Listy mého fíkovníku mají stejnou žilnatinu jako moje dlaně

Jaké to je, ubytovat se poprvé v bytě za hranicemi. A co všechno nás potkává ve světě, který je utvářený jinými strukturami a rytmy než ten náš? Pohled z okna může být tím prvním krokem ke vstupu do nového světa. Přinášíme fejeton básnířky Nely Haluzové o jejím pobytu v Istanbulu.

Natahuji se do spletité koruny k zeleným listům připomínajícím dlaně. Porovnávám naše žilnatiny a chytám jasné říjnové slunce. Kde se můj nový strom přesně vzal, nevím. Z křesla přesně naproti oknu, kterým fíkovník pomalu vchází do našeho nového obýváku, neslyším nic jiného než téměř pravidelné volání k modlitbě a občasný křik racků. Mezi zelení s tmavě fialovými odlesky zapomínám, že tento dům stojí na sídlišti.

V Turecku možná ani není potřeba předvádět vysoké zahradnické umění, jako tomu je na lanžhotských zahrádkách, jen aby člověk sklidil pár fíků. Myslím, že istanbulským fíkovníkům se roste stejně jednoduše jako v Česku plevelu nebo moruši. U cesty, bez cizího přičinění, aniž by jim někdo přikládal dobré vlastnosti. Nejsem v pozici, abych porovnávala hodnotu jednotlivých stromů, když pravidelně neodolávám a trhám ovoce z těch, ze kterých můžu, a lezu na ty, které mi to dovolí. Žádný z českých stromů, který bych jen vzdáleně mohla považovat za svůj, ovšem není jako můj nový fíkovník. Jeho větve nikdo pravidelně každé druhé jaro nestříhá, jeho klikatý kmen vyrůstá z jediné otevřené půdy za domem, velké listy má zaprášené od štěrku z parkoviště. Růžové provázky přivrtané ke zdi drží jeho větve, aby dosáhl do okna našeho obýváku a nikam výš. Neroste do dalších pater, a tak je jen náš. Postupně vrůstá do našeho bytu, mezi polštáře na gauči, mezi volant a lední brusle zavěšené na zdi.

Ten fíkovník patří jen mně a Lucii. Vlastně trochu patří i Özgürovi, jehož jméno v turečtině znamená svoboda a který se živí cirkusem. Özgür přichází a odchází podobně jako pouliční kočky — kdy a jak se mu zachce. Ani jedna nevíme, kde je, když tu není. Na svou tajemnost má největší právo, konec konců je to jeho byt, spím v jeho posteli, piji jeho kávu a jím jeho fíky. Nechávám se obrůst pružnými větvemi stromu, který za měsíc bude zase jen jeho.

Snad jen Lucie má z fíkovníku větší radost než já. Dřív, než si po probuzení zapálí první cigaretu, trhá fíky oběma rukama, zbytkem těla zapřená o okno. Každé ráno má radost, když posbírá dost nových, a je nervózní, když zrovna žádné nejsou. Když vidí nezralé, kontroluje, kdy je bude moct sklidit. Kdyby je neposbírala, tak zbydou jen vosám nebo popadají do mezer mezi kapotami aut dole na dvoře. Nakrájené fíky na oválném talíři, který je v Özgürově kuchyni jen jeden svého druhu, vždy schovává do lednice.

Pražská a istanbulská bytová krize v tomto bytě na chvíli přestává existovat. Začne se mě týkat zase za měsíc, až se odtud budu muset přestěhovat do bydlení, ve kterém mi budou moct vystavit povolení k pobytu. A bude se mě týkat znovu i za pět, možná deset měsíců, až se budu z tureckého úkrytu vracet do zatím neznámého českého města, neznámého bytu s neznámými lidmi. Budu se potýkat s vysokým nájmem, paličatými vlastníky bytů, koupelnami i ledničkami plnými plísně. Ale dnes ne. Dnes ani zítra ani pozítří. Fíkovník v okně by v žádném případě nedopustil, aby se mě dotkly hlouposti jako bytová krize. Minimální mzda, která čítá v přepočtu ani ne třináct tisíc korun, nezná klidné předměstí Istanbulu. Nemůže si to dovolit, a tak čeká v domech postavených přes noc za developerskými mrakodrapy. Hranice Istanbulu se rozšiřuje nezastavitelnou rychlostí, ale z bytů v centru lidé odcházejí zpět hlouběji do Anatolie. Třicetipatrové domy a zamotané dálnice se otiskují do prachu a odpadků a touhy po pár stromech i opravdových domech je tu stejně plno jako v každém velkém městě.

V Istanbulu dospávám celý život nebo minimálně posledních několik let. Nejde připustit žádné jiné řešení, než že za vysokou kvalitu mého spánku by mohl někdo jiný než můj fíkovník. Mému spánku nevadí šum aut, neodbytné oči v horkých tunelech metra, ani že ležím v posteli cizince, který se rozhodl, že věří mně a já zase jemu. Zdají se mi sny o chůzi ulicemi a lodích na Bosporu. Özgürovi pro teď nevadí, že ve své posteli spí jednou za měsíc, a mně zase pro teď nevadí, že si beru tlustou peřinu a tu jednu noc spím pod fíkovníkem, který je pro teď můj. Vpletená do koruny si představuji, že mi fíkovník zařídí, aby rozhodně nebyl poslední strom v mém okně.

Autorka je básnířka.

Nela Haluzová (*2001) studuje psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Spoluzaložila cyklus autorských čtení Vy.čítání. V roce 2023 se umístila na druhém místě v soutěži Ortenova Kutná Hora. V ostravském nakladatelství Bílý Vigvam letos v květnu debutovala sbírkou „Odplouvám, nečekej“.