Ukrajina bez mýtů

Převážel zoufalé uprchlíky z hranic, reportoval z bombardovaných měst, vozil neprůstřelné vesty, zpovídal vojáky, velitele i civilisty, kteří přišli o všechno. Výsledkem je text, jenž se vymyká všemu, co bylo o této válce dosud napsáno — svou brutální upřímností i osobním nasazením.

Forró (46) není na Ukrajině nováčkem. Poprvé tam vyrazil už v roce 2014, po takzvané revoluci důstojnosti, která svrhla prezidenta Viktora Janukovyče a spustila ruskou anexi Krymu a válku na Donbasu. Tehdy se novináři ze Slovenska, Česka, Francie či nezávislí novináři z Ruska ještě dokázali dostat na obě strany fronty. Brzy to však bylo nemožné, protože separatisté odmítali vydávat akreditace.

Forróovi se to přesto podařilo. Pomohli mu dva nepravděpodobní průvodci — Jura a Kavkaz, bývalí čeští kriminálníci, kteří v roce 2015 zanechali kariér zlodějíčka aut a vymahače výpalného a přidali se k doněckým separatistům. Díky nim mohl Forró reportovat z míst, kam se jiní novináři nedostali — a jednou ho dokonce dostali z vězení. Z těchto zkušeností vznikla výborná reportážní kniha Donbas. Reportáž z ukrajinského konfliktu (Paseka, 2020). Po jejím vydání měl však autor na východ Ukrajiny vstup zakázán. Věnoval se proto Latinské Americe a napsal reportáž Zlatá horečka. Venezuela a pád civilizace (Paseka, 2023).
Zdálo se, že s Ukrajinou je definitivně hotov. Jenže 24. února 2022 se válka vrátila a s ní i Jura s Kavkazem. Ozvali se z Mariupolu. „Nejdřív dobijeme Kyjev, potom celou Evropu,“ napsali Forróovi. „Došlo mi, že se moji bývalí přátelé a andělé strážní postupně mění v patologické lháře, fanatické psychopaty a nakonec v masové vrahy,“ píše novinář v úvodu Zpěvu sirén.

Knihu psal za zvuku výstražných sirén a dopadu ruských raket.
Reportáž vypráví v první osobě a nešetří ani sebe. Otevřeně popisuje okamžiky, na které není pyšný, třeba když v prvních dnech války volal přátelům v Mariupolu a marně je přesvědčoval, aby utekli. Zachránila se jen jediná známá, Líza, kterou dostal na Slovensko. Když mu pak plakala do telefonu, odpověděl chladně: „I don’t have time for this emotional shit.“ „Byl jsem na pokraji zhroucení,“ přiznává. „Čtvrtý den invaze, bez spánku, bez odpočinku. Líza byla jen jednou z mnoha. Její bolest jsem už nedokázal vstřebat.“

Forró tedy nebyl jen pozorovatelem. Od počátku se zapojil do pomoci Ukrajincům, civilistům i vojákům. A právě proto je jeho kniha tak cenná: nezakrývá ani stinné stránky odporu, ani chyby armády, které vedly ke zbytečným ztrátám. Už desítky let se vede spor o to, jak se má novinář ve válce chovat. Má zůstat chladným pozorovatelem, nebo má pomáhat? Česká a slovenská zkušenost ukazuje, že tyto role se mohou překrývat. Od válek v bývalé Jugoslávii tu novináři často fungují i jako humanitární pracovníci — právě z této tradice vznikla i organizace Člověk v tísni. Západní reportéři se obvykle drží odstupu, zatímco čeští či slovenští vozí na Ukrajině léky, jídlo, někdy i vybavení vojákům. Tak se dostávají i k jinak nedostupným informacím.

Forró například vypráví, jak vozil uniformy a boty až na frontu. Doprovázel ho energický Ernest, bývalý lvovský zlodějíček. Slovenský novinář však brzy zjistil, že v kufru jejich auta neleží jen boty, ale munice, kalašnikov a granátomet. „Moji přátelé jsou hrdinové i pašeráci,“ poznamenává ironicky. „S nasazením života pomáhají vojákům, krmí zvířata, starají se o důchodce — a zároveň obchodují se zbraněmi.“
Právě tato upřímnost dává Zpěvu sirén mimořádnou sílu. Forró popisuje zápach války, rozporuplné charaktery i šedé zóny dobra a zla. Ukazuje Ukrajinu bez mýtů. V charkovské synagoze potká hlídače s jarmulkou a odznakem ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery. Voják na frontě z rodu sibiřských Rusů mu řekne: „Zabíjím okupanty, takže jsem Ukrajinec.“ Tyto paradoxy, z pražské nebo bratislavské perspektivy těžko uchopitelné, Forró zachycuje s neobyčejnou plastičností.

Nevyhýbá se ani tématům, která by mohla „oslabit podporu“ Ukrajiny — korupci po osvobození Chersonu, chybným rozhodnutím velitelů, která vedla ke zbytečným úmrtním ukrajinských vojáků, dezerci, odporu proti mobilizaci. „Na začátku války jsme v Ukrajincích viděli ideální verzi nás samých,“ píše. „Jejich obrana se stala mýtem, součástí odvěkého boje dobra se zlem. Ale každý mýtus se časem vyčerpá. O Ukrajině musíme začít mluvit znovu — klidně, upřímně, bez obav, že pravda oslabí naši víru.“

Přesto Forró nepřestává věřit, že Ukrajina musí zvítězit. „Jde o civilizační konflikt,“ říká, „v němž Putin útočí na samotný ideál svobody, který pro něj Ukrajina a Západ představují.“ Zpěv sirén tak není jen reportáž o válce, ale také výzva — abychom si dokázali zachovat víru ve svobodu, i když ji vidíme zblízka, zraněnou a špinavou.

Autor je rusista a komentátor ČRo Plus.

Tomáš Forró: Zpěv sirén. Putování do srdce ukrajinské války
Přeložil Ondřej Mrázek.
Absynt, Žilina 2025
598 stran