Vedle hlušiny v Ostravě jsou i sloje antracitu

Vaše trilogie je věnována Ostravě a všem, pro něž kdy byla životní výzvou. Jak velkou výzvou byla pro vás?

Velkou a náročnou, stojí za tím celá „pětiletka“. Když jsme si před lety s Ilonou Rozehnalovou říkali, že by bylo moc fajn napsat nějakou takovou rozlehlou dobrodružnou knihu o ostravské literatuře, bylo nám jasné, že je to hrozný flák a že to nemohou udělat pouze dva lidé. Naštěstí nám pomohli kolegové a kolegyně z Ostravské univerzity a dohromady jsme pak tu káru nějak dotlačili až do cíle. Víte, tahle, jak říkáte, výzva byla další z řady provokací, jimiž mě mé město Ostrava obšťastňuje už od narození, nemohl jsem na ni nereagovat. Žít v Ostravě je opravdu strašné, jenže člověk se nesmí vzdát. Osud mě poslal na umístěnku právě sem, což je tedy jako na potvoru, ale vypůjčil bych si k tomu slova Paula Newmana ze slavného filmu Podraz: Mohl jsem dopadnout i hůř… 

K souboru je jako samostatný tisk přiložena i velká rozkládací mapa se 105 možnými zastávkami. Které místo bylo objevem i pro vás?

Odpovím vám metaforicky a jaksi en bloc: překvapilo mě, jak je ostravská krajina pestrá a bohatá, vlastně komplexní. Já už to sice tak trochu věděl nebo alespoň tušil předem, ale při detailnějším zkoumání mě to přesto znovu udivilo. Naleznete v ní díla prosáklá solvinou, laciným tabákem a pivní pěnou a inspirovaná hrdinnou houževnatou každodenností, dřinou a existenčními problémy, ale stejně tak i texty s vůní aristokratických parfémů a starosvětské noblesy nebo třeba pozoruhodné spirituální tendence. Zkrátka celé spektrum tvůrčích gest a postojů. Přijde mi také zajímavé, kolik měla a má Ostrava ženských autorek nebo jak kvalitních literárních výkonů svého času dosahovala „ostravská kavárna“. A i na zdejším území existovaly umělecké salony, kam zajížděly velké osobnosti české či evropské kultury.

Chodíte vy sám ještě někdy s papírovou mapou?

Samozřejmě, jedině s papírovou. Žádné digitální aplikace nemám a nechci, já vlastně nemám ani takzvaný chytrý telefon, pouze starý tlačítkový. Papírová mapa je společníkem, musíte s ní zacházet opatrně, a stejně se časem potrhá, musíte se k ní sklonit, svým způsobem se s ní skamarádit. A příjemně překáží, dohromady je nepraktická, navíc náchylná na déšť, trvá to, než se rozloží, a podobně. To vše je hrozně důležité. Rychlá a snadná aplikace v mobilu je oproti tomu jen beznadějně mrtvá ryba.  

Přímo na mapě citujete verše Jiřiny Haukové: „Říkají ti černá; / a zatím pod tebou spí / nesmírné spousty slunce / v pravěkých kapradinách.“ Jsou to hezké verše, ale předpokládám, že stereotyp černé Ostravy, hornického města, jste zároveň chtěli doplnit úplně jinými obrazy…

Částečně už na to odpovídám výše a pomůžu si tu další metaforou. Toužili jsme odkrýt i některé méně známé „pestré vrstvy“, jež v ostravském literárním životě za více než sto let postupně sedimentovaly. Opravdu tady při vší dřině vždy existovala — arci trochu vyvzdorovaná — kultura, v některých etapách velmi pozoruhodně diverzifikovaná, kvalitní, bohatá. Kdybych měl pokračovat v té uhelné obraznosti, řekl bych, že vedle „hlušiny“ a „proplástků“ byste tu narazil i na mnohé bohaté sloje antracitu. Ale samozřejmě dobře rozumím tomu, jak dlouho a vytrvale fungují stereotypy — v karnevalovém průvodu českých měst tak bude Ostrava asi i nadále vystupovat jen v masce mouřenína. 

Jeden ze svazků nese titul „Ostrava je, když…“. Mluvíte v něm o nové přírodě, haldách, ostravských figurkách nebo mluvě. Něco z toho se týká i současnosti, leccos už ne. Řekl byste, že se Ostrava v novém tisíciletí normalizuje? Pokud ano, vadí vám to?

Slovo normalizuje zní dost příšerně, u mé generace vyvolává konkrétní a značně nepříjemné historicko-politické asociace…

Mrzí nás, když žena stárne a vypadá jinak než zamlada? Zatímco bohyně a múzy nestárnou, ženy ano. O Ostravě se sice dá trochu nadneseně hovořit jako o nějaké černé múze, jenže by to byla múza dokonale tělesná, takže ano, stárne, mění se, možná rychleji než zdrávo. On ten příměr není tak úplně od věci, protože personifikace Ostravy do nějaké ženské postavy bývala poměrně častou literární figurou.

Jo, je to dnes vyžilá a unavená bytost, se kterou to podle mě jde docela z kopce. A která stále dost dobře netuší, co ji vlastně čeká. Velká minulost je pryč, budoucnost je nejistá. Zatím se pokouší tak trochu léčit nějakými těmi unifikujícími a více či méně vyzkoušenými triky a manýrami, ale za tím vším se skrývá neklid a úzkost z otázky, co se mnou proboha bude… A jestli mi to vadí? Ano i ne, minimálně je ale zajímavé pozorovat tyhle rozpaky. Dokud neumřu, tak mě to stále asi bude nějakým způsobem vzrušovat a bavit.  

Váš triptych není zdaleka první knihou z posledních let věnovanou Ostravě. V souvislosti s kandidaturou na evropské město kultury vznikla Bílá kniha s podtitulem 17 příběhů z historie ostravské kultury, Větrné mlýny vydaly velkou antologii ostravské poezie Briketa, u širšího čtenářstva je obraz Ostravy zřejmě nejvíc spojený s fotografiemi Viktora Koláře nebo prózami Jana Balabána. Jaké místo si v tom zjednává aktuální soubor dvou knih a mapy? Čím je tento obraz Ostravy jiný?

Všechny ty tituly, jež vyjmenováváte, jsou úctyhodné. My jsme určitě nešli proti nim, řekl bych spíše, že jsme postupovali ve shodě s nimi. Ale naše práce je asi překonává co do míry komplexity, šíří záběru, řadou detailů a snad i objevem některých neznámých či pozapomenutých skutečností. Ukousli jsme si opravdu velký kus ostravské kulturní historie a pokusili se jej zpracovat, naznačit, nakolik a jak se ostravská literatura protíná s ostravskou realitou. Zda se nám to podařilo, musí posoudit čtenáři. 

Vaše monografie je zhruba vymezena roky 1918—2018. Zdá se mi, že obraz údernické Ostravy v budovatelské literatuře hodně překryl ty předchozí vrstvy na plátně. Jaká byla literární Ostrava za první republiky? Co byste z toho období vypíchl?

Máte pravdu, že ona etapa budování socialismu, potažmo komunismu, v níž „ocelové srdce republiky“ sehrálo jednu z klíčových rolí, téměř dokonale zastínila všechny ty další ostravské podoby. Jak by také ne, když trvala tak proklatě dlouho! V obecném povědomí střední a starší generace zůstává Ostrava natrvalo a neměnně ukotvena jako město práce, materialismu, dělnické třídy, coby nezlomná opora komunistického režimu. Tohle mnozí vnímají jako její pravou a jedinou tvář a tato zjednodušení a schémata budou asi ještě dlouho přežívat. 

Jaká tedy byla prvorepubliková literární Ostrava?

Za první republiky bylo Ostravsko dynamickou oblastí plnou ostrých kontrastů a protikladů: národnostních, sociálních, kulturních i náboženských. Samozřejmě představovalo především průmyslové peklo, jenže vedle těžby uhlí a výroby železa se v něm dařilo i vysoké kultuře, literaturu nevyjímaje. Žili zde a tvořili četní čeští, němečtí a polští autoři, ale třeba také básník a levicový intelektuál Imre Forbáth, překladatel Sándora Petöfiho a spoluzakládající člen slavné Skupiny surrealistů v ČSR z roku 1934. Jiným nesmírně zajímavým autorem se stal židovský spisovatel, muzikant a dobrodruh Joseph Wechsberg, který ale pak po válce odešel do zahraničí — dnes je znám v anglosaské literatuře, zatímco u nás je pohříchu téměř zapomenut.

V meziválečném období bývalo literární dění v Ostravě barvité, existovala tu spousta nakladatelů, vycházela řada literárních časopisů a na vystoupení sem zajížděli i pražští autoři, mimo jiné Nezval, Halas, Olbracht, Hostovský či Palivec. Silně se na Ostravsku prosazovala levicová témata, ale vznikaly zde i básně v duchu symbolismu nebo „čisté poezie“ Henriho Brémonda. Vycházel tu například pozoruhodný časopis Poesie, v němž vedle domácích autorů publikovali i třeba Reynek nebo Zahradníček. A k tomu všemu je potřeba připočíst i řadu hodnotných překladů, zejména z polské nebo ruské literatury. 

Naopak Ostrava po roce 1989 je spojená s místy jako klub Černý pavouk na Stodolní, dnes je z něho, jestli se nepletu, irská hospoda. To už jsme v době, na kterou máte osobní vzpomínky. Bylo pro vás jiné zpracovávat tohle období?

Éra 90. let, existence klubu Černý pavouk, vznik hospod jako Zrzavá Mary nebo antikvariátu a klubu Fiducia, to bylo do značné míry takové osidlování nově objeveného a neznámého kontinentu, jakési „klajmování“, spojené s radostí z očistného barbarství, ze svobodné existence vyvázané ze všech úzkoprsých direktiv. Tohle romantické „gründerství“ už samozřejmě neexistuje, neboť to dopadlo jako vždy a všude, posléze nastoupila „civilizace“ a my, tím myslím určitý okruh přátel z ostravské kultury, jsme se ze svých pozic museli pakovat pryč. Ale postupně se nalézala nová skvělá útočiště, třeba klub Les, Hudební bazar, bar Waldemar…

Ano, z Černého pavouka je dnes irská hospoda. S vypulírovanými záchody, předraženým pitím a otravnou reprodukovanou hudbou. Nikdo ze žijících „pavoukovců“ do té hospody už samozřejmě dávno nechodí, není proč. Kdyby v ní hosté alespoň skládali limericky…

Tohle období nedávno poněkud přehodnotil syn Jana Balabána Lukáš ve svém prozaickém debutu Román pro pitomce. Přehodnocujete ho zpětně i vy, nebo nemáte důvod?

Lukášův román jsem zatím ještě nečetl, ale samozřejmě to rád udělám. Je skvělé, že se generace těch, jejichž otcové strávili spoustu času žvaněním v hospodě u piva, sama chápe husího brku. A pohlíží na leccos z toho, co se stalo, ironicky a kriticky. Nicméně si myslím, že pitomost je dědičná a nevykořenitelná, což je tedy na světě dobře zařízeno.

Já jako už poměrně dosti starý pitomec pohlížím na ona raná desetiletí ostravského porevolučního vývoje s jistou nostalgií, protože nic z toho se už samozřejmě nikdy nevrátí, no ale zase to období bůhvíjak neadoruji, nemyslím si, že je potřeba ho permanentně leštit a stavět na piedestal. Asi bych svůj vlastní převažující pocit v onom pomyslném „zpětném zrcátku“ nazval pobavenou skepsí. Byli jsme tehdy krásně zářiví a pitomí, dnes už možná ta záře trochu pohasla a zůstala pouze ona pitomost.

Vydavatelem monografie je již zmíněný známý ostravský antikvariát Fiducia. Mnoho míst z porevoluční ostravské kulturní mapy dávno zmizelo, ale Fiducia je pořád důležitým místem. Co znamená pro vás osobně?

Ano, Fiducia stále ještě existuje, zaplať pámbů, a pořád je to epicentrum ostravské kultury a občanské angažovanosti. Už bezmála třicet let! Ostrava by bez ní nebyla Ostravou. Kolik osobností, nejen ze světa literatury, už navštívilo ony podzemní prostory v městském centru na Mlýnské ulici! Výčet všech akcí a aktivit Fiducie by zabral spoustu stran. Pro mě osobně je pak důležité, že tu literatura odjakživa byla něčím víc než jen pouhý „inkoust a papír“. Vlastně to nejsympatičtější na daném místě představuje skutečnost, že se tam dá — v obklopení mnoha krásnými knihami a skvělými lidmi — svobodně a tvořivě přemýšlet o tom, jestli náhodou nemá pravdu filozof Platon, když tvrdí, že všechno básnictví by pro svou nedostatečnost mělo být spravedlivě vykázáno z lidského společenství… Je ale v této souvislosti nutno poznamenat a zdůraznit, že takovéto hodnotné a významné věci nevznikají jen tak samy od sebe, ale rodí se z úsilí konkrétních lidí. Ani Fiducia by bez svého kapitána, přesněji řečeno kapitánky, nikdy nebyla tím, čím už po tak dlouhou dobu je.

V monografii končíte zhruba v roce 2018. Co navíc z ostravského literárního života by na mapě muselo být dnes?

To zhruba stoleté vymezení je u naší publikace pouze orientační, literaturu není možné, ba ani žádoucí svazovat nějakým striktním časovým horizontem. Na řadě míst tak tyto milníky vědomě překračujeme. A samozřejmě i ostravská literární tvorba pokračuje dál. Některá díla jsme již nestihli do našich knih zařadit, nepochybně by k nim patřil i výše zmíněný román od Lukáše Balabána, za zmínku by stály i poměrně čerstvé aktivity zdejších nejmladších autorů, třeba jejich večery poezie v divadelním Studiu G, bylo by toho patrně víc. Zkrátka i v Ostravě dokonale platí ono okřídlené: ars longa, vita brevis.