazněn ten růst, ta heroická gradace. Ale to je příběh, který mě vlastně nezajímá. Já ten svůj fokus vidím v jedinečném momentu v minulosti, kdy se to lámalo. V té slabosti a v tom, jak na ten moment reaguji, co cítím. Ta jedna sekunda může mít podobu třísetstránkové knížky.

Proč právě slabost, zbabělost?
Asi proto, že jsou to vlastnosti, které se spíše připisují záporným hrdinům. To je možná i důvod, proč si je složitěji dokážeme přiznat, když je identifikujeme u sebe. Máme sklony je zatajovat. A to je přesně ten moment, kdy se začínáme vzdalovat pravdě o sobě samém.

Často zdůrazňujete, že vaše tvorba není autobiografická, že jste měl šťastné dětství, máte pěkný vztah s rodiči i se svými dětmi. Přitom to, jak dokážete komiksově ztvárnit pocity úzkosti, osamělosti, je velmi sugestivní, až fyzicky nepříjemné. Přiznám se, že z Mého nejlepšího přítele jsem byl emocionálně dost rozhozený, tak mě napadá: Jak vy prožíváte psychické stavy, o kterých ve svých komiksech vyprávíte?
Vždycky říkám, že člověk nemusí být vrah, aby psal detektivky. Ano, ty příběhy nejsou řetězcem skutečných událostí z mého života. Každému z nás však bylo dopřáno zažít momenty radosti, zklamání, strachu, pohrdání, nespravedlnosti a podobně. Odlišujeme se jen v tom, v jaké intenzitě a kadenci nás náš životní příběh vystaví. Ale každý odstín už vlastně všichni známe, takže je to poměrně jednoduché. Vyberete si ze zásuvek vlastních zážitků emoci, kterou daná situace/příběh potřebuje, a rozvinete ji, jako když skladatel rozvíjí melodii, na které pracuje.
Celou tu dobu se v tom ale snažím být co nejpoctivěji ponořený. A médium komiksu vám na to během tvorby dává rozhodně dostatek času. Něco z toho všeho někde hluboko ve mně ale určitě bude. Možná je to něco vytěsněného, ale pod povrchem stále přítomného, protože mě to tak přitahuje. A pozornější čtenář to možná v těch knihách objeví dřív než já. V každém případě se snažím být k hlavnímu hrdinovi a k tomu, co v příběhu zažívá, maximálně empatický. Ne proto, abych ho nakonec dokázal obhájit v jeho konání, spíše proto, abych se na moment stal jím. Chtěl bych být s ním chybující i v situacích, kdy bych asi v reálném životě reagoval jinak.

Už dvakrát jste zmínil nějaký pro život určující moment. Existuje takový určující inspirační moment v případě vaší aktuální knihy?
Nevím, jestli dokážu identifikovat jeden konkrétní příběh/osobu. Může to být permanentně smutný člověk, kterého potkáváte každý den cestou do práce. Může to být pohled na člověka, který měl na první pohled v životě méně štěstí než vy. A v ten moment si kladete otázku: Proč asi? Jaký je řetězec jeho životních rozhodnutí, která ho dovedla až tam, kde je dnes? Nemusí být hrdinou, který právě vynesl dítě z hořícího domu, aby měl vaši pozornost.

Váš komiks jsem pochopil jako pouť Oskara Eda očistcem, zásvětím, limbem… po jeho sebevraždě. Což je samozřejmě jen jedna z možných interpretací. Zároveň to k tomu svádí — setkáváme se s variací Vergilia, jakýmsi Radem Kosem, který Oskara provádí podivným podsvětím, možná jeho nevědomím. Je to záměrné, myslel jste při tom třeba i na Dantovo Peklo?
Když pracuji na knize, snažím se budovat vícero interpretačních linek. Chci vědomě připravovat prostor pro čtenáře a jeho osobité vnímání příběhu. Je to vzájemná hra, do které musí být ochoten vstoupit. Jinak bude na konci knížky mimořádně zklamaný. Možná bych to přirovnal k jakési detektivce, kde během cesty dávám čtenáři různé interpretační klíče. Čtenář je může objevit, nebo je dokonce může úplně přehlédnout a minout. Přirovnal bych to možná i k nějakým majákům, které jsou na té cestě příběhem rozmístěné, aby nezabloudil. Ale ta tma mezi nimi je zóna, která patří výhradně konzumentovi díla a vykreslí se každému v jiné podobě. Mojí úlohou jako autora je vytvořit mu jakýsi prostor a hrací pole, ve kterém se chce pohybovat. Baví ho v něm bloudit a objevovat, možná dokonce kousky sebe samého. Pokud to neuděláte správně, můžete přijít i o čtenáře, který je ochoten takovou hru spolu s vámi hrát. Za každých okolností se ho ale snažím nepodceňovat. Nemám ambice být v našem vztahu ten nejchytřejší. Jestli čtenář odchází z našeho setkání bohatší, než do něj vstoupil, celé to stálo za to. Nebudu si proto přisvojovat vaše Dantovo Peklo, které jste tam objevil. Postačí mi radost, že ho tam vidíte.

Zároveň se mi zdá, že Můj nejlepší přítel je mnohem mnohoznačnější než vaše předchozí komiksy. V Mém největším snu se čtenář ještě mohl opřít o celkem jednoznačnou interpretační linku narušených rodinných vztahů a vcelku jasně je v tom komiksu oddělená realita a snové stavy, do kterých se malý Oskar utíká. Řekl si o to ten námět nebo je to i autorský záměr a už se prostě nechcete se čtenářem mazlit?
To, co popisujete, je jednoznačný fakt. Byl to záměr, se kterým jsem do projektu vstoupil. Chtěl jsem pro sebe prozkoumat hranice takového přístupu. Je to zároveň rozhodnutí, kterým jsem asi o něco zmenšil množství potenciálních čtenářů, na které kladu ještě větší nároky než v minulosti. Snažil jsem se do toho ale vstoupit co nejpoctivěji, jak mi to mé schopnosti dovolily. Rozhodně jsem nechtěl být pomyslným zpěvákem, který vystrčí mikrofon směrem k divákům na začátku koncertu, nechá je celý koncert zpívat samotné, aby potom na konci spokojeně odkráčel z pódia. Vnímám v tomto přístupu autorskou zodpovědnost. Rozhodně za sebou nechci zanechávat stovky dezorientovaných čtenářů, kteří budou mít pocit, že jsem je okradl o hodiny života, které v dobré víře obětovali. I sázky na mé straně jsou v tomto podniku přirozeně nemalé. Těch x let života, které jsem tomu projektu dal, má i pro mě nezanedbatelnou hodnotu.
Musím na tomto místě ocenit i odvahu vydavatelství Lipnik, které do tohoto komiksu šlo s tímto vědomím, s vykročením opačným směrem, než je nějaký komerční kalkul. Chtělo to skutečnou odvahu.

Můj nejlepší přítel je plný zrcadlení, dvojníků, v podstatě všechny — až asi na dvě — postavy nesou jméno, které je přesmyčkou jména Oskar Ed. Nechci, abyste čtenářům interpretoval vlastní komiks, spíš by mě zajímalo, čím vás ten motiv přitahuje?
Tady se asi už dostávám na velmi tenký led, kde bych nechtěl čtenáře obrat o to dobrodružství vlastní interpretace. V každém případě držíte jeden z důležitých klíčů, který v knížce na čtenáře čeká. Mimo jiné se, podobně jako v předešlých knížkách, v ději vracejí různé motivy, které na sebe berou významy, a jejich opětovné objevování v ději není samoúčelné. Nesou poselství a význam, které mají ambici se v klíčových situacích vynořit a upozornit vás na něco, co by vám pokud možno nemělo uniknout. Nekladl bych ale na sebe nějaké přehnané nároky v tom smyslu, že je nutné je hned na první pokus rozklíčovat. Pokud se most propojující můj záměr se čtenářem nakonec v nějaké situaci nepostaví, může to být nakonec má autorská chyba. V každém případě bych se jí neměl dopouštět příliš často, abych úplně neztratil čtenářovu pozornost a případnou radost z naší hry. Pokud si samozřejmě čtenář vybuduje své vlastní myšlenkové mosty, které jsou z jeho pohledu funkční a obohatí mu jeho zážitek, nevidím důvod, abych je sobecky bořil ve snaze prosadit svou vizi. Úspěchem umělce je z mého pohledu vytvořit podnět. Přimět člověka k uvažování. Pokud to dílo nedokáže, je mrtvé.

Dobře, nechme už váš aktuální komiks čtenářům. Popsal byste trochu vývoj svého autorské stylu? Při čtení vašich komiksů se mi asi nejčastěji vybavoval Charles Burns, Chris Ware, David B. Ale není to jen komiks, paralely k vašemu komiksu lze najít v Borgesovi nebo Jodorowském, noirová atmosféra připomíná filmy Davida Lynche, hororové grafiky Františka Štorma…
Ve většině jmen jste se nespletl. Je to rozhodně tvorba, která u mě rezonuje, a předpokládám, že tomu tak bude i u čtenářů, kteří sahají po mých knížkách. Například Jimmy Corrigan od Chrise Warea je pro mě kniha, kterou čtu téměř každý rok. Výtvarně jsme asi na trochu jiných stranách barikád, ale naše perspektivy směrem k tomu, co nás oba zajímá, asi budou velmi podobné. Možná bych uvedl ještě Daniela Clowese. Na Vysoké škole výtvarných umění jsem chodíval do naší knihovny, kde jsem si pravidelně půjčoval k nahlédnutí encyklopedii komiksu, ve které byla jedna stránka z jeho díla jménem Jako sametová rukavice odlitá ze železa. Ten komiks jsem četl až o mnoho let později. Ale jedna stránka, která tam byla otištěná, křišťálově čistě definovala, jaký komiks bych chtěl dělat a vlastně číst. Myslím, že to byl moment, který mě výrazně poznamenal do budoucna.

Při tvorbě svých komiksů nejdřív celou knihu nakreslíte, necháváte si místo pro bubliny a text vpisujete zpětně. Jak jste k takovému postupu dospěl? Znamená to, že máte ty jednotlivé kapitoly nebo celé dílo rozmyšlené dopředu tak detailně?
Když začínám práci na knize, musím mít jasnou představu, odkud jdu, o čem to bude a kam chci na konci dospět. To, o čem to bude, je ale často právě pocit, který chci vyvolat. Pocit, který tam chci mít přítomný. Jde o pár vět a několik stránek s náčrtem klíčových situací. A potom je tam velký podíl něčeho, co bych přirovnal k automatismu, kdy se nechávám překvapovat sám sebou motivy, které přicházejí s vědomím cíle, ke kterému směřuji. Snažím se ráno při cestě do práce (v metru), když je mozek svěží, věnovat náčrtu stran a dalším dějům. A večery si hlavně vyčleňovat na kresbu, kde už je to spíše o takové rutinnější činnosti. Obecně platí, že návrh stránky a promýšlení děje je ta náročnější část. Když ji překonáte, kresba už je spíše o řemesle.
Knížku skutečně nejdřív celou nakreslím. Když je na stránce například dialog, mám o něm povědomí jako o celku. O jeho atmosféře, sdělení nebo rytmu. Nepíšu si ale do bublin texty. Maximálně si někde na okraj stránky přidám nějakou klíčovou poznámku, na kterou nechci zapomenout. Je to, pokud nic jiného, důkaz, že výtvarná složka je u mě převažující. Mám i velkou výhodu, že jsem sám, kdo na knížce pracuje. Nepotřebuji si s nikým předávat poznámky o tom, co chci udělat. Mám je zkrátka v hlavě vždy k dispozici.

A když je kniha celá nakreslená?
Začínám úplně od začátku s vkládáním textů už do bublin. Tento proces trvá tak čtyři až šest měsíců. Je to zároveň poslední moment, kdy se dá knížce ještě nějak pomoci. Potom se snažím měsíc nebo dva na ni nepodívat a nechat si to sednout. A následně to zkusit číst poprvé jako čtenář, pro kterého je materiál nový. Je to samozřejmě předčasné, ale je to takový pokus navnímat ten cílový pocit čtenáře.

Teď jedna přízemní. Na vašem aktuálním komiksu mě fascinovalo detailní prokreslení bujících monster, ztělesnění Oskarova svědomí, osamělosti, úzkosti, viny… Neumím si představit, kolik času a preciznosti každý takový obraz představuje. Říkám si, že to musí hraničit s nějakou mírou posedlosti. Vaše komiksy mívají téměř 300 stran.
Pokud vás zajímá čas, tak za jeden den zvládnu stránku navrhnout i dokreslit. Když jsem byl ve Francii na tvůrčím pobytu, bylo to tempo, které jsem se snažil si udržet. Dlouhodobě by to pro mě ale asi nebylo udržitelné, protože bych asi vyhořel. Vyhovuje mi to prokládat třeba prací nebo činnostmi jiného typu. Obecně ideálně při práci stihnu pět až sedm stránek za měsíc. Tehdy se cítím spokojený. V každém případě stránku opouštím, až když mám pocit, že je hotová. Nesmím na ní čtenáři nic dlužit, musí to být bez kompromisů. Neznamená to samozřejmě utopit se v detailu. Kresba a její vnímání potřebuje mít svůj rytmus, aby bylo čtení pohodlné. Takže kde potřebuji, aby se čtenář zastavil, zdržel déle — tak tam detail přibývá. Tam, kde naopak potřebuji větší flow — tam ten charakter kresby bude o něco úspornější. Jelikož mě komiks neživí, sám si určuji, co příběh v daný moment potřebuje, a snažím se mu to dát. Není tam nějaká potřeba za něj koupit jídlo pro mé děti. Aby se mi to zkrátka vyplatilo. To je pohled, do kterého se jako tvůrce nechcete dostat. V takovém případě by bylo lepší tužku do ruky raději nebrat.

Říkáte, že vás komiks neživí. Chtěl byste to ale vůbec?
I kdybych chtěl, velmi brzy jsem pochopil, že to nikdy nebude možné. Forma a témata, která mě zajímají, nemají dostatečně velké publikum. Nedokážete se dostat na potřebně vysoké náklady vydaných kusů, abyste se tím mohli živit. I když se poštěstí nějaké to zahraniční vydání, ten obnos je vzhledem k vynaložené energii doslova minimální. Kdybych to posuzoval z finančního hlediska, komiks je poslední aktivita, kterou bych výtvarníkovi doporučil. Grafické romány jsou z tohoto pohledu ještě horší než například párstránkový komiks. Za zahraniční vydání 350stránkové knížky dostávám prakticky tolik co za sedmistránkový komiks v prestižním zahraničním komiksovém časopise. Jediným způsobem, jak uniknout z této finanční komiksové pasti, bylo najít si trvalou práci. To mi vytvořilo zázemí bez nějakého nepřiměřeného stresu o osud mé rodiny. Je to vykoupeno tím, že když ostatní běžní lidé po práci odpočívají nebo spí, já kreslím knížku. Dává mi to ale svobodu tvořit to, na čem mi záleží, a zkoumat, co vnímám jako hodné zkoumání. Nevytvářím nějaký produkt určený k zisku. Ten výsledek je potom úplně jiný, než je výsledek nějaké zakázky. Nemiluji komiks natolik, abych v tomto médiu teď bral nějaké zakázky a těšil se, že si můžu kreslit a ještě mi za to někdo zaplatí. Tato poloha je mi úplně cizí. Kdyby to tak bylo, asi velmi brzy bych se nechal komiksem otrávit.

Takže určitá míra posedlosti je pro takovou práci nutná.
Tvůrce komiksů, speciálně výtvarník, asi musí mít určité mentální nastavení. Komiks umí být mimořádně pracná disciplína a asi v ní nenajdete mnoho netrpělivých autorů. Ten přístup k plynutí času je svérázný. Když kreslím první stránku a vím, že k té poslední se dostanu nejdříve za sedm let, je to opravdu velké břemeno, které na sebe berete. A když si zvolíte nekomerční cestu nebo přístup, který vás od všeobecného uznání spíše vzdaluje, je to břemeno ještě větší. Když si vzpomenu na parametry projektu, jak jsem si je na začátku definoval, tak je to opravdu sebevražedný plán. Ale i kdyby mělo české vydání zůstat tím jediným, které by vzniklo, tak jsem rád, že jsem tuto cestu podstoupil. Nevím, jestli jsem šťastný, ale jsem rád. Příběhů, které se budou dobře prodávat a najdou si miliony čtenářů, vznikne určitě i bez mého přispění dostatečné množství. Ale kdybych nenakreslil a nenapsal ten můj, tak nikdy nevznikne. I když, jak řekl komiksový velikán Jack Kirby, vám komiks nakonec zlomí srdce.

Říkáte, že byste byl rád i jen za české vydání. Přitom jste si vybudoval skvělé renomé i v zahraničí, vaše povídky vyšly třeba v prestižní francouzské komiksové revue Métal Hurlant. Oslovila vás tamní redakce nebo jak to bylo?
Příběh s Metal Hurlant je opravdu kouzelný. Vracel jsem se z autogramiády na festivalu v Angoulême a čekal jsem na pařížském letišti na let do Prahy. Ve stánku s novinami jsem si všiml čísla Metal Hurlant, které po letech obnovilo vydávání. Střídali čísla se starými autory jako Moebius, Druillet, Bilal a čísla s novými současnými talenty. Tehdy jsem si řekl, že jim tam pošlu nějaké práce, které už vyšly v americkém Heavy Metalu, což byl takový následovník Metal Hurlant v Americe. Po čase jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si na to, až když jsem náhodou potkal svého překladatele Benoîta Meuniera, který překládal Oskara Eda do francouzštiny. Tak jsem ho hned poprosil, aby mi ty povídky přeložil, že je chci poslat do Francie, což také udělal. A den nato, dřív než jsem věci vůbec začal připravovat, jsem si našel v mailech zprávu od redaktora Metal Hurlant, ve které mě žádal o vytvoření exkluzivního komiksu pro tento časopis. Což jsem samozřejmě s velkou radostí splnil. Zaregistrovali moji knížku na festivalu a nějak je oslovila. Velmi mě následně potěšilo, když tento příběh použili také v anglické výběrové verzi časopisu, kterou teď začali vydávat v Americe. Díky tomu jsem měl možnost ocitnout se vedle děl v úvodu zmiňovaných velikánů komiksu, což byl asi ten pomyslný vrchol mého dosavadního účinkování v tomto médiu.

Čím vás vlastně komiks uhranul jako způsob umělecké výpovědi?
Bylo to od dětství, když jsem první komiksové příběhy objevil na stránkách časopisu ABC. Případně když ke mně jako k malému chlapci pronikly nějaké komiksy z Polska, které se u nás daly koupit opravdu jen výjimečně. Mělo to během komunismu příchuť něčeho nedostupného a atraktivního. Něco jako láska k filmům, které jsem jako chlapec nikdy neviděl, ale prožíval jsem je přes filmové plakáty, které jsme si vyměňovali se spolužáky. Fascinuje mě, že si můžete v obýváku v Holešovicích vytvořit komiksový velkofilm, který může konkurovat jinému komiksu/velkofilmu, který vytvoří někdo na druhém konci planety, třeba v Americe. Limitem je jen vaše schopnost, a ne to, jestli je to schopen někdo například jako filmový projekt zrealizovat tady v Čechách. Přesahuje to jednoduše možnosti a limity dané regionem. Všechno je možné, neexistuje žádný limit.

Diskusi o Jelinkově komiksu Oskar Ed: Můj nejlepší přítel si můžete poslechnout v hostcastu Kverulanti. Diskutují komiksový teoretik Pavel Kořínek, překladatel a šéf komiksového nakladatelství Trystero Martin Svoboda a redaktor Hosta Václav Maxmilián.