Mizející čtenář jako důsledek

Organizace National Literacy Trust provedla nedávno výzkum s názvem Children and young people’s reading in 2025, jenž pomocí dotazníků zjišťoval, nakolik si jeho dětští a dospívající respondenti spojují čtení s pocity radosti. Měření zaznamenalo v tomto ohledu historicky nejnižší hodnoty za celou dobu svého každoročního pořádání, které provádí od roku 2005. Nejhlubší propad byl pak pozorován u dospívajících chlapců.  

Podobné tendence se objevují i v českém prostředí. Podle pravidelných sociologických šetření čtenářství v Česku, které pořádá Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Národní knihovnou, se ukazuje, že „přibývá nečtenářů a zároveň ubývá čtenářů častých“. Současně se potvrzuje, že „ženy čtou výrazně více než muži“.

K vysvětlení tohoto trendu nabízí výzkum několik obvyklých podezřelých. Máme k dispozici mnohem širší paletu možností, ze které si můžeme vybírat, jak zaplníme svůj volný čas. O naši ztenčující se schopnost soustředění bojují sociální sítě, seriály a videohry, jež se bez přestání násobí ve svém množství i atraktivitě. Čtení vyžaduje čas, trpělivost a ochotu zakoušet emoční intimitu. To jsou věci, které v dnešním světě představují nevítaný luxus, který si může dovolit málokdo. A ani ony samy o sobě ke kultivaci čtenářství nestačí. Je potřeba mít motivaci číst. V našich životech, kterými, zdá se mi, stále více prosakuje tržní logika (dokonce i doména lásky a vztahů se komodifikuje skrze seznamovací aplikace), se těžko hledá místo pro náročné, avšak zdánlivě bezcílné aktivity. Vše musí mít jasnou funkci a nejlépe nám zajistit příjem a umožnit přežití, či alespoň zaručit přísun rychlého dopaminu.

Existují prostředí, která čtení oceňují, například určité fakulty mnohých univerzit, ale to jsou osamělé odchylky unikající diktátu trhu. Introspekce, trpělivost nebo schopnost empatie, jež v nás čtení pěstuje, jsou vlastnosti sice hezké, ale s výběrem lukrativního zaměstnání člověku příliš nepomohou. Pečovatelství, školství a další sektory, kde tyto kvality nacházejí uplatnění, jsou chronicky podfinancované. Není se pak čemu divit, že čtenářství upadá. A zejména pak čtenářství mužů, na které jsou tlaky jako potřeba obstát na trhu práce vyvíjeny stále o něco silněji než na ženy.

Mladí muži se nacházejí v matoucí krajině, v níž se mísí rudimenty dřívější, přísně genderově hierarchizované společnosti s výdobytky feministického hnutí. Výsledkem je krize identity, která s sebou nese otázky po tom, jak by měl vypadat moderní muž, jaké by měl zastávat role a především zda a do jaké míry jej ženy ještě potřebují. Plejády internetových guruů, kteří se v klimatu nastalého zmatku vyrojili, vštěpují mladým mužům do hlavy zjednodušující vysvětlení a zaručené návody, jak žít. Je to prosté: hodnota muže se odvíjí od množství peněz, které vydělá, velikosti auta či počtu žen, jež zvládl dostat do postele. Fanoušci influencerů z „manosféry“ se tak pohybují v těsném světě čísel a hierarchií. Život je jim prezentován jako hra s jasně danými pravidly, v níž oni nezřídka prohrávají. I kvůli tomu ztrácejí společnou řeč se ženami a propadají se tak do sebenaplňujícího se proroctví o nevyhnutelné osamělosti.

I přes tyto ne příliš pozitivní trendy se lidská potřeba narativů nikam nepoděla, přetavily se však její manifestace. Můžeme to zaznamenat jak ve výkladech světa pomocí logiky „manosféry“, tak i v ožívající oblibě mluveného slova. Autorská čtení, performativní poezie či diskuse nad literaturou jsou možné cesty k nalezení propojení, komunitního přesahu a úniku z osamělosti. Literatura přece jen vždycky byla hlavně o naslouchání druhým.