Poezie není ve vzdělávání marginální, je marginalizovaná

Když se řekne dětská poezie, co vám vytane jako první? 

Petr Gojda: Po pravdě se mi vybaví Halas Před usnutím, třeba. I když jsem s vlastními dětmi načetl spoustu jiné dětské poezie. Zahraniční, ale taky té současné české.

Olga Stehlíková: Jako první mi u sousloví „dětská poezie“ vytane samozřejmě poezie psaná dětmi (takovou jsme měli třeba v „dětském“ čísle revue Pandora blahé paměti), a když se přenesu přes to označení a budu vědět, že na mysli je poezie pro děti, pak mě napadne jako první Jirousova přeslavná a do mrtě vytěžená sbírka. Protože jsem všechny básně z ní slyšela asi stokrát v rámci školních akcí svých dcer i jejich recitačních pokusů. A když i od něj odhlédnu, napadnou mě Shel Silverstein, Robin Král, Radek Malý a Michal Bystrov, Ester Stará a Daniela Fischerová, posledně jmenované tvořící ovšem pro menší děti.

Chtěli jste ten obraz změnit? Jak často se podle vás děti setkávají s poezií?

PG: Řekl bych, že spousta dětí se s poezií setkává minimálně skrze slabikáře, leporela, říkadla. A jistě, sním o světě, ve kterém se děti i dospělí utíkají k poezii minimálně v té míře, v jaké poslouchají písničky nebo čtou detektivky.

OS: Chtěli jsme ho změnit. Chtěli jsme ukázat dětem a jejich dospělým, že existuje výborná současná česká poezie pro starší děti, kterou přes to školní zahlcení učitelskými říkadly, Žáčky a Vodňanskými neznají. To by museli dospělí pro ně pátrat — a oni nevědí kde, a děti samy mají přece seznamy doporučené (aka povinné) četby, a ty jsou dozajista nejlepší a úplné. S poezií se děti potkávají podle mě žalostně málo, jakmile odrostou leporelům. V době skomírání textu, zvlášť toho, který přesahuje půl strany, je to myslím škoda. Poezie nabízí koncentrovanou stručnost, kterou by děti s naučeným odporem k písmenům mohly vnímat jako podporu ve čtení, když už ne jako cestu k nedoslovným významům slov, k obrazům, metafoře, jinému vidění světa — vůbec k novému světu jiného myšlení a vnímání.

V doslovu píšete, že je to pro vás doplnění mezery mezi dětskými říkankami a pokročilým náctiletým návratem některých k poezii. Co to způsobuje, že v tomhle věku poezie vynechává? Jaký vliv by mohla mít nepřetržená kontinuita? 

PG: Myslím, že spoustu básníků nenapadne psát pro děti. A že většina nakladatelů nemyslí na tuhle „mid-age“ skupinu. Řekl bych, že by bylo skvělé, kdyby nakladatelé cíleně básníky oslovovali, aby je přemlouvali, otravovali s cílem vydávat takové knížky.
Jinak žiju v představě, že se obecně myslí, že básničky jsou dobré do začátku čtení, ale pak už se sahá po próze. Možná na tom není nic špatně. Mně ale přijde, že tím poezie ztrácí kontakt s řadou čtenářů. Že se k ní pak už nikdy nevrátí. To je škoda pro ni i pro ně.

OS: Způsobuje to postavení poezie ve vzdělávání a postavení poezie v literatuře jako takové: to postavení není marginální, je systémově marginalizované.

Jaké toto období bylo pro vás? Taky vám v tom věku poezie chyběla, nebo jste něco objevili?

PG: Já jsem televizní dítě. A trochu dítě devadesátkové vršovické ulice. Obecně k četbě jsem se dostal tak pozdě, že o tom veřejně nemůžu mluvit. Moje děti občas hledají a tápou.

OS: Mně v té době — mluvíme o zhruba druhém stupni základní školy — chyběla vůbec literatura jako taková. Na malém městě, kde jsem vyrůstala, se téměř nechodilo do zdejší špatně zásobené knihovny, nebylo to zvykem ani v naší rodině, takže jsem mohla dokola číst to, co bylo v mé a rodičovské knihovničce. Nestačilo mi to. Knihám pro dospělé, které jsem louskala, jsem nerozuměla, byť mě obohacovaly možná právě tím, a knihám pro děti odrostla — i tak jsem je četla pořád dokola.

Jak jste pro knihu vybírali autorstvo? Brali jste už z publikovaných sbírek či básní, nebo jste je oslovili s novými texty? Poslali všichni, nebo někdo odmítl?

OS: Autorstvo jsme oslovovali cíleně, po dohodě o tom, kteří básníci a které básnířky by to mohli být: koho by takové zadání zajímalo, čí poetiku bychom uvítali, kdo by byl ochoten pracovat „na zakázku“. Psát báseň na objednávku není zrovna obvyklý postup a někteří to nepřekvapivě odmítli. Jsou to nicméně všechno nepublikované, původní básně, napsané přímo pro antologii.

V knize je dost podstatná výtvarná složka, kterou vytvořilo studentstvo prvního a druhého ročníku programu grafický design a ilustrace z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Probíhala mezi nimi a básnictvem nějaká komunikace? Kdo vytvářel co první? Byly obrázky na míru básním, nebo byla obě zadání tak volná, že jste je mohli napárovat až ve výsledku?

OS: Studentstvo mělo k dispozici hotové básně a každý si mohl vybrat, která je mu blízká, a tu výtvarně pojmout. Šlo o studentky prvního ročníku, tedy ty nejméně zkušené, pro něž to byla velká výzva a příležitost — a současně, myslím, ještě byli „nezkažení“ nějakými poučkami o tom, jak má ilustrace vypadat a jak se „dělá“ obraz pro knihu. Jejich talent mluví za sebe. Někteří si vybrali více textů, s básnictvem ale nekomunikovali, komunikovali pouze s básní samotnou a se svou školitelkou, Renátou Fučíkovou. Obrázky jsou skutečně na míru básním, Renáta ale kladla důraz na to, aby — jak se od ilustrace chce — nedoslovovaly báseň a zobrazením ji neduplikovaly, aby vytvářely nová čtení a nabízely, nikoli odhalovaly tajemství, povídaly si s textem po svém. 

Máte mezi básněmi svou nejoblíbenější? Už jste je vyzkoušeli na dětech?

PG: Moje děti byly mezi prvními čtenáři těch básniček. Je jim 9 a 12 let a některé se jim opravdu moc líbily a líbí. Já mám oblíbené všechny, mám radost z té pestrosti.

OS: Moje děti už jsou na tyhle básně moc velké, ale mladší dcera, které je 17, je všechny kriticky přečetla. Je přísná.

V doslovu hovoříte o tom, že jste mluvili přímo s dětmi z dětského hereckého souboru, kterých jste se ptali, o čem by v básních chtěly číst. Jaké nejzajímavější pokyny jste dostali? Jaká by měla být poezie pro děti?

PG: Mluvili jsme s dětmi ve věkovém rozptylu osm až patnáct let, takže šíře toho, co je zajímá, těší nebo i trápí a o čem by chtěly číst, je hodně velká. Od dobrodružství, hororu, fantasy přes zvířátka (ano) k tématům, jako je deforestace, úzkosti z nepřijetí, těžké vztahy v rodině i mezi kamarády. Některé odpovědi jsme v knížce i otiskli. Řekl bych, že to shrnul docela dobře devítiletý Tedík: „Ať je to něco hodnotného“.

A dostalo tyto dětské pokyny i autorstvo? Všichni dostali všechny, nebo jste je rozdělili, aby potom nakonec nepsali všichni o tom stejném? 

OS: Básnictvo dostalo tyto dotazníky, které s dětmi z Dismanova dětského rozhlasového souboru provedly v létě na souborovém táboře jejich mladé asistentky, k dispozici spolu se zadáním.

PG: Byly to dva nemalé soubory — těch anketních odpovědí a citátů z rozhovorů jsme měli opravdu hodně. Byla to nějaká možná inspirace, které se spousta lidí vůbec nedržela. Věřili jsme ale, že i kdyby si dva lidé vzali stejnou inspiraci, sotva může vzniknout podobná báseň. To se myslím potvrdilo.

Proč se kniha jmenuje Už žádné verše o zvířátkách? Čím si to zvířátka zasloužila? Zvlášť když v knížce je o zvířatech několik básní.

PG: Mně osobně přišlo, že tenhle verš z básně Michala Bystrova ve zkratce vystihuje, o co nám v té knížce šlo. S odrůstajícími dětmi udělat krok dál od leporel a říkanek. A jasně, když dělám krok, tak jedna noha ještě stojí vzadu. Myslím ale, že i ty zvířátkové básně jsou v knížce často trochu jiné než v básních pro vysloveně malé děti. Až na pár krásných výjimek. Nezapomeňte také na to, že ta knížka má věkové rozmezí 8 až 15 let. Já si myslím, že s ní děti můžou trochu růst.

OS: Ten titul je vědomě paradoxní, chtěli jsme, aby se děti zamyslely a určitě taky aby se zasmály.