Výběr vítěze byl rychlý

Cenu za nejlepší dokumentární knihu MFDF Jihlava letos vyhrál Petr Třešňák a jeho kniha Důstojnost. Shodla se porota snadno?

Měli jsme dva úkoly: vybrat z třiceti nominovaných knih „top 5“ a z nich poté vítěznou knihu. Je asi snadno představitelné, že výběr těch pěti byl komplikovanější, protože porotci a porotkyně jsou z různých oborů, preferují jiná témata, mají odlišné profesní preference. Když jsme se shodli na nejužším výběru a prodiskutovali přitom všechna kritéria, byl výběr vítěze už rychlý.

Třešňák popisuje dva případy z nedávné psychiatrické praxe. V jednom jde o smrt v důsledku zanedbání péče, ve druhém dokonce o usmrcení. Co na jeho knize nejvíc oceňujete vy osobně?

Především kontinuitu tématu, kterou Petr Třešňák díky osobní rodinné zkušenosti drží už téměř dekádu ve veřejném povědomí. Spoluzaložil sdružení rodin lidí s autismem Děti úplňku a společně dostali do obecného povědomí pojmy jako homesharing, intelektové postižení, náročné chování. Následovala kniha Zvuky probouzení (2020, s Petrou Třešňákovou). Reflektuje zkušenost s náročnou péčí o autistickou dceru s mentální retardací a má výrazný přesah k obecnému problému přijetí a vyrovnání se s nečekanou životní situací. I v oceněné knize Důstojnost sděluje Třešňák zřejmý, ale společensky stále nežádoucí obraz nutného vývoje demograficky stárnoucí populace: v horizontu dvaceti let bude obrovské množství dnešních padesátníků a šedesátníků potřebovat léčebnou, ošetřovatelskou, ústavní nebo jinou intenzivní zdravotní péči. Jak se na tento stav systém připravuje? Jaké konkrétní kroky lze učinit už teď, abychom systém nastavili jako dostatečně robustní a přitom stále empatický, humánní a vstřícně reagující na jedinečné potřeby klientů? Pokud čteme oceněnou knihu jako případovou studii s racionální argumentací, lze ji — při vší úctě a pietě ke dvěma zabitým ženám — vnímat jako pozitivní nástroj změny.

V nominacích se ocitají knihy různého ražení. Non-fiction je v tomto případě zastřešující kategorií pro reportáže, cestopisy, eseje, analýzy atd. Tomu všemu rozumím, ale proč zápisky Josefa Kroutvora Driftbook nebo próza Davida Zábranského Jů a hele?

Tohle není otázka pro mne, ale pro organizátory soutěže. Porota hodnotí soubor třiceti knih, aniž by jejich nominaci rozporovala. Ty, které nepovažuje za relevantní, odsune prostě v pomyslném pořadí hodně dolů. Ale zrovna Kroutvorovy zápisky jsme hodnotili poměrně vysoko, jeho úhel pohledu a střepiny postřehů k uplynulému českému čtvrtstoletí nám v hodnoceném konvolutu knih dávaly smysl. Naše kritéria na dokumentární knihu jsme nemuseli nijak striktně formulovat, obecně jsme se ale i v předběžném hodnocení shodli na požadavku společenské aktuálnosti a reflektovali jsme šíři výzkumu a rešerší, stejně jako schopnost hlubokého vhledu do zkoumaného fenoménu. Jistěže jsme se zabývali jazykem, stylem psaní i způsobem zpracování knihy, zajímala nás objevnost a inovativnost tématu. A nakonec také potenciál knihy, případně přímo schopnost reálně měnit popisovaný stav věcí. Tohle — s Billem Nicholsem řečeno — „navracení společenské rovnováhy“ bývá implicitní ambice dokumentárního filmu, stejný požadavek můžeme mít i na dokumentární knihy.

Jak obtížné to pro vás v porotě je, porovnávat tyto často nesouměřitelné žánry?

O nic obtížnější než v jiných disciplínách. O cenu v soutěži Dokumentární kniha roku se utkávají stejně rozmanité tituly jako o jiné ceny v jiných soutěžích. Na stole nám tak ležely knihy, které jsou výsledkem mnohaletého literárněvědného bádání (Krystyna Wanatowiczová: Nezval: Básník a jeho syn) nebo rozsáhlých společensko-politických, historických rešerší (Alice Horáčková: Václav a Kamila Bendovi: Příběh lásky a odvahy), stejně jako strhující politické reportáže (Jan Kaliba: Zápas o Ameriku: Hlasy z rozeštvané země). Někdy vidíme cestu, jak výsostně osobní trauma zpracovat formou rozhovorů s jinými podobně poškozenými osobami, v tomto případě oběťmi sexuálního násilí (Renata Kalenská: Zamrzlé duše), jindy se soukromá kulturní vášeň stává motorem mapování hudební scény, v níž autor svůj subjekt výrazně neexponuje a nechává vyniknout zkoumaný fenomén (Miloš Hroch: Šeptej nahlas: Český shoegaze mezi Východem a Západem). Přečetli jsme řadu stále populárních knižních rozhovorů, s chutí listovali výrazně výtvarnými knihami — komiksy a stripy, studovali výsostně akademické publikace s rozsáhlým poznámkovým aparátem, hltali napínavé investigace nejrůznějších podob pronikání ruského vlivu na naše území (knihy Jiřího Hynka nebo Jaroslava Spurného). Vnímali jsme, jak si svůj prostor bere dlouho vysmívané a prekarizované téma (Klára Kubíčková, Jana Srncová: Roztěkané: Jak se žije ženám s ADHD), ocenili jsme pozornost pro problémy dlouhodobě nasvěcované z různých perspektiv — genderové nerovnosti nebo bytové krize. Říkala jsem si celé prázdniny, kdy jsem knihy četla, že žijeme opravdu mimořádně bohatý a blahobytný čas, máme-li prostor k psaní, redakci a vydávání tak rozmanitého portfolia titulů. Vyhodnotit ty nejlepší bylo otázkou výše zmíněných kritérií a dobré vůle poroty, ta nám určitě nechyběla.

Poroty jsou často takové mnohohlavé hydry s jedním tělem. Jak vlastně k výsledku dospěla ta vaše? Debatujete? Hlasujete?

My jsme se sešli v dělné, dobře zorganizované skupině, která si vyhovovala komunikačně, shodla se na kritériích a poměrně rychle jsme se dohodli. Samozřejmě že jsme debatovali, hlasováním jsme si některá vydiskutovaná rozhodnutí potvrdili. Neztotožňuji se s označením „hydra“, jakkoli chápu tu úsměvnou narážku na kompetetivnost obecně a akceptuji i možnou horší zkušenost s některými hodnotícími komisemi. Moje zkušenost je veskrze dobrá. Mívám zasedání různých porot ráda, specificky při práci se zahraničními hodnotiteli/kami jde vždycky o velmi užitečnou konfrontaci české reality, kde se všichni známe, s širším, někdy celoevropským pohledem. Už jen ujasnění si hodnoticích kritérií bývá dobrodružná úvodní fáze diskuse. Zvědavá bývám na předběžné žebříčky jednotlivců a následná debata je pro mě vždycky profesně přínosná.

Měla jste vy osobně mezi nominovanými knihami ještě nějaký jiný tip, na který byste ráda upozornila?

Mým osobním tipem, jemuž nakonec porota udělila Zvláštní ocenění, byla útlá knížka příběhů ukrajinských uprchlíků, povětšinou žen (kolektiv autorů: Kdo spí v postelích mých dětí). Cennou perspektivu nabízí především jednotná lokace těchto lidí, protože nový domov našli všichni v Jihlavě, relativně malém městě, kde se lidé mezi sebou potkávají intenzivněji. Je to kniha doslova „o sousedech a sousedkách“, což bývá v Čechách způsob, jak nepřátelské „oni“ proměnit v bezpečnější „toho znám, bydlí vedle“. A dobře známé jsou i vyprávěné příběhy. Kdyby se názvy měst Višneve, Charkov nebo Bílá Cerekev změnily na Pelhřimov, Prahu-Stodůlky nebo Českou Lípu, jsou osudy rozvětvených rodin, míra vzdělání a odhad vývoje situace zcela identické s českou mentalitou a společenskou imaginací. Včetně děsivého popisu situace, kdy už se střílí ve vilových čtvrtích na předměstí, a přesto se v centru města stále cosi slaví a lidi se baví: „Stále jsme se dělili do dvou skupin, na ty, kteří zažili válku, a ty, kteří o ní jen četli na internetu… a nevěděli, jak děsivé je, když vedle vás padají bomby.“

Jste především akademička a rozhlasová dokumentaristka, poslední roky také komunální politička. Co z toho vás nejvíce naplňuje?

Těší mě okamžiky, kdy se mi v portfoliu aktivit moje zájmy propojí. Poslední tři roky hodně zkoumám audiowalky. Něco o nich píšu a přednáším, své studující motivuji, aby je v rámci seminářů vytvářeli. Sama teď jeden audiowalk dokončuji s dětmi z mého rozhlasového kroužku v bývalém ghettu pro Židy v Terezíně na základě příběhu čtrnáctiletého chlapce Petra Ginze. Aktuálně je mi tedy dobře na spojnicích veřejného prostoru městské krajiny, historie a kreativity ve zvuku.

Nějakou non-fiction se napsat nechystáte?

Děkuji za optání! Po dvou knížkách, které jsem napsala o našem vesnickém spolku Crhovská chasa, píšeme teď knihu se synem Václavem. Před deseti lety měl těžký úraz mozku a při jeho rehabilitaci jsme dost tápali, co máme vlastně jako rodina dělat. Tak to teď sepisujeme a kromě rehabilitačních tabulek a všemožných praktických cvičení se nám objevilo ještě jedno téma, které souvisí s rizikem internetových „poraden“ a sociálních sítí. Náš apel povede k důvěře ve skvělou tradici české rehabilitace, v níž prostě dril, dlouhodobé fyzické cvičení a konstrukční vynalézavost neokecá žádná supermoderní technologie ani snaha ulevit dětem při nácviku elementárních dovedností. Píšeme tu knížku, protože ji ani po deseti letech nikde v prostoru nevidíme, přitom však dětská úrazovost neklesá a mnoho rodin se ze dne na den octne ve stejné situaci jako my. A taky chci z půdy už uklidit všechny rehabilitační pomůcky, desítky lékařských zpráv, sociálních hlášení a obrázků na památku. Zdokumentovat to a hajdy z domu ven.