Pojem ruská duše má všechny rysy orientalismu

Vaše kniha si půjčila název jedné povídky Varlama Šalamova. Jak to začalo? ptáte se svých respondentů. Jak to ovšem začalo v tomto případě? Proč ruská emigrace? Proč rozhovory? 

Ruská emigrace možná proto, že se ráda hrabu v minulosti, a moje se s Ruskem pojí. Rozhovory zase proto, že nevěřím, že bych dokázala napsat něco většího než odborný článek nebo recenzi na cizí knihu, a rozhovory mě prostě baví, hlavně ty živé. Nejkrásnější bývá, když po hodině stále cítíte, že si pořád máte o čem povídat.

V případě této publikace všechno začalo rozhovorem s Lubou Jurgenson, který jsem před časem vedla pro A2, tehdy ale k úplně jinému tématu. Její příběh mě tehdy velmi zaujal, navíc jsme spolu strávily téměř dvě hodiny, a stejně to nestačilo, neboť Luba spěchala na letadlo. Už v momentě, kdy jsem to přepisovala, mi bylo jasné, že spousta otázek se do článku nevešla. A tehdy mě napadlo, že Luba by si zasloužila celou knihu. Tak to vlastně začalo.

Rozhovory také nutně ukazují jiný obraz než třeba politologická studie…

Právě v tom je podle mě smysl celé knihy: ukazuje, že mocenské struktury a politická reprezentace nejsou totéž co obyčejní lidé. Rozhovory tu fungují jako malé úniky, chvíle, kdy lidé mohou vyprávět svým vlastním hlasem a ve svém vlastním rytmu. A možná právě to je na tom nejdůležitější: svoboda vyprávět, aniž by někdo diktoval, jak má příběh začít.

Autorka knihy Olga Pavlova 

Když jsem knihu zahlédl na sítích, automaticky jsem předpokládal, že půjde o poslední vlnu ruské emigrace. Že vás zajímají lidé, kteří v posledních letech utekli před režimem. Vy jste však zvolila opačný klíč, mluvíte s emigranty, kteří už jsou z Ruska pryč aspoň deset let…

To je ten efekt sociálních sítí. Z vlny ruské emigrace v souvislosti s válkou v Ukrajině v Česku ve skutečnosti skončilo minimum lidí. Hlavně kvůli administrativním překážkám při získávání povolení k pobytu. Většina posledních emigrantů zůstala v Německu nebo ve Francii. Navíc je podle mě tahle vlna hodně pohlcená emocemi. To neznamená, že by mí respondenti byli roboti, emoce jim nejsou cizí, ale vzpomínky na Rusko mají mnohem ukotvenější.

Vlastně by mohl vzniknout i druhý díl. Při přípravě procházky, která byla součástí odměny v crowdfundingové kampani na Doniu, jsem například narazila na příběh Anny Gumbold, ilustrátorky a tvůrkyně malého divadelního projektu Nosorožec, který provozuje s manželem. Oba jsou původem z Moskvy, do Prahy Anna odjela po anexi Krymu v roce 2014, opět jde tedy o dřívější emigrační vlnu. V Česku pokračovala ve studiu alternativního a loutkového divadla, během nějž se jí narodilo dítě. Vedle divadelní tvorby se věnuje malbě, tvoří portréty ruských politických vězňů a pro Magnesii Literu připravila video upoutávku na knihu.

Zdaleka ne všichni emigranti, s nimiž mluvíte, si za cílovou zemi zvolili Česko. Napadá mě: je důležitější, odkud člověk odchází, nebo kam zamíří? Je ruská emigrace ve Francii jiná než ta u nás?

Nevím, jestli se dá vždy mluvit o skutečné volbě ze strany emigrantů. Jak jsem už zmínila, hodně záleží, a pořád to hraje roli, na konkrétních podmínkách přijímající země. Jinak byste se musel zeptat jednotlivých lidí, každý má jiný důvod i zkušenost. Jakákoli generalizace je v tomto ohledu dost zavádějící. Pro mě osobně nebylo tak důležité, kam přesně mí respondenti odchází, ale proč.

Ruská emigrace má v českých zemích dlouhou tradici. Největší vlna přišla po založení Československa, kdy nový stát otevřel náruč hlavně bílé emigraci. V té době v Praze existovala dokonce ruská univerzita a spousta spolků, Rusové se tu podíleli na rozvoji lingvistiky, historie, psychiatrie a mnoha dalších oborů. Chvíli tu žila Marina Cvětajeva, než se svým důstojníkem pokračovala do Paříže, zůstala tu část rodiny Vladimira Nabokova… Tahle kapitola paradoxně skončila s příchodem Rudé armády na konci války. Jak vypadá ruská menšina v Česku dnes?

Nikdy jsem neměla potřebu vyhledávat ruskou komunitu, ať už v České republice, nebo mimo ni. Víc než původ mě vždy zajímali konkrétní lidé a to, co dělají. Jsem si jistá, že většina z nich tu prostě žije běžný život, pracuje, tvoří, vychovává děti, i když se občas v médiích nebo ve zprávách BIS objevují informace o různých velmi nebezpečných aktivitách části ruské diaspory. To ale neodráží realitu celé komunity.

A mimochodem, když jste zmínil Marinu Cvětajevu, její příběh je pro mě symbolem tragédie ruské emigrace. Ona a její manžel Sergej Efron v Praze nějaký čas skutečně žili, pronajímali si pokoj. Efron bojoval jako důstojník Bílých proti bolševikům, ale později se zapojil do kontrarozvědky NKVD. V roce 1937 se vrátil do Sovětského svazu, Marina s dětmi ho následovala o dva roky později. Efron byl zatčen a popraven v roce 1941. Jejich příběh ukazuje, jak se člověk a jeho přesvědčení mohou v čase měnit pod tlakem okolností, strachu, naděje nebo touhy po návratu.

Vaše kniha se místo doslovem uzavírá rozhovorem s vámi, kde leccos prozrazujete. Přesto bych se zeptal i tady: Jak se to stalo ve vašem případě? Proč jste se z Moskvy přestěhovala do Prahy?

Říká se cherchez la femme, v mém případě by se mělo říct cherchez l’homme.                                                                                                

Jste součástí nějaké ruské komunity, nebo jste se zcela asimilovala? Je ve vás ruská duše, nebo neexistuje, jak hlásá titul nedávno vydaného rozhovoru, který Jan Bělíček vedl s rusistou Tomášem Glancem.

Vzhledem k tomu, že běžně nepoužívám ruštinu, postupně ji zapomínám. Pojem „ruská komunita“ je mi proto cizí, necítím potřebu k ní patřit. Ani otázku asimilace moc neřeším, spíš jsem vděčná, že si můžu sama volit lidi, se kterými chci zůstat v kontaktu. V tomto kontextu zní docela legračně fráze, kterou občas zaslechnu, že prý nejsem „jako ostatní Rusové“, že jsem jiná. Ale já vlastně vůbec nevím, co to má znamenat a podle čeho se to měří.

Co se týče takzvané „ruské duše“, jde o umělý konstrukt. Objevuje se už u Tolstého ve Válce a míru, když kněžna Nataša náhle začne tančit „lidový“ tanec. Tehdy, během války s Napoleonem, se v ní mělo projevit to „pravé ruské já“. Ten pojem má všechny rysy orientalismu, tedy jakéhosi sebeexotizujícího pohledu. Stravinskij s tímhle obrazem později pracoval mnohem zábavnějším způsobem. Z folkloru a mýtu udělal materiál pro experiment, ne pro nostalgii.

Měla jste možnost Rusko od začátku války navštívit? Alena Machoninová mi několikrát říkala, jak se jí navzdory režimu a všemu, co se s ním pojí, po Moskvě stýská. Stýská se vám taky po něčem v Rusku?

Po kamarádech, možná po některých vzpomínkách. Naposledy jsem byla v Moskvě ještě před vypuknutím covidu. Když začala válka, neměla jsem ani chuť se tam vracet. Víte, když člověk ani předtím neměl o Rusku žádné iluze, po únoru 2022 se stud smíchal s hněvem, a někdy ani sama nevím, která z těch emocí převažuje.

Životní příběhy vašich respondentů jsou samozřejmě různorodé. Ale většinou jde o lidi z kultury nebo akademické sféry. Platí to i historicky, že z Ruska vždy nejvíce odcházela tzv. inteligence?

Nemyslím, že by to bylo pravidlem. Kdo by se zajímal o příběh prodavačky, květinářky nebo řidiče autobusu? Jsou to tiché profese, které dokážou naplnit svůj mikrosvět, ale většinou upadnou v zapomnění. Tím nechci říct, že jejich příběh je méně důležitý než příběh výtvarníka, vůbec ne. Historicky z Ruska odcházejí nejviditelněji ti, kdo mají možnost a hlas, zatímco ti ostatní zůstávají spíš v pozadí. Příběhy prominentních emigrantů přetrvaly v dějinách, zatímco každodennost běžných lidí se stává součástí akademického zájmu teprve v poslední době.

Jako literární kritička se věnujete hlavně české próze. Co byste doporučila z té ruské, která v posledních letech vyšla i tady?   

To se zeptejte spíš Aleny Machoninové, ta tomu rozumí určitě lépe než já. Sama ráda sleduju její překlady i překlady Jakuba Šedivého. Od těchto dvou rusistů se hodně učím — nejen o současné ruské literatuře, ale i o té starší.