Truchleme jako Lear

Měli bychom truchlit za Jonathana Leara. Měli bychom truchlit jako Jonathan Lear. Americký autor a pedagog zemřel 22. října. Ve své knize z roku 2022, Imagining the End: Mourning and Ethical Life, exemplárně vzdává hold svým učitelům — Aristotelovi, Freudovi či Wittgensteinovi — a na pozadí ekosystémového a kulturního rozvratu i událostí jako brexit či pandemie covidu s otevřeností i humorem přemítá o smyslu lidského života. To celé s vědomím vlastní blížící se smrti, protože mu v žaludku řádí rakovina.

Knihu otevírá anekdotickým líčením jedné přednášky o klimatickém kolapsu, na jejímž konci prý kdosi trpce poznamenal: Však nás nikdo postrádat nebude. Americkému mysliteli neušlo, že mělo jít o černý humor, o hyperbolu, která je zároveň míněna smrtelně vážně. Podle něj ovšem vtip odhalil, že situace je problematičtější: ztrácíme schopnost truchlit. Copak rezignace na smysl existence lidstva není symptomem ještě jiné civilizační krize než té ekosystémové: totiž krize zármutku nad ztrátou hodnotného či hodnot vůbec?

Namísto smutku nad ztrátou se v hořkém výroku ozývá snaha vyvléci se z role zodpovědného, tvrdí Lear: „V představách se přenášíme do budoucnosti, ve které si dokážeme představit, že dostaneme to, co si zasloužíme, ale vlastně jsme v samotném vtipu spíše na straně trestajícího než trestaného.“ Nejenže se pak necítíme lépe — naopak: tajně truchlíme, jenže patologicky. Americký psychoanalytik tu přímo navazuje na Freudův slavný výklad truchlení v eseji „Trauer und Melancholie“ (Smutek a melancholie) z roku 1917, v němž je truchlení definováno jako projev zdravého vyrovnávání se se ztrátou osoby, předmětu či ideálu. Opakem je melancholická reakce na ztrátu, kdy žal neutichá, až člověk zcela vypadne ze světa, uvázne v minulosti.

Podle Leara je třeba chápat truchlení jako schopnost, již lze kultivovat jako aristotelské kalon, tedy jako to absolutně krásné či vznešené, co se zároveň projevuje v našich činech. Truchlením uchováváme zmizelé při životě a učíme se rozumět ztrátě, jíž čelíme — pro Aristotela to nejpřirozenější, oč usilujeme. Úsilím osmyslnit svět a život totiž svět a život smysluplnými skutečně činíme. Obnovujeme pozitivní hodnotu toho, co zmizelo plynutím času z bezprostředního zřetele, a co přesto dál ovlivňuje naše prožívání a porozumění světu. Tímto způsobem obdarováváme nejen toho, kdo pro nás hodnotu existence ve světě spoluutvářel, ale především sebe. Říkejme tomu s Learem velkorysost.

Opakem je snaha obírat ztracené o hodnotu, abychom se předem uchránili utrpení. Této tendence si všiml už Freud, který nejenže sám pochoval sedmadvacetiletou dceru Sophii, ale také truchlil nad dvěma světovými válkami. V tklivém eseji „Vergänglichkeit“ (Pomíjivost) z roku 1915 jako by si ale přece jen nebyl jist, že truchlením lze udržet hodnotu ztraceného. Podle Leara to má co do činění s tím, že Freud nedocenil význam opakování. Zatímco pro otce psychoanalýzy je opakování symptom (opakujeme viny či bolesti, s nimiž se nedovedeme vypořádat), Lear je chápe jako projev praktické naděje: sílu vracet se k životu poté, co se v něm otevřela bolavá rána a vším otřásla.

Uvědomíme-li si tento nadějeplný prospekt opakování, umožní nám to vracet se k momentům, které plnily zásadní roli v internalizaci toho, co je v našem životě kalon, tedy ke zdroji existenciálního smyslu. Lear vzpomíná na mimořádný přístup svého učitele ze základní školy. Pan McMahon ho kdysi na hřišti přistihl, jak se rouhá. Chlapci ale nevynadal, nepotrestal ho. Svým laskavým „Na hřišti nepoužíváme sprosté výrazy“ ho prostě zasvětil do smyslu zákazu. Svou reakcí navíc ukázal chlapci kalon společenství: zhodnotil velkorysost. Lear se stal svědkem ctnosti, již pro něj od té doby mělo smysl opakovat skrze ještě jinou ctnost: vděčnost.

Nejen učitelé, ale celá tradice humanitních věd nás učí, že hodnotné je to, co lze opakovat. V opakování se cenné nejen zpřítomňuje, nýbrž i plodně proměňuje. Opakování je tak vposled podmínkou jedinečnosti. Lear sám je výborným učitelem truchlení jako opakování: s pokorou a vděčností převrací myšlenky těch, které obdivuje, a tím aktualizuje jejich smysl. Uvádí zábavné a osobní příklady toho, jak lze zacházet nejen s knihou, ale i jak číst realitu.

Pokud se dnes oháníme cenou kritického myšlení, pak bychom mu měli dát především tento learovský obsah: neztrácet při něm ze zřetele skutečnost, že celek nám vždy již uniká. Že přitom musíme připustit zranitelnost? I to patří k vděčnosti: vědět, že bez druhých nejsme úplní. Vděčný je ten, kdo se umí otevírat světu, a tak jej činit pro sebe i druhé smysluplnějším. Slova Jonathana Leara vyznívají přesvědčivě právě proto, že sám zjevně takovým člověkem byl.